Podcast „Explicitní výuka vs. badatelství“ II. aneb zabíjačka a nabíječka je vlastně jedno
Poslouchal jsem podcast Explicitní výuka vs. badatelství – aneb jak vypadá kvalitní výuka, kde seděly dvě moderátorky Eva Matějková a Pavla Lioliasová a ty měly dva hosty. Jeden z nich byl Pavel Bobek, autor zpozdilé a pomatené brožury „Učitelství jako řemeslo“ (v diskuzi měl být zastáncem explicitní výuky, jak se dnes někdy říká frontální výuce) a Václav Fiala, učitel ZŠ v Litvínově a gymnáziu v Dubí, který zastupoval badatelskou výuku. Zpracoval jsem prvních 25 minut v prvním blogu, pak jsem si musel udělat několikadenní pauzu z toho návalu nesmyslů. Ten největší byl, že se moderátorky a Bobek neustále snažili hledat styčné body mezi explicitní a badatelskou výukou, což je něco jako hledat společné věci mezi výpraskem a potleskem. Obojí se dělá rukama, že? Bylo to tak křečovité a nesmyslné, že to nepostřehla jen skupina amatérů a laiků, kteří diskuzi chválili právě kvůli tomu, jak si všichni přizvukovali. Pokud máte v diskuzi zastánce globálního oteplování a jeho zarytého odpůrce a oni si přizvukují, tak je něco špatně. A tady toho bylo špatně hodně.
A když jsem zapnul podcast tam, kde jsem skončil, jako první jsem slyšel Bobkův hlas: „Mě se hrozně líbilo Vašku, jak jsi mluvil o to, že modeluješ, tys nepoužil to slovo, já bych použil slovo modeluješ, jak si plánuješ tu práci, protože to je přesně jako co bych – to je pro mě explicitní výuka, já vysvětluju žákům, jaký je ten můj myšlenkový proces. Prostě já teďko udělám tohle, protože je to pro mě výhodnější, a tak dále. Takže vidíme hodně těch, jako, překryvů.“
Ne, nevidíme. Vidí to jen ten, kdo vůbec vzdělávání nerozumí. Rád bych to zjednodušil co nejvíce, takže na začátek řeknu, že badatelská výuka není definovaná tím, že „učitel popíše myšlenkový proces“. Je definovaná tím, že žák klade otázku / hypotézu, navrhuje postup, pracuje s daty, interpretuje a obhajuje závěry, nese část nejistoty. Když všechno dělá a vymyslí učitel a vysvětluje, proč je to výhodnější, tak je to frontálka, je to výklad, je to všechno možné, ale v žádném případě to není žádný překryv z badatelskou výukou. Jak to, že to, co ví prvák z peďáku neví autor knihy „Učitelství jako řemeslo“? Odpověď je jednoduchá: protože prvák z peďáku je vzdělanější v pedagogice než Bobek. A my pak posloucháme takové stupidity. Nemluvě o tom, že vkládat druhému do úst slovo „modeluješ“, které on ani nevyslovil, je trapné.
Moderátorka tomu dala korunu: „Modelování je podle mě součást konstruktivistického přístupu. Těch průsečíků bude určitě hodně.“ Ne, Evo / Pavlo, není to součást konstruktivistického přístupu v tomhle pojetí. A průsečíků to má asi jako zabíjačka a nabíječka. To, že učitel nahlas popisuje svůj myšlenkový proces, není konstruktivismus. To je modelování – a to je základní nástroj explicitní výuky. Konstruktivismus vylučuje to, když učitel mluví o svém přemýšlení a navíc vyjmenovává jeho důvody. Nazývat demonstraci učitelova myšlení konstruktivismem je terminologický marketing. Přivlastňuje si jazyk aktivního učení a maskuje to, že se ve skutečnosti nezměnilo rozložení kognitivní práce.
Slyšte, slyšte Bobka: „Proč nejít tou nejpřímější cestou? Když chci, aby byl někdo kritický, schopen kriticky myslet, tak nebudu to trénovat kritický myšlení v dějepise, musí toho nejdřív hodně vědět, hodně se toho naučit, a postupně, přesně jako ty děti v první třídě se učí kroužkovat áčko, tak prostě se zeptáme jenom, je pravda, že – já nevím – v roce 68 vpadli do Česka Američané třeba, to je nějaká úplně základní schopnost kritického myšlení. Někdo nám předkládá nějaké tvrzení, my to vyhodnotíme, takže myslím si, že to jak? Jde u mě hodně k té přímočarosti, abychom v té škole, prostě, aby žáci dosáhli, pokud možno nejvíc, co mohou, a byli připraveni do toho života.“
Tenhle výrok je učebnicovým příkladem toho, jak se dá slovo „kritické myšlení“ vyprázdnit až na úroveň testové otázky typu ano/ne a ještě to vydávat za přímočarost. Tohle ale není kritické myšlení! K tomu to není ani blízko. Ale amatér a nedouk pracuje jako mizerný student: prostě ohýbá slova bez znalosti pojmu a bez odbornosti a vytváří své představy, jak to podle něho asi přibližně může být. Takže kritické myšlení pak může být vlastně cokoliv. To, co popsal Bobek, žádné kritické myšlení není. Jde o ověřování faktu z paměti. Kritické myšlení nezačíná u správné odpovědi na jednoduché tvrzení. Začíná u práce s důkazy, s prameny, s interpretacemi, u schopnosti rozlišit argument od názoru, zdroj od propagandy, souvislost od náhody. Redukovat ho na „někdo něco řekne a já vyhodnotím, zda je to pravda“ je stejné, jako tvrdit o pizze z mrazáku, že je to jídlo z italské pizzerie. Argument „nejdřív se musí hodně naučit“ je navíc falešné dilema. Nikdo netvrdí, že fakta nejsou důležitá. Ale fakta a kritické myšlení nejsou dvě po sobě jdoucí etapy, kde se nejdřív deset let plní hlava a teprve pak se začne myslet. Myšlení je způsob, jak se s fakty pracuje od začátku. Dějepis bez práce s interpretací není dějepis, je to seznam dat. A seznam dat nikoho na život nepřipraví. Tyhle bobkoviny lezou z každého jeho rozhovoru, ze každé stránky jeho knihy a samozřejmě i z jeho podcastu: učitel vše dětem přežvýká a oni se to naučí. Styl drtíme se osnovy vykládané od učitele, nic jiného. A ta přímočarost? Takhle „přímočarost¨“, ať už je to cokoliv, není totéž, co efektivita. Přímočará cesta k povrchním odpovědím je ve skutečnosti nejdelší cestou k samostatnému myšlení. Žák, který umí správně odpovědět na otázku o roce 1968, ještě není kritický. Je jen informovaný – a to pouze v rozsahu jedné věty. Takové té idiotské techniky, které se říká orientační zkoušení. Ano, Bobek ji používá a mnozí jeho čtenáři knih – zdravím mistra všech řemesel Garguláka – nejsou schopni rozlišit, že Bobek kritické myšlení zaměňuje za elementární kontrolu faktu. Kritické myšlení není schopnost říct „tohle je špatně“. Je to schopnost vysvětlit proč, na základě čeho, s jakou mírou jistoty a jaké existují alternativní výklady. Pokud se učitel spokojí s tím, že žáci umí odhalit zjevně nepravdivé tvrzení, pak je nepřipravuje na život, ale na kvíz. A konečně: tvrzení, že kritické myšlení se „trénuje až potom“, je pohodlná výmluva. Opět, Bobkem často opakovaná, ale já ji slýchávám ve sborovnách celá desetiletí. Znamená totiž, že za jeho absenci mohou žáci – ještě toho přece málo vědí! Musí se nadrtit ještě víc! Ve skutečnosti je to ale otázka výuky. Podle Bobka a dalších zpátečníků se nejdřív žák musí naučit, aby mohl diskutovat! Nejdřív frontálka – výklad, pak další frontálka – řízená diskuze a to všechno pak bude v testu! Mantra bídné výuky. Ve skutečnosti se kritické myšlení nedostaví samo poté, co se naplní hlava fakty. Pokud se systematicky netrénuje v každém předmětu a od první chvíle, nikdy nepřijde. Samozřejmě trénuje přiměřenými metodami, například opravdovým badatelským učením. Jinak zůstane jen schopnost reprodukce. Už víte, proč je Bobek tak populární u mizerných učitelů? Protože tohle je to, co oni dělají desítky let. Prostě něco vykládají (učitel expert, bobkovské „modelování“ a podobně) a pak požadují od žáků reprodukci. Už před desítkami let se tohle nazývalo „bankovní didaktika“. Žák musí odevzdat učiteli zpět „vklad“ bez pochopení a porozumění. A jak by to měl pochopit a rozumět tomu, když to sám nevybádal a neobjevil?
A víte, proč jsem kritizoval v minulém blogu Fialu a udělám to zase? Protože na tuhle oslovinu řekl Bobkovi: „Mám to v některých oblastech hodně podobně.“ A to potvrzuje můj předchozí dojem, že Fiala není ten správný zástupce badatelské výuky. Vím, že dělá zajímavé věci ve výuce a vím, že mu zakázali v podcastu být „konfrontační“, ale proč tam tedy vlastně byl? No, chtěl – jak mi sám napsal – obhájit myšlenky badatelské výuky. Ale to se mu vůbec nepovedlo. Tím, jak nechal všechny kolem stolu hledat „průsečíky“ a „styčné body“ a tím, že se neohradil nejvýraznějším Bobkovým nesmyslům, moc dobrou službu badatelské (nebo obecně kvalitní) výuce neudělal. Měl to samozřejmě i těžké, zejména tím Bobkovým vlísáváním se do stylu výuky, který mu ve skutečnosti není vlastní a kterým přitom v rozhovorech ostentativně opovrhuje. Takže na Fialův zajímavý příklad z výuky Bobek navazuje: „Mě ještě možná napadá jedna věc. Ty jsi vlastně říkal jako že to „jak“, máme vlastně velkou shodu „proč“ a u toho „jak“ je to možná menší…“ Ne, nikdo nepoužil slova velká shoda a není to „možná menší“, ale je to úplně opačné a diametrálně odlišné. Spící Fiala nebyl schopen Bobka nijak korigovat, takže pak Bobek popisoval, že když „předal dětem expertízu“ (my víme jak, ovšem tohle je opravdu pitomý obrat), tak bylo skvělé, že pak dokázaly vyplňovat kvíz (což byl v podstatě test). A podle něho je ta samostatnost stejná: „u Fialy bádání, u mě kvíz“. To už je myšlenkový masakr. Jo a já našel další styčné body: nikdo z vás neučí Marťany, nemáte ve třídě anakondu a neroste vám z hlavy ruka.
A asi neuvěříte co se stalo v další chvíli – anebo uvěříte, protože se to stalo už po x-té – ale od moderátorky se ozvalo: „Já zase, když to shrnu za mě, z mojí strany, tak vy se zase strašně shodujete.“ Blahoslavení chudí duchem! To už není jen ignorance a neodbornost, to je navíc i propaganda. A to je také pro dnešek vrchovatý konec mé odolnosti, milí kolegové. Vím, že jsem vydržel jen deset minut, ale na posezení v toskánské zahradě je to až dost, nemyslíte?
První část:
Podcast „Explicitní výuka vs. badatelství“ aneb jak se mlátí prázdná sláma
Třetí část:
Podcast „Explicitní výuka vs. badatelství“ III. aneb autonomie je jako autostráda
Jiné texty:
Pavel Bobek a jeho SPONS: seď na místě, drž klapačku a poslouchej učitele!
Pavel Bobek a jeho výuka pro 18. století, díl I.
Pavel Bobek a jeho výuka pro 18. století, díl II.
Recenze: Pavel Bobek a Michal Orság a jejich kniha o tom, jak být podprůměrný učitel.