Pavel Bobek a Michal Orság a jejich kniha o tom, jak být podprůměrný učitel.
To, že se ediční plán EduLabu kvalitou podobá spíše pedagogické Koniášově knihovně, se už poslední roky stalo realitou. Namísto Edukační Laboratoř bych navrhoval název Edukační konzervárna. Ale poslední zářez, kniha Pavla Bobka „Učitelství jako řemeslo“, padá až někam na dno bažiny. I když – čekal jsem to horší. Ale to vysvětlím později. Nejdříve o autorovi: Pavel Bobek přišel do Anglie a tam ho začali v rychlokurzu učit, jak se stát učitelem. V programu Teach First jdete učit po šestitýdenním „výcviku“, proti tomu je rychlokvaška úplná želva. Po dvou letech se vrátil do Čech a tady učí jeden rok ve škole. Ano, čtete správně, v podstatě amatér po třech letech praxe, tedy v době, kdy jste v jakémkoliv oboru (natož v učitelské profesi) ještě začátečník, napsal knihu s nabubřelým názvem. Nevím, jak přišel na to, že je povolán kohokoliv poučovat, když viděl zevnitř jen dvě školy a ještě po tak krátkou dobu. Stručně: je to vystudovaný politolog se zahraničním pedagogickým minimem a zanedbatelnou praxí. O oborech jako pedagogika, didaktika, pedagogická a sociální psychologie a dalších – pro učitele klíčových oblastech – neví nic. V několika rozhovorech sypal moudrosti typu „Měli bychom otočit tohle, tu představu, že si začneme hrát a budeme děti motivovat jako tou zábavou, já si myslím, že to je špatně“ a nebo: „Učení je dřina a není nic špatného získávat znalosti drilem“. Vlastně bylo zákonité, že bude vydávat u EduLabu, kde jinde by mu v téhle odborné bídě přizvukovali?
Myslel jsem před tím, než jsem knížečku otevřel, že budu později v recenzi vyvracet různé pomýlené a zmatené teorie, ale ta kniha sice pomýlená a zmatená opravdu je, ale zároveň vlastně hrozně fádní a nudná. Bobek ostentativně dává najevo, že má jakékoliv české pedagogy na háku a machruje s desítkami anglojazyčných pramenů. Jinou literaturu tam nemá. To je samozřejmě hloupé, protože: 1. anglické podmínky a naše jsou velmi odlišné, 2. anglické školství je obecně děsivé, 3. anglické publikace o učitelství stojí v drtivé většině za starou bačkoru. Ostatně jako ta Bobkova, ale buďte v klidu, on stejně dokola cituje jen ze tří knih, které jim na tom začátečnickém kurzu otloukali o hlavu. Jako by Anglie a její školství bylo pro někoho vzorem. Možná tak pro Bobka. Pokud zmíní nějaký výzkum, je to způsobem, který připomíná snaživého studenta v prvním ročníku peďáku. Takže nejde ani říct, co v knize jsou Bobkovy myšlenky, spíše je to popis toho, jak si myslí, že něco z knížek pochopil a jak se něco málo z toho snaží se svými velmi omezenými učitelskými schopnostmi realizovat. Na malých a proti drilu bezbranných dětech.
Vnitřních rozporů je v knize opravdu dost. Ale čtenáři stejně bude stejně naskakovat opakovaně jedna myšlenka: proč o učení napsal knihu tenhle sotva průměrný učitel? Protože ta šeď, nedostatek pedagogické kreativity a neschopnost hlubší myšlenky z toho sálá jak z Černobylu záření. Ano, děti je třeba podporovat, kultura školy je důležitá, učitel musí motivovat blablabla… fádní, stokrát obehrané písničky. Ale jak je z knihy patrné, Bobek dává žákům čtyřky a pětky a průměruje známky na konci roku – a to je opravdová ostuda. Vrcholem Bobkovy didaktiky jsou odpovědní tabulky a řízená diskuze, kdy učitel jako cenzor správných odpovědí drezůruje děti. To je ubohé. Takže vlastně jediné, co vám po té četbě malicherností a klišé utkví v paměti je to, že na Bobka čekají ve třídě žáci takto: „sedí na sedáku židle, s rovnými zády, založenýma rukama na stole a chodidly na zemi.“ Tomuhle – tedy návodu, jak z dětí udělat vzpřímené panáky – věnuje celou kapitolu.
Jako někdo, kdo je autorem knihy „Uč jako umělec“, jsem samozřejmě nemohl přehlédnout tuhle pasáž: „Někdy slýcháme metaforu o učení jakožto umění. Nic proti tomu: učitel jako umělec je skvělý cíl! Avšak umělec, aby byl umělcem v pravém slova smyslu, musí nejprve dokonale ovládnout přinejmenším základní techniky svého oboru… Jinými slovy: těžko se stane umělcem ten, kdo neovládne řemeslo svého oboru.“ No, chce se říct asi toto: ty, Pavle Bobku, ty sám jsi žádné učitelské řemeslo neovládl, tím méně „dokonale“ a tvá kniha v tom nikomu nepomůže. Řemeslem pro učitele-umělce je didaktika a v tom jsi totálně podprůměrný, ba přímo zoufale nedostatečný. A sám o tom ve svém spisku podáváš důkazů dost. Ten, kdo chce učit jako umělec, ten si prostě přečte mě, tebe čte ten, kdo chce učit jako… pako.
Opravdu jsem se snažil najít něco, co bych pochválil, aby recenze nabyla objektivnějšího vyznění, ale je to fakt těžké. I ta odporná oranžová grafika je odfláknutá. Příklady z hodiny jsou tak málo hodnověrné, jako je to v anglojazyčných přírůčkách zvykem a žáci jsou v Bobkově popisu vlastně jen figuríny, kterým říká věty jako „Alino, varování“ a „To je ono, dáváš pozor – a hned ti rovnice jdou lépe“. Rozumějte, to, že žák sedí v lavici jako pravítko, mlčí jako dudek a sleduje Bobka, ho prý zároveň zlepšuje v rovnicích. Popis ukázkové hodiny je jako popisovat pedagogické peklo. Frontální výuka, kdy žáci jen sedí v lavicích a (cituji): „Učitel pokračuje dalšími slovy, postupně vybízí žáky, aby se připojili. „Sedačka bez sedačky jako žena bez ženy“ skanduje celá třída. Postupně aktivita přechází na stranu žáků, učitel jen ukazuje a naslouchá.“ Ano, nedělám si legraci, společnému středověkému skandování, ve vzpřímeném sedě na židličkách v lavicích, které diriguje učitel, Bobek říká: aktivita na straně žáků. Oj, ty svatá prostoto. Naštěstí tu už další ukázky hodin nejsou, jen ta jedna. A ta myslím úplně stačila.
Takže celkově: myslel jsem, že to bude kniha plná konzervativních myšlenek, které bude nějak lákavě propagovat. Ale to se nestalo. Konzervativní je, ale zároveň je to nudná, zbytečná kniha plná vyčtenin a několika málo příkladů práce sotva průměrného učitele. Řídké dobré myšlenky nebo názory jsou podány bez šťávy a vyznívají zcela formálně a nedůvěryhodně.
Vlastně nejvíce zajímavá je jedna pasáž z doslovu, jehož autorem je Michal Orság, šéf EduLabu. Popisuje, jak si Bobek zaplatil na HitHitu (ne, to není erotická seznamka) večeři s ním osobně. Tam se Pavel Michalovi tak zalíbil, že prý spolu hodiny debatovali, neboť si údajně „porozuměli“. Představuji si, jak ta debata asi probíhala:
Pavel Bobek: „Všechny ty knihy, co vydáváte, jako že se ve škole má drilovat a že frontální výuka je fajn, a taky učitel nemá dělat ve výuce s dětmi žádnou aktivitu, protože žáci mají sedět jako zařezaný a psát odpovědi na tabulky, tak to je můj sen.“
Michal Orság: „Vážně? A jak dlouho učíš, Pavle?“
Pavel Bobek: „Moc dlouho ne. Jsem v kurzu pro začátečníky.“
Michal Orság: „A umíš psát?“
Pavel Bobek: „Psát trochu umím. I číst. A také jsem přečetl nějaké brožurky o učení.“
Michal Orság: „Na tebe jsem dlouho čekal, Pavle! Co kdybys napsal knihu o tom, jak učit? Já ti ji vydám. Víš, co bude trhák? Když všechny ty vyznavače frontálky ubezpečíme, že učit jako před 30 lety je v tom nejlepším pořádku. Víš, nikdo v Čechách, kdo trochu rozumí pedagogice, by pro mě něco podobného nikdy nenapsal, protože by měl ostudu jako sviňa.“
Pavel Bobek: „Ale mě nikdo nezná.“
Michal Orság: „To změníme, neboj, pár pisálků v magazínech mi dluží. Protáhneme tě pár rozhovorama pro časopisy, ty řekneš něco jako tuhá kázeň a dril je v pořádku a učit nemusíme s radostí, děti musí pocítit dřinu – a úspěch u čtenářů, na které míříme, je zaručen. Strčíme tě taky do Učitel naživo, tam může být kdekdo. Budeš lektor učitelů! Co se divíš, ty divizno.“
Na závěr naléhavá výzva: nevíte o někom, kdo měl nedávno rýmu a byl alespoň jednou na pohotovosti? Orság mu vydá knihu „Lékařství jako řemeslo“.
Předchozí články o P. Bobkovi:
Pavel Bobek a jeho frontální omyly