Podcast „Explicitní výuka vs. badatelství“ aneb jak se mlátí prázdná sláma
Poslechl jsem si podcast Explicitní výuka vs. badatelství – aneb jak vypadá kvalitní výuka, kde seděli s moderátorkami i dva hlavní hosté: Pavel Bobek, autor nechvalně známého spisku „Učitelství jako řemeslo“ a Václav Fiala učitel ZŠ v Litvínově a gymnáziu v Dubí, který zastupoval badatelskou výuku. Hned na začátku moderátorka vyzvala všechny, aby otevřeli svou mysl. Tak jsem ji otevřel. Moderátorky byly Eva Matějková a Pavla Lioliasová, ale nejsem schopen je nějak od sebe odlišit. Proto je budu popisovat „moderátorka“.
A hned ve třetí, čtvrté minutě jsem pochopil, v čem bude jeden z hlavních problémů. Když oba, Bobek a Fiala definovali, co to je „explicitní“ a badatelská výuka, ukázalo se to naplno. Bobek totiž mlžil, používal krásné vzdělávací větičky, které ale popíraly to, co píše v knize. Takže se pak nelze divit zřejmě nepříliš poučené moderátorce, že řekla: „Mě tam ještě zaujalo, že Pavel říkal, že žáci jsou aktivní, že ta část, kdy učí učitel, je velmi krátká a ty jsi teď Vašku říkal, že učitelé používají aktivizační metody. A za mě oba dva ty přístupy jsou aktivizační a vedou k tomu, aby většinu času žáci intenzivně pracovali. Vnímáte to stejně?“ Na tuhle neuvěřitelně nesmyslnou tirádu Bobek rád zasmečoval: „Společná věc je ta, že se vychází z toho, co už žáci vědí. Bez toho, abychom znali ty začátky, odkud žáci začínají, tak nemůžeme učit. Potřebujeme, aby to co učíme nasedlo na to předchozí a to je u obou metod podobné. A to jsou podle mého názoru základy kvalitní výuky, nehledě na to, jak tu výuku nazýváme.“
Protože to v podcastu nikdo nedokázal (Fiala slovo v ten moment nedostal), rád bych řekl stručně, že jsme svědky nasazování rovnáku na ohejbák. Bobkem v knize popisovaná výuka a podpořená jeho různými vyjádřeními (proti kterým se ozvali i jeho kolegové z Učitel naživo) spočívá v tom, že „učitel je expert a žák nováček.“ To, čemu Bobek říká „aktivní žáci“, jsou žáci, kteří poslouchají na slovo pokyny učitele, který je neustále v centru dění a rozhoduje, co je správně a co ne až do takových detailů, jak mají žáci správně sedět. Učitel frontální výukou žákovi vše sděluje a pak to různými frontálními technikami – sborové skandování, odpovědní cedulky, testy u žáků atd. – přezkušuje. Doplním citaci z jiného článku o Bobkovi. „Badatelská výuka bývá experty doporučována jako dobrý způsob, jak moderně vzdělávat děti – aby se jen nememorovaly fakta, ale naučily se vyhledávat informace, analyzovat je a na učivo si vlastně přicházely samy. Jenže podle učitele Pavla Bobka takový způsob výuky není efektivní.“ A teď bude Bobek tvrdit, že jsou tam společné věci, protože žáci prý nejprve musí v badatelské výuce vědět? A zase: buď Bobek neví o badatelské výuce nic nebo úmyslně manipuluje. Protože badatelská výuka je v podstatě učení „bez učitele“ a na poznatky žák teprve přichází. Neopakuje sborem to, co řekl učitel! Hledat v tom společné znaky je jako hledat společné znaky v Gulagu a letním táboře pro děti. Nějaké tam jsou, že? A pak se ukázala další smutná věc: on totiž Fiala v podcastu vyznívá jako zmatený až kapku falešný učitelský badatel. Řekl třeba, že „kdyby jeho pozvali do NASA, tak by tam byl ztracený, možná by totiž objevoval něco, co oni už stokrát objevili a ukázalo se to jako slepá ulička.“
Tahle NASA metafora kulhá na obě nohy a je podrazem: přenáší školní bádání do prostředí špičkového výzkumu a sugeruje, že bádání ve škole má být stejné jako v NASA – a když není, je k ničemu. Ve škole ale smysl bádání není „přijít s novým objevem pro lidstvo“, ale učit se myslet a pracovat s důkazy v rámci prostoru, kde učitel někdy ví, kde se pohybujeme. Žák může „znovuobjevovat“ známé věci – a právě to je didakticky cenné, pokud je to dobře vedené. To, že „může objevovat slepou uličku“, je přesně důvod, proč má učitel nastavovat mantinely, checkpointy a zpětnou vazbu – ne důvod bádání zavrhnout. V matematice taky „objevujeme“ Pythagorovu větu znovu, aniž bychom konkurovali Řekům. Rozdíl je jen v tom, jak na to didakticky, aby výstup měl kvalitu. Nehledě na to, že slepé uličky umožňují práci s chybou. Fiala je sice pro bádání, ale ne „bezbřehé“, pod což lze vlastně schovat cokoliv. Starší děti – podle Fialy – prý „nejsou vlastně schopni ani vymyslet otázku„. Formulace otázek bývá podle Fialy „absurdní“. A hned má příklad: „Třeba jakou míru radioaktivity vydrží myš? Prý „to nejsme vlastně schopni ve škole ani dělat a zároveň to nejsou ti žáci schopni pojmout.“ Tak absurdní? Nesmysl! Je jasné, že to neumí využít Bobek, ale jako to že to neumí ani „badatel“ Fiala“? A víte, co je nejhorší? Že on to možná umí, ale podcast vyznívá jinak.
Hned mě napadly způsoby, jak případně tuto žákovskou otázku zpracovat didakticky. A to ani nemusím mít gymnazisty ve třídě.
A) Mohli bychom původní žákovu otázku trochu dekonstruovat.
Samozřejmě, že původní otázka „Jakou míru radioaktivity vydrží myš?“ je eticky nepřijatelná, školně neproveditelná – ale na to přece přijdou sami žáci. Rozhodně má ta otázka poznávací ambici a určitě není „absurdní“. Můžeme ji ale přeložit do školního jazyka: „Jak zjistíme, jaká zátěž je pro živý systém ještě únosná a kdy už dochází k poškození?“ A my můžeme pracovat s modelem, například klíčení semen / růst rostlin / mikroorganismy (kvasinky). Badatelská otázka potom bude „Jaká míra zatížení je pro organismus ještě snesitelná?“ Zátěž může být: koncentrace soli, koncentrace cukru, teplota, světlo × tma. Žáci pak navrhují stupnici (např. 0–1–2–3–4 % soli), sledují změny (klíčivost, růst, aktivita) a hledají hranici, kdy systém „kolabuje“.
B) Radioaktivita zůstává, ale jen jako koncept (myši si můžeme nechat nebo ne)
Badatelská činnost: Modelování neviditelného jevu. Radioaktivitu nesimulujeme fyzikálně, ale datově. Žáci dostanou reálné byť třeba zjednodušená data o dávkách záření a informace o tom, co znamená „přirozené pozadí“, „lékařské vyšetření“, „havárie“ apod. Jejich úkol je třeba seřadit dávky od nejmenší po největší, rozhodnout, které jsou „zanedbatelné“, „rizikové“, „nepřijatelné“ – ať už se to týká myší v laboratoři nebo lidí v nějaké zajímavé aktivitě „Havárie v jaderné elektrárně“ nebo „Průsaky v kosmické lodi“. Reaktor v lodi má havárii, musíme zachránit všechna zvířata, která s námi letí – včetně myší! Nebo se žáci seznámí s reálnými situacemi (záchranná akce v Černobylu) – mohu tam vyslat lidi? Jak by se měli chránit? Jaké záření může ochrana pokrýt? Jak zjistí, že se dostali „na hranu“? Aktivita jako víno!
C) Dáme otázce význam „Jak by se to vůbec dalo zkoumat?“
Činností by byl rozbor „nemožné“ otázky. Žáci dostanou původní otázku: „Jakou míru radioaktivity vydrží myš?“ A pracují s ní analyticky: Co bychom museli vědět, abychom na ni odpověděli? Co z toho ve škole nemůžeme? Co by šlo nahradit modelem? Kdo by o takovém výzkumu rozhodoval a proč? Výstupem není experiment, ale mapa problému: etika, bezpečnost, metodologie, interpretace výsledků. A skvěle by se na to hodil Ishikawův diagram.
Každý z těchto tří způsobů je badatelský. Chápu, že pro Bobka už jsem úplně v jiném vesmíru, kam on nikdy nedohlédne, ale proč tohle neumí Fiala? No protože podle něho „musí žáci vědět, co má být ten výstup“. Jinak „je to pro ně náročný“. Ježkova noho.
A moderátorka opět „nachází styčný bod“. No aby ne, ta by ho našla i mezi veverkou a Fordem Fiesta. A mně v 19. minutě podcastu dochází, že titul „Explicitní výuka vs. badatelství – aneb jak vypadá kvalitní výuka“ je klam. Rozhodně nikdo – ani Fiala, natož Bobek, kvalitní výuku nikterak neukazují. Fiala tam nějaké momenty má, ale málokdy jsou skutečně badatelské. Spíše takový mírný gymnaziální nadprůměr. Jsem rád, že i na gymnáziu jsou nadprůměrní učitelé. Bobek se v podstatě vyhýbá tomu, co tvrdí v knize a rozhovorech a plácá to, co si myslí, že je v takovém podcastu „in“. Ale že by Fiala byť jen náznakem oponoval Bobkovi? To jsem v první části poslechu neslyšel. Přitom ve skutečnosti je explicitní „herbartismus“ a badatelská výuka jako peklo a nebe. Ale ne v tomhle popleteném podcastu. Za prvé slovo „versus“ označuje nějaký střet, ke kterému tu nedochází a za druhé Fiala není ten pravý, kdo by nesl hodnoty badatelské výuky. Jo a víte, v čem je ten „styčný bod“? Pavel prý jde po malých částech a Václav říkal, že to také musí rozdělit. Aha. Tak to máme štěstí, že se někdo z nich nerozhodl naučit všechny všechno během jedné vyučovací hodiny.
Řekl bych, že moderátorka vůbec nepochopila, že by se v podcastu měly ukázat rozdíly, nejen proto, že má název „versus“. Jen tak nejlépe posluchač posoudí, v čem je kvalita nebo rezervy obou konceptů. Její neustálé hledání společného a sbližování a vzájemný souhlas všech se všemi se ukázalo jako kontraproduktivní a otravné. Sice jsou všichni hrozně cool a skvělí lidičkové a korektní a přátelští až na půdu, ale poslouchá se to opravdu hrozně. Jako byste chtěli dobré jídlo, plné textur a místo toho dostali unylou přeslazenou pastu, ve které nerozlišíte komponenty. Jíte amarouny, ale tyhle výživné nejsou. Všichni máme stejné cíle, máme stejně rádi děti a jsme stejně skvělí lidé. Jako by zadání podcastu bylo: chceme ukázat, že Bobkův herbartismus, nazývaný „explicitní výuka“ není vůbec tak hrozný, vždyť má tolik tolik tolik styčných bodů s badatelstvím – kterým ve skutečnosti Bobek (a jemu podobní) opovrhují, protože didaktice nerozumí a takto učit neumí. V realitě je Bobkova výuka manipulativní, bez diferenciace a plná výkonového přezkušování, nesvobody a represí, zatímco opravdová badatelská třída je plná radosti, vlastních cest a individuálního přístupu. Co se děje ve Fialově třídě, nevím, asi něco na půl cesty. Problém je v tom, že někteří učitelé – a pravděpodobně i Fiala – udělají někdy něco „badatelského“ (Fiala více, jiný zase méně), ale pak klidně používají frontálku a jejich žáci se učí na vědomostní testy, ze kterých padají špatné známky. To je totiž ten „základ“, který Fiala potřebuje pro NASA a Bobek pro společné skandování a ukazování destiček.
Aby nebyla mýlka, v tom podcastu nezní jen hlouposti. Václav Fiala mluví rozumně a tu a tam má opravdu snahu představit něco z dobré výuky. Ale někdy tam znějí generické a newspeakové věci, že evokují jen prázdná slova a věty bez obsahu. Zvláště Bobek je mistr pseudo-odborného mlžení. Něco jako když o kvalitní výuce mluví lidé z NPI. Bobek třeba tvrdí, že dětem „vysvětluje nástroje“. To je stejně hloupé, jako byste řekli, že někomu vysvětlujete vidličku. My z jeho knihy víme, jak vysvětluje – všemoudrý a neomylný učitel, jediný expert ve třídě dětských neználků. Ve skutečnosti je to frontálka, výklad a ty „nástroje“ jsou něco jako „tohle musíte chápat takto“ nebo „tohle musíte počítat takhle“ a „tohle cvičení musíte vyplňovat takhle“. A vy to pak můžete okecat v podcastu, aby to vypadalo, že je to moderní a žádané a odpovídá to dovednostem a kompetencím a strategiím a vy jste skvělý učitel. Ne, nejste. Jenom jste zakamufloval frontálku a řízenou diskuzi. Ve dvacáté páté minutě, když Fiala vysvětloval, jak učí žáky komunikovat, moderátorka řekla: „Já se tady směju, protože vím, že Pavel tohle učí vlastně skoro stejně a přijde mi to zajímavý, že se to opravdu takhle protíná.“ A to byla dvacátá pátá minuta z hodiny a půl a já už toho protínání mám dost. Tak možná zase příště. Ale nebuďte zklamaní, pokud ne.
Další díly:
Podcast „Explicitní výuka vs. badatelství“ II. aneb zabíjačka a nabíječka je vlastně jedno
Podcast „Explicitní výuka vs. badatelství“ III. aneb autonomie je jako autostráda
Jiné texty:
Pavel Bobek a jeho SPONS: seď na místě, drž klapačku a poslouchej učitele!
Pavel Bobek a jeho výuka pro 18. století, díl I.
Pavel Bobek a jeho výuka pro 18. století, díl II.
Recenze: Pavel Bobek a Michal Orság a jejich kniha o tom, jak být podprůměrný učitel.