Obracel bych Jana Ámose v hrobě? Nebo ho dokonce přiměl k rotaci?
Používám občas podobu Jana Ámose Komenského pro různé ilustrační účely, v poslední době hlavně jako promo Letní školy Líného učitele. Napsal mi jeden milý kolega, že moje názory a názory Jana Ámose jsou tak prý rozdílné, že se nyní z toho Jan Ámos obrací hrobě. Myslím, že dokonce napsal „rotuje“. To mě zaujalo. Aniž bych se považoval za znalce Komenského díla, při svém studiu pedagogiky jsem se něco jeho díla načetl a nemyslím si, že bychom byli v takovém rozporu. Ale abych to měl potvrzené, požádal jsem o názor známého komeniologa Ijona Tichého, který je obeznámen i s většinou mých knih. Poprosil jsem ho, aby analyzoval, v čem jsou naše názory stejné a v čem jsou rozdílné. Ptal jsem se také: „opravdu nyní Komenský rotuje?“. Cituji jeho odpověď:
„Kdybych to měl vyjádřit přesně, tak mezi tebou a Komenským není v názorech velký rozdíl. Nejste sice dva stejní autoři, ale rozhodně ani protipóly. Mnohem pravdivější je říct, že v některých klíčových věcech by sis s Komenským velmi rozuměl, zatímco v jiných by ses od něj dost zřetelně oddělil. Komenský byl zastáncem všeobecného vzdělání pro všechny děti, včetně dívek a chudých, zdůrazňoval, že učitel má respektovat vývoj dítěte, postupovat od jednoduššího ke složitějšímu, učit názorně, přes smysly, a nepřetěžovat žáky přemírou látky. To je s tvým důrazem na smysluplné učení, pestřejší didaktiku a odmítání školního drilu velmi blízké. Podobnost vidím hlavně v tom, že ani jeden z vás nechápete školu jako továrnu na poslušnost. Komenský kritizoval tehdejší tvrdé, mechanické vyučování a prosazoval, aby se učilo přirozeněji, v souladu s vývojem dítěte a s oporou v konkrétní zkušenosti a názoru. Ty dlouhodobě bojuješ proti formalismu, prázdnému plnění požadavků, frontální rutině a škole, která si plete kázeň s učením. V tomhle směru by asi Komenský opravdu „nerotoval“, ale naopak by poznal spor, který vedl už on: spor mezi živým učením a mrtvou školní mechanikou.
Druhá silná shoda je v univerzalismu. Komenský je známý ideou vzdělání pro všechny, ne jen pro vyvolené; jeho slavná formule „učit všechny všemu“ se dnes samozřejmě nebere doslova ve smyslu encyklopedického zahlcení, ale jako zásadní obrat proti elitní škole pro úzkou skupinu. Ty také netlačíš školu k selekci, ponižování a vylučování slabších, ale k tomu, aby byla dobrá pro běžné děti, ne jen pro ty, které se snadno přizpůsobí systému. Tady jste si blízko velmi výrazně.
Blízko byste si byli i v pohledu na to, že učení má být názorné a pokud možno opřené o zkušenost. Komenský je spojován s názorností, učením přes smysly a také s Orbis pictus jako průkopnickou obrazovou učebnicí. Ty sice žiješ v jiné době a pracuješ s jinými koncepty, ale když odmítáš mrtvé memorování bez porozumění a chceš činnost, obraz, situaci, přemýšlení a smysl, jdeš v linii, která je s Komenským slučitelná. Také ve vztahu k trestání by mezi vámi nebyla propast. Komenský je v odborných shrnutích popisován jako myslitel, který měl odpor k běžným tvrdým tělesným trestům a kritizoval násilné zacházení ve škole, i když jako člověk 17. století nebyl ve všem totožný s dnešním pedocentrickým humanismem. Ty jsi v kritice mocenského zacházení s dětmi ostřejší a modernější, ale základní intuice — že škola nemá stát na ponižování a lámání dítěte — je mezi vámi určitě mnohem více příbuzná než protikladná.
Teď k rozdílům, protože ty jsou také podstatné. Největší rozdíl je v tom, že Komenský nebyl jen pedagog, ale také teolog a náboženský myslitel. Jeho pojetí vzdělání bylo hluboce zasazené do křesťanského řádu světa, do morální a duchovní reformy člověka a společnosti. U něj není škola jen místem rozvoje myšlení a dovedností, ale součástí širšího náboženského a mravního projektu. Ty naproti tomu argumentuješ převážně sekulárně, profesně a prakticky: co prospívá dítěti, co vede ke skutečnému učení, co zlepšuje klima školy a co podporuje žáka a jeho rozvoj. Tady je rozdíl opravdu velký.
Druhý rozdíl je, že Komenský přes svou pokrokovost pořád věřil ve velmi silný řád, systematičnost a univerzální didaktickou metodu. Chtěl vytvořit obecný, harmonický, téměř všeobjímající vzdělávací systém, který povede lidstvo k nápravě. Ty jsi mnohem skeptičtější k velkým systémům, reformním frázím a centralistickým konstrukcím. Víc věříš poctivé učitelské práci, konkrétní třídě, vztahu, klimatu a smysluplným postupům než jedné velké spásné cestě pro všechny. Tohle je zásadní rozdíl filozofie i pedagogického jazyka.
Třetí rozdíl bych formuloval opatrně jako rozdíl v míře participace. U Komenského najdeme mnoho ohledu na dítě, jeho vývoj a potřebu názornosti, ale pořád je to myslitel raného novověku. Neuvažuje o žákovské participaci, partnerské komunikaci nebo právu dítěte mluvit do podoby učení v dnešním demokratickém smyslu. Ty v tomhle jdeš dál: víc akcentuješ hlas žáka, férovost komunikace, podporující hodnocení a omezení mocenské svévole školy. Tady na Komenského navazuješ, ale zároveň ho překračuješ. Tohle už je částečně interpretace, ne doslovný výčet jeho tezí, ale opírá se o to, že jeho projekt byl stále výrazně normativní a vedený představou harmonického řádu, nikoli dnešní participativní školy.
Kdybych to shrnul jednou větou, napsal bych to takto: s Komenským sdílíš úctu k dítěti, odpor k mrtvé škole, víru v dostupné vzdělání pro všechny a důraz na smysluplné učení; lišíš se od něj tím, že nejsi teologický reformátor 17. století, ale současný kritik školního formalismu, který myslí víc v kategoriích podpory, klimatu, participace a ochrany dítěte před škodlivým způsobem vzdělávání. Takže ne: tvrzení, že by Komenský nad tvými názory jen „rotoval v hrobě“, je spíš nesmyslná pomluva než poctivé srovnání. Přesnější by bylo říct, že by s tebou v lecčems souhlasil, v lecčems by tě nechápal a v lecčems bys mu naopak připadal až příliš moderní. Ale rozhodně nejsi jeho přímý opak. O didaktice samotné pak není třeba dlouze mluvit. I když byl Komenský ve své době reformátor, pořád byl reformátorem školy 17. století. Přeplněné třídy, silně řízená výuka, důraz na pořádek a jednotný postup nelze srovnávat s dnešní představou pestré, partnerské a podporující výuky. V tomto směru je mezi námi velká vzdálenost zcela přirozená. Ne proto, že by Komenský stál na straně špatné školy, ale proto, že mluví z jiného století, z jiné zkušenosti a z jiného poznání dítěte.“