Jsou nějaké jistoty. Bonmot praví, že jistotou je smrt a daně. Já, bych ještě dodal, že také pokračování nekončícího seriálu o všem tom toxickém a poškozujícím jednání ředitelky na  Základní škole, gymnáziu a střední pedagogické škole Heřmánek (a nebo spoluředitelky, zřizovatelky, vedoucí Teen programu, hlavní metodičky, vrchní agresorky – nehodící se škrtněte) Mirky Adamcové, podporované jejím manželem a ředitelem Petrem Adamcem a dalšími. Hlavně paní Adamcové neříkejte ve škole „paní Adamcová“! Jak sama napsala v hromadné zprávě všem, připadá jí to jako „paní ředitelová“. Takže jí říkejte Mirko, Slávko nebo prostě tak, jak se obvykle přejmenuje pro případ potřeby.

A jak tak jde čas, ZŠ Heřmánek podvádí a lže dál a dál. Podívejte se třeba na hodnocení školy na obrázku. Já už tu Adamcové hatmatilku poznám na sto honů, i když je podepsaná kýmkoliv. V minulém textu jsem ukázal obhajobu školy pod jménem rodiče bývalého žáka, kterému ukradli totožnost. Další, ne první ani poslední problematická recenze, je tentokrát podepsaná jménem Brent Kohoutek. Tento profil se na internetu objevuje výhradně jednou jedinou akcí v celé své existenci – pětihvězdičkovým hodnocením právě této školy. Neexistuje žádná další historie, žádná jiná recenze, žádná stopa běžného uživatelského chování. Samotný text nepůsobí jako autentická rodičovská zkušenost, ale jako účelově konstruovaná reputační obrana: je neobvykle dlouhý, exotický stylistikou, zcela nekritický a explicitně reaguje na „negativní hodnocení“, což je u skutečných rodičů krajně neobvyklé. Zásadní je však jiný fakt: jméno Brent Kohoutek nelze dohledat v žádném relevantním veřejném prostoru – neexistují žádné profily, zmínky, vazby ani digitální stopy osoby s tímto jménem, které by odpovídaly roli rodiče dítěte navštěvujícího českou školu. V součtu tak nejde o běžnou recenzi, ale o text, který vykazuje všechny klíčové znaky neautentického, účelového hodnocení: neověřitelnou identitu, nulovou historii, obranný tón a zjevnou snahu korigovat veřejný obraz školy. Důvěryhodnost takového příspěvku je proto nulová. No, jen si počtěte: Mirka Adamcová je prý „výborná normálně“ a prý se ve škole můžeme spolehnout, že „jsou k dětem fér a věci řeší spravedlivě„. O tom mám oprávněné pochybnosti a ty jsou podložené pravdivými události. Na ZŠ Heřmánek už mám v mailu zvláštní šuplíček, zaplněný množstvím případů od početných zdrojů. Podle mého soudu by v normální, civilizované zemi už školu zavírali a vedení by stálo před soudem za týrání dětí. Toho se v České republice bohužel nedočkáme. Tady ZŠ Heřmánek naopak soudem vyhrožuje rodičům svých žáků.

Minule jsem psal o tom, že Mirka Adamcová zneužila jméno rodiče „Jiří Zapadlo“ (stejně se jmenuje reálný rodič, který ve skutečnosti vzal z Heřmánku dítě pryč kvůli své krajní nespokojenosti s tím, jak s ním ve škole zacházejí). Tento „Jiří Zapadlo“ – ve skutečnosti Mirka Adamcová – zveřejnil rychle několik textů na Seznam médiu. V nich obhajuje neustále se objevující událost v ZŠ Heřmánek: Mirka Adamcová svým řevem, psychickým týráním a agresivitou přivádí žákyně k pláči. Falešný Jirka Zapadlo o tom píše: „Představme si, že jsme v 1. třídě základní školy. V 1. třídě základní školy většinou předpokládáme, že pláč je voláním o pomoc – učitel věří, že žák potřebuje podporu, ujištění a bezpečí. Ve 1. ročníku střední školy může být situace odlišná. Žáci jsou starší, sociálně i kognitivně vyspělejší, a pláč může být někdy využit jako manipulativní strategie. Studentka může věřit, že chyba není na její straně, ale u učitele, a očekávat, že učitel podlehne jejím emocím.“

Líný učitel: Divím se rodičům, kteří dají své dítě do ZŠ Heřmánek. Tihle lidé veřejně lžou a podvádějí, vytvářejí toxické prostředí, týrají děti a ještě to směšnou pseudopsychologií obhajují. Když někdo opakovaně, dlouhodobě lže a podvádí, není zřejmé, že bude lhát i žákům své školy a jejich rodičům? Je neuvěřitelné, že Mirka Adamcová „učí“ na pedagogické střední škole Heřmánek pedagogické a psychologické předměty, když jim rozumí, jak (slovy klasika) „prdel navigaci parníku“. Tenhle její nesmysl o pláči stojí na falešném protikladu: buď je pláč autentickým voláním o pomoc (malé děti), nebo manipulací (žáci střední školy). To je psychologicky neudržitelný zjednodušující rámec. Emoční reakce – včetně pláče – nejsou funkcí věku, ale prožívaného stresu, pocitu ohrožení, bezmoci nebo ztráty kontroly. Adolescence je navíc období zvýšené emoční zranitelnosti, nikoli emoční „odolnosti“. Adamcová ukazuje nejen svoji neschopnost praktickou, ale i teoretickou. Její stupidní nesmysly typu „ženy, co mají obarvené vlasy, make-up nebo udělané nehty si říkají o znásilnění a nemůžou se divit, když je někdo někde přepadne“ jsou úplně stejně hloupé, jako tyhle pitomosti o pláči. Použít tvrzení, že pláč je manipulativní strategie žákyň 1. ročníku střední školy takhle paušálně a veřejně vůči skupině studentek je hloupé a nepřípustné. V pedagogickém kontextu to znamená přesun odpovědnosti z moci dospělého na bezbrannější stranu – typický mechanismus victim-blamingu. Označit pláč studentky za manipulaci znamená přesunout odpovědnost z dospělého na dítě. Učitel se pak nemusí ptát, co svým jednáním způsobil – stačí říct, že žákyně „hrají emoce“. To je klasický victim-blaming: problém není v chování autority, ale v prožívání slabší strany. Zvlášť nebezpečné je to ve chvíli, kdy se pláč u konkrétního pedagoga či vedení – jako tomu je u Adamcové – opakovaně objevuje. To už není náhodná reakce jednotlivce, ale signál toxického školního klimatu. Škola, kde jsou emoce systematicky zpochybňovány a interpretovány jako manipulace, není bezpečným prostředím – je to prostředí kontroly. Pláč není strategie. Pláč je signál. A škola, která ho umlčuje nebo přehazuje vinu na dítě, selhává ve své základní roli a vytváří poškozující prostředí.

Já vám nyní předám vzkaz, který napsala opravdová, reálná paní Zapadlová, manželka pana Zapadla: „Ředitel Adamec na mě křičel, na manžela i naší psycholožku, vydíral nás, vymýšlel si úrazy které měla dcera způsobit, ale nezpůsobila. Máme dokonce nahrávku z jedné z hodin, kdy na dceru křičeli a nutili ji se přiznat k něčemu, co neudělala. Byla v první třídě. Nahrávku nám poslala sama škola.“ Vzít si jméno rodiče, kterému jste vyštvali dceru ze školy, to už vyžaduje nutný kus drzosti, arogance a mravní pokleslosti.  To, že Zapadlo je Adamcová, pozná každý, kdo se setkal s její hatmatilkou, plnou nelogismů, překlepů a špatných tvarů slov. Hlavně se sama pochválit! Zapadlo / Adamcová píše o své „dceři“: „Způsob, jak byli všichni, včetně paní Mirky Adamcové, ochotni ji podpořit, bylo něco opravdu mimořádného. Moje dcera pedagogiku, kterou vyučuje paní Adamcová, miluje.“ Nikoho jiného ze školy „Zapadlo“ nezmiňuje. To není jen sebežerství, to je opravdu hodně trapné. V „Zapadlově“ článku „Drahý pane Čapku, pište pravdu o pedagogickém lyceu Heřmánek“ 🙂 se mimo jiné píše: „Učitelé bývají vlídní a milí, což se odráží v Montessori přístupu. Těžko si představit, že tým, který je vlídný a milý, vede někdo, kdo sám není ve skutečnosti vlídný a milý. Na škole se jí líbí i formát výuky… Škola je výjimečná tím, že učitelé žáky opravdu podporují a vždy pomohou.“ Pojďme se tedy podívat na tu podporu a pomoc:

Ilustrativní situace 11, popis rodiče: „Jak se bránit šikaně ze strany školy, mířené vůči rodičům? Jsem matka žákyně prvního stupně, bohužel ZŠ Heřmánek, a děti bych nenazvala jinak než „rukojmí“. Dětičky do školy chodí, vnímají napětí, ale mají tam kamarády a chodí tam celkem rády. Dokážou prominout asistentku, která je psychicky šikanuje, i učitele, který na ně píská na píšťalce, když si chtějí o přestávce povídat, i učitelku, když ječí, že jich je hodně a dělají bordel (přitom jich tam je kolem 10). Pro mne jako pro matku je to ale nesmírně těžké, když vidím, že nejlepší řešení je vzít nohy na ramena, na druhou stranu to děťátko má obavy, strach z nové školy, nechce přijít o kamarády… Nejvíc mě zaráží, že jsem se vůbec nic tak špatného předtím nedozvěděla! Recenze vymazané – a škola dál přijímá další ubožátka a psychicky deptá jak rodiče, tak žáky… šílenost! Jak se bránit, jak varovat ostatní? Jinak o šikaně rodičů ze strany Heřmánku by mohla být napsána bible!!! Já jen doufám, že Adamcová za ty skutky shnije v pekle, o tom jsem přesvědčena. Bohužel je to nemocná osoba… Nejvíc mě trápí to, že škola pořád dokáže i přes tolik odejitých rodičů a žáků dále a dále přijímat své oběti a dělat z nich naprosté trosky.„

Ilustrativní situace 12, popis žákyně: „Rok a půl jsem navštěvovala Gymnázium Heřmánek. Naše třída byla první třídou jakožto gymnázium. Do té doby existovala pouze základní škola. Má blízká kamarádka, kterou znám od základní školy, sem letos nastoupila na lyceum, ale po několika týdnech školu opustila. Sama jsem začala navštěvovat jinou školu již v únoru minulého roku, protože způsob zacházení, se kterým jsem se na tomto gymnáziu setkala, považuji za zcela nepřijatelný. Paní Adamcová se mimo jiné opakovaně chovala nevhodně nejen ke mně, ale i k mé rodině, vůči níž měla nepatřičné poznámky. Zažila jsem řadu situací, které podle mého názoru hraničí s týráním dětí – a to nejen v rámci mé vlastní zkušenosti. Její jednání zahrnovalo opakované urážky, nevhodné poznámky na mou osobu i vzhled, nerespektování zdravotních omezení a požadavků a celkově nevhodné zacházení se žáky.„

Líný učitel: Je zajímavé, že Adamcová, která jedná direktivně a agresivně se žáky, rodiči i pedagogy, píše o vlídném a milém týmu. Člen toho týmu ale popisuje věci jinak: „Ředitelka sleduje soukromé sociální sítě zaměstnanců, kontroluje, koho mají v přátelích, a otevřeně dává najevo, že je proti tomu, aby se zaměstnanci mezi sebou stýkali – když se bavíme mezi sebou na chodbě, tak má průpovídky typu “Vy se nějak moc přátelíte”. Systematicky narušuje vztahy mezi zaměstnanci a snaží se je stavět proti sobě. Zaměstnance dlouhodobě šikanuje, komunikuje s nimi i o víkendech a svátcích, telefonuje jim a rozesílá e-maily bez ohledu na pracovní dobu. Respekt k osobním hranicím zde zcela chybí„. To nejsou moje slova, to jsou slova člena toho „vlídného“ člena týmu, který popisuje „vlídnost“ Adamcové. Podívejte se na další příklad „vlídnosti“ (o které píše Zapadlo / Adamcová) a toho, jak „jsou k dětem fér a věci řeší spravedlivě“ (jak píše Kohoutek / Adamcová).

Ilustrativní situace 13: Tohle napsala Adamcová všem průvodcům / učitelům: „Vážení kolegové, mám velké pochybnosti o účasti (jméno žáka). Pozoruji ho čtvrtý den na kurzu Montessori a vidím, že je plný vlastní cesty, názorů a nerespektu. Dnes od rána nerespektuje i externí lektoru kurzu Montessori. Ráda bych Vám sdělila, že já osobně si myslím, že není schopen zvládnout tak náročnou akci, jako jsou hory v Rakousku. Je mi to moc líto, ale bojím se o něj a o Vás. Doporučuji, aby na hory nejel z hlediska bezpečnosti, vzhledem k tomu, že sebereflexe a komunikační schopnosti nejsou na tak silné úrovni, aby takovou akci zvlád.“

Líný učitel: Žák je v textu prezentován způsobem, který z jeho vlastností – vlastní cesty, názorů a kritického postoje – činí důvod k vyloučení z akce pod záminkou bezpečnosti. Tento logický skok je zcela vadný. Z pedagogického hlediska je obzvlášť problematické propojení pojmů „sebereflexe“ a „komunikační schopnosti“ s bezpečností pobytu na horách. Bezpečnost v takovém prostředí souvisí s dodržováním pravidel, fyzickou připraveností, zdravotním stavem, schopností reagovat na jasné pokyny v krizové situaci a odpovědným chováním. Nesouvisí s tím, zda žák souhlasí s lektorem, zda klade otázky nebo zda neakceptuje autoritu bez výhrad. Argument bezpečnosti je zde použit jako zástěrka pro potlačení názorové autonomie žáka. Nezapomínejme, že úzké jádro Heřmánku se chová jako sekta, ne jako škola, kde je možné se svobodně vyjádřit. Formulace o „plnosti vlastní cesty a názorů“ nejsou popisem problému, ale hodnotícím soudem, který naznačuje, že odlišnost je sama o sobě závadou. V pedagogice je přitom přesný opak pravdou. Schopnost formulovat vlastní názor, neshodnout se s autoritou a nepodřídit se automaticky je považována za žádoucí kompetenci, nikoli za deficit. Závažné je i to, že selhání je v textu přeneseno výhradně na žáka. Pokud pedagog vnímá nesouhlas jako ohrožení, interpretuje diskusi jako nerespekt a řeší vzniklé napětí vyloučením žáka z aktivity, nejde o problém chování žáka, ale o jeho pedagogické selhání. Pedagog, který není schopen unést odlišnost, je mizerným pedagogem. Zvlášť problematické je, že celý tento hodnotící obraz žáka je vytvářen před třetími osobami – průvodci – bez přítomnosti žáka a bez možnosti obhajoby. Text tím žáka stigmatizuje a předznamenává, jak s ním bude zacházeno. Pedagogicky jde o nepřijatelný postup, který narušuje důvěru a bezpečné klima. Namísto práce s konkrétní situací vzniká nálepka „problémového jedince“, a to bez jakýchkoli doložených rizikových projevů. Ve výsledku text nepopisuje skutečné bezpečnostní ohrožení. Popisuje pedagogickou netoleranci vůči žákovi, který má vlastní názor a neprojevuje bezvýhradnou poslušnost. Bezpečnostní argument zde neslouží k ochraně, ale k legitimizaci vyloučení nepohodlného žáka. Pokud se ve škole stává bezpečnostním rizikem ten, kdo klade otázky a nesouhlasí, pak nejde o selhání žáka, ale o toxické prostředí, které si plete výchovu s poslušností a autoritu s neomylností. Prostě sektářská a toxická škola Heřmánek.

Předchozí texty:

Mirka Adamcová na Pedagogickém lyceu střední školy Heřmánek: jedna věc je o tom učit, jiná to opravdu dělat

Mirka Adamcová ve škole Heřmánek: víme, kde je problém

Mirka Adamcová: v Heřmánku šéfuje toxická osoba

Mirka Adamcová: prý „geniální pedagogika“, ale ve skutečnosti k dětem nepřátelské jednání

Mirka Adamcová ze ZŠ Heřmánek: popis případu, za který by měla skončit u soudu

ZŠ Heřmánek, Mirka Adamcová, Petr Adamec, Olga Černá: ta škola je prohnilá do morku kostí

ZŠ Heřmánek: můžeme věřit podvodníkům?