ZŠ Heřmánek, Mirka Adamcová, Petr Adamec, Olga Černá: ta škola je prohnilá do morku kostí

Ředitel Petr Adamec, manžel tyranky, agresorky a spoluředitelky / spoluzakladatelky Základní školy, gymnázia a střední pedagogické školy Heřmánek Mirky Adamcové píše na FB Líný učitel do diskuze a obhajuje své jednání (které jsem popsal v předchozím blogu). Uvádí mimo jiné: „Jako škola máme ohlašovací povinnost při podezření z týrání. A dále, to, že škola dítě s podezřením na týrání odvede na kriminálku, následně přijede rodič, dítě prohlásí vše za výmysl a odjede domů s rodičem a za vše prý může prolhaná škola, je pravidelné a obvyklé. Až příliš obvyklé… To vše já. Já jsem byl (s její) dcerou na policii, strávil jsem tam asi 8 hodin. Já jsem ji tam odvezl. Já jsem o tomto řešení po poradě s psychologem a právníkem rozhodl. Vysvětlil jsem jí, že pokud to je pravda, cítíme se nuceni jí odvést na policii, kde to bude muset zopakovat. Dal jsem jí dost prostoru to stáhnout a popřít. A vážně jsme nemohli udělat nic jiného. Vážně jsem strávil tou záležitostí cca 8 hodin. Zhruba od 1 po obědě, na policii jsme jeli asi ve 3, domů jsem se z policie dostal cca ve 12 v noci. Cítil (jsem se) nucen vydat nějakou neadresnou oficiální zprávu, aniž bych jmenoval konkrétně. Jako škola máme ohlašovací povinnost.“ Adamec také rozesílá zprávy, kde píše: „Jsme jako škola mediálně lynčování za to, že jsme splnili svou zákonnou povinnost ohlásit podezření na týrání dítěte matkou. Představa, že jsme celou tuto kauzu vyfabulovali my sami (a zvláště Mirka), jsou směšné – co bychom z toho jako měli? Jako hlavní provinění je mi vyčítáno, že jsem dítě odvezl na policii autem bez souhlasu rodiče. To jsem měl jako poprosit matku o svolení odvést dítě na policii podat zde podnět na týrání dítěte tou matkou?“

Líný učitel: Připomínám, že OSPOD ani Policie žádné „týrání“ nevyšetřilo. Šlo je o akt odvety vůči „nepohodlné“ a na školu si stěžující matce. Dovede si představit ten teror, kdy ředitel školy odveze dítě na Policii bez informování rodičů a tam je dítě od 3 hodin odpoledne až do půlnoci? Je velmi smutné a ilustrativní, že ředitel opět lže a ukazuje svou krajní nekompetentnost. Ano, existuje ohlašovací povinnost. Z toho ale ředitel vyvozuje chybný závěr „nemohli jsme dělat nic jiného“ ve smyslu konkrétního scénáře (odvézt dítě na služebnu bez souhlasu rodičů). Jak Adamec vysvětlí, že dítě držel v izolaci hodiny, než s ním vůbec do auta nastoupil? Oznamovací povinnost znamená informovat příslušný orgán a spustit koordinovaný postup, nikoli nutně volit nejinvazivnější variantu „my dítě fyzicky okamžitě dopravíme na policii, nikoho nebudeme informovat a strávíme tam hodiny“. I metodika pro školy zdůrazňuje, že škola nevyšetřuje, neopatřuje důkazy, ale volí správný postup spolupráce s OSPOD/PČR, včetně citlivého přístupu a koordinace kroků. V praxi to obvykle otevírá mnohem více možností (konzultace s OSPOD v obecné rovině a pak i konkrétní, zajištění podpory dítěte, minimalizace sekundární traumatizace), než jak ředitel Adamec tvrdí. Ostatně to, že Adamec tvrdí totální nesmysly, je nepopiratelný fakt. V diskuzi chtěl svoje skandální jednání obhájit tvrzením: „Víte, že utýrání rodiči je v ČR jedna z nejčastějších příčin úmrtí dětí? Často před utonutím a dopravními nehodami, jak který rok.“ Aniž bych chtěl týrání dětí zlehčovat, tohle je oslovina jako cyp. Dlouhodobě se uvádí, že nejčastější příčinou úmrtí dětí a mladistvých jsou úrazy (včetně dopravních). Například SZÚ uvádí, že následkem úrazu umírá ročně v ČR více než 120 dětí a mladistvých do 19 let. Naproti tomu statistiky MPSV (výkazy OSPOD) uvádějí, že v posledním vykazovaném roce zemřelo po krutém zacházení 8 dětí. To je jistě tragické číslo, ale řádově naprosto jiné než hlavní příčiny úmrtí, kterými jsou úrazy. A podobně Adamec manipulativně předkládá hloupé a falešné dilema („buď odvoz na kriminálku, nebo nekonání“). Další oslovina. Psychologicky a pedagogicky je v jeho argumentaci problematických hned několik bodů. Zaprvé, způsob, jak popisuje komunikaci s dívkou („prostor to stáhnout a popřít“) působí jako nátlakové rámování: dítě, které se údajně svěřilo s citlivou věcí, se může pod tlakem autority rychle přepnout do režimu „hlavně to zastavit“, což může vést k odvolání či rozporům ve výpovědi. Nijak také nevysvětluje, proč držel před odjezdem na policii dítě hodiny v izolaci. Ředitel si protiřečí v oblasti důvěrnosti: kritizuje moji osobu, že to „nemám veřejně rozpitvávat“, ale současně popisuje, že se třídou situaci řešil a rozesílal „neadresnou oficiální zprávu“, protože se informace šířily. Každý ale samozřejmě věděl, o koho se jedná, takže jde o pokrytectví a alibismus. Ještě ani neměl výsledky šetření a už psal, že žákyně jeho školy byla terčem týrání a možná už do školy nepřijde (!). Ve zprávě rodičům, žákům a zaměstnancům! Víme už, že se Mirka Adamcová ve svých pomatených a paranoidních zprávách nebojí kohokoliv jmenovat a prozrazovat jakoukoliv důvěrnou diagnózu. Popisovaným jednáním škola zvýšila riziko sekundární viktimizace, což je přesně to, proti čemu se Adamec nyní tak vehementně ohrazuje. Za další: jeho tvrzení, že „je obvyklé“, že dítě „po kontaktu s policií vše odvolá a škola je obviněna„, je nesmysl. Spíše je to „pravidelné a obvyklé“ pouze na jeho vlastní toxické škole. Jde o profesně nebezpečné tvrzení: takové zobecnění vede k cynismu a také k riziku, které u Heřmánku vidíme opakovaně: škola se začne soustředit na vlastní reputaci místo na potřeby dítěte. K tomu uvedu tento případ:

Ilustrativní situace 9: Na adaptační kurz jel druhý stupeň a gymnázium Heřmánku. Jedna ze žákyň se svěřila doma, že holky z její třídy jeden večer šly ke klukům z gymnázia na pokoj a došlo k o*álnímu sexu. Holkám ještě nebylo 15 let, klukům ano. Matka byla zděšená, předpokládala, že tyto akce jsou dostatečně zajištěny dozorem, volala tudíž Olze Černé. Mluvila s ní o svém zklamáním z toho, co se na adapťáku dělo. Musíme si uvědomit, že pokud se to škole hodí, vytahuje své křesťanské zaměření. Matka v rozhovoru konstatovala, že jsou žákyně ještě pod zákonem a pro kluky je to tudíž trestné. Apelovala ovšem i na to, že pokud se tím bude Černá zabývat, aby nedala v žádném případě znát, od koho má informace. Prosila Olgu Černou, aby do věci nezaplétala její dceru jmenovitě. Je jasné, jak by to dopadlo: spolužačky by ji začaly nenávidět, cítila by se vyloučená z kolektivu, udělaly by jí ze školy peklo. Tato žákyně přece neudělala nic špatného: jen svěřila informaci o události z adaptačního kurzu, která ji šokovala, své matce. Ta také neudělala nic špatného – informovala školu o situaci, o které mnozí žáci věděli. Černá se však zachovala velmi neprofesionálně a necitlivě. Pozvala si všechny tři dívky společně s dcerou této ohlašující maminky do jedné místnosti a adresně jim sdělila, kdo volal a co oznámil. Zcela tak popřela nutnost zachovat diskrétnost a bezpečí oznamovatele, čímž porušila základní principy práce s nezletilými, zásady důvěrnosti a doporučené postupy podle metodik MŠMT a OSPOD. Dívky samozřejmě vše popřely (a danou žákyni pak po celý školní rok šikanovaly). Černá matce volala, že dívky vyslechla a že se nic takového na adapťáku rozhodně nestalo. A že dozor tam určitě byl. Maminka ji upozorňovala, že je velký problém, pokud k takovým věcem dochází a že je to na nahlášení na polici. Černá přece na adapťáku nebyla, tak jak může vědět podrobnosti o dozoru? Rodiče těch dívek by jistě šťastní nebyli, kdyby se věc řešila tak, jak se má, ale rozhodně je to lepší, než zbabělá pštrosí politika. Ta jen zadělává na budoucí problémy. Vina je rozhodně také i na škole a rodiče by o podobných věcech měli být informováni. Jenže jedna z oněch dívek byla vnučkou paní D******ové, která v té škole dělá asistentku a „holku pro všechno“. Takže se vše zametlo pod koberec. A samozřejmě, obvyklá pomsta ze strany školy přišla také. Maminka uvádí: „Jakákoliv komunikace směrem ke mně ze školy od té doby byla velmi arogantní a s úmyslem mě ponížit či zesměšnit.“

(Ing. Olga Černá vystudovala VŠE, spoluzaložila Heřmánek a vyučuje matematiku na prvním i druhém stupni, je také vedoucí ekonomické sekce školy a píše za školu granty. Všechny ty vyděračské smlouvy, neúplné a mylné informace pro rodiče a neúnosně dlouhé čekání na běžné administrativní záležitosti je většinou její práce a její zodpovědnost. Co se týká jejich pedagogických „dovedností“, udělejte si obrázek sami.)

Líný učitel: V českém právním rámci je zásadní, že pohlavní zneužití dítěte mladšího 15 let je trestný čin (§ 187 TZ) – tedy nejde o „běžnou pubertální epizodu“, ale o situaci, která vyžaduje postup školy v režimu ochrany dítěte a spolupráce s OSPOD/PČR. Současně to není jen právní otázka; je to i otázka bezpečnosti na akci a kvality dozoru. Škola nese odpovědnost za bezpečí žáků i na akcích mimo školu a musí mít jasně nastavený dozorový režim, poučení osob konajících dozor a organizační pravidla. Z pedagogicko-psychologického hlediska jde o situaci s vysokým rizikem sekundární traumatizace, stigmatizace a následné šikany – a právě proto jsou v metodikách pro školy klíčové principy citlivosti, minimalizace „kolování“ informací a práce s oznamováním tak, aby dítě nebylo ohroženo odvetou. Nejzávažnější pochybení popsané ve svědectví je způsob, jakým měla Olga Černá s oznámením naložit: svolat dívky společně a explicitně jim sdělit, kdo volal a co oznámil. To je přesný opak doporučené praxe! V takových kauzách platí „need-to-know“ – sděluje se pouze to, co je nezbytné, a identita oznamovatele se chrání, protože jinak škola sama aktivně vytvoří podmínky pro ostrakizaci a šikanu (což se zde díky Černé následně i stalo). Druhé pochybení je „vyšetřovací“ styl uvnitř školy (rychlé popření, uzavření věci, deklarace „dozor určitě byl“ bez osobní znalosti situace na místě), který vede k zametení problému a k reputačnímu obrannému módu místo k ochraně dětí a zajištění bezpečí do budoucna. Správný postup by byl: oddělené, citlivé rozhovory (nikoli konfrontační „skupinový výslech“), okamžité zajištění podpory a bezpečí oznamující dívky, dokumentace, přehodnocení režimu dozoru, a v případě podezření na trestný čin nebo ohrožení dítěte kontakt s OSPOD/PČR; paralelně pak aktivní prevence odvety a důsledné řešení šikany, pokud se rozběhne. Pokud navíc do hry vstupuje „vliv“ rodinných vazeb ve škole, jde o další zásadní riziko: škola musí umět ošetřit střet zájmů a zajistit nestranný proces – jinak se z ochrany dětí stává ochrana „svých lidí“, což je pro klima školy destruktivní. Vidíte? Další případ, kdy se škola zaměřila na vlastní reputaci místo na potřeby dětí. Když se jim to hodí, hned lifrují dítě na Policii, jako by to byl zločinec. Když se to nehodí, Policie se nic nedozví.

Ilustrativní situace 10, popis rodiče: „Škola se prezentovala jako moderní co do výukových přístupů, respektující, s individuálním přístupem, matematikou Hejného metodou. Byla jsem přesvědčená, že to bude místo, kde bude moje dítě růst. Jenže postupně začaly přicházet signály, že něco není v pořádku.
Dcera nerozuměla látce. Doma jsem si s ní látku prošla – a najednou ji chápala bez problémů. Jenže ve škole se trápila. Způsob, jakým učitelka probírala učivo, nedával smysl a ukazovalo to spíše na její nekompetentnost. Když jsem se poprvé učitelky zeptala, co se děje, odpovědi jsem se prakticky nedočkala. A když už přišla, nesla se v duchu výtek na můj „tón“. Nikoli vysvětlení, nikoli snaha o řešení. Jen obrana a kritika rodiče. To byl moment, kdy jsem si poprvé uvědomila, že škola možná nebude partnerem, jakým se prezentuje. O děti-žáky jim totiž zas tak nejde. Dcera mezitím začala plakat u úkolů, a jednou večer mi řekla, že se bojí jít další den do školy. Dcera navíc měla dle vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně speciální vzdělávací potřeby. Zjištění: nadání, doporučení – individuální přístup. Škola doporučení převzala, formálně potvrdila a tím vše skončilo. Nic z doporučeného se ve výuce neobjevilo. Později mi PPP řekla, že školu kontaktovali čtyřikrát a nedostali žádnou odpověď. Čtyřikrát. To už nebyl problém jedné učitelky. To bylo selhání systému. Dcera se dál zhoršovala. Ve třídě se necítila bezpečně (mluvila o šikaně), hodiny matematiky pro ni byly stres, učitelé ve škole byli pod stresem a vznikali různé podivné incidenty. Třeba když dcera nesnědla ve školní jídelně všechny knedlíčky v polévce, řval na ni jeden pan učitel, že to je plýtvání a nutil ji je všechny sníst, dcera se z toho málem pozvracela. Když jsem žádala vedení o vysvětlení situace kolem mé dcery, o schůzku, bylo ticho. E-maily, zprávy ve školním systému, doporučené dopisy zůstávaly bez odpovědi. V březnu přestala dcera chodit do školy úplně, byla dlouhodobě nemocná. V tu chvíli jsem pochopila, že škola nejenže nefunguje, ale že může dítěti i ubližovat. Rozhodla jsem se ji převést na individuální vzdělávání. Psala jsem škole podrobné žádosti. Ticho. Mezitím jsem se obrátila na Českou školní inspekci. Poslala jsem dokumenty a komunikaci, která proběhla – nebo spíše neproběhla. Inspekce následně zahájila kontrolu. Někteří rodiče mi později říkali, že vedení tvrdí, že „za inspekci můžu já“, ale já si za svými kroky stojím. Rodič, který upozorní na problémy, není nepřítel. A když dcera ze školy definitivně odešla, škola mi bez vysvětlení zrušila přístup do systému i k synovi, který byl stále žákem školy (na individuálním vzdělávání). Nemohla jsem sledovat informace, platby ani termíny přezkoušení. Trvalo měsíc, než se situace vyřešila a vedení chybu nikdy nepřiznalo. Mezitím jsem slyšela narážky typu: „Když jste odešla s dcerou, nebylo by jednodušší odejít i se synem?“ Vzhledem k tomu, že věděli, že pro syna se speciálními potřebami je změna školy náročná věc, přišlo mi to dost neetické a nevhodné. To není komunikace vzdělávací instituce. To je tlak na rodiče. Když jsem jim plně v souladu se zákonem odmítala sdělovat, zda pro syna zařizuji jinou školu, vyhrožovali mi OSPODem, i když syn byl pořád zapsaný u nich. Současné vedení ZŠ Heřmánek není kompetentní pro řízení vzdělávací instituce pro děti. Místo kvalitního vzdělávaní a provázení na cestě k dospělému životu mnohým z nich způsobuje vážná traumata.“

Líný učitel: Z pedagogického hlediska zde vystupuje typický vzorec „papírové inkluze“: administrativně se potvrdí doporučení, ale v hodinách se nic nemění, čímž se pro dítě se SVP zvyšuje frustrace, stres a postupně i školní averze (pláč u úkolů, strach ze školy, dlouhodobá absence). Důležitá je i linka bezpečí: zmínky o šikaně a o stresu učitelů naznačují klima, kde se problémy kumulují a nejsou zachytávány včas, takže rodič nakonec volí ochranné řešení (individuální vzdělávání). Ve škole je problém v didaktickém zprostředkování (tempo, struktura výkladu, míra opory, práce s chybou) a v psychosociálních faktorech ve třídě (strach, tlak, zahanbování), které blokují učení. Následné signály – pláč u úkolů, obava jít do školy – jsou už jasné markery školní úzkosti a narušení pocitu bezpečí. Významná je i linie PPP: doporučení „individuální přístup“ u nadaného dítěte bývá v praxi spojeno s potřebou diferenciace, smysluplné výzvy a citlivé práce se zátěží; pokud škola doporučení pouze formálně převezme a nic se ve výuce nezmění, dítě zůstává bez adekvátní podpory a frustrace se může zhoršovat rychleji než u „běžného“ žáka. Psychologicky to vede k prožívání bezmoci („nejde mi to, i když se snažím“), k poklesu sebehodnocení a k narůstající somatizaci či únikovým strategiím (absence, „dlouhodobá nemoc“). Škola nefunguje jako partnerská instituce: místo dialogu a vysvětlování přichází defenzivní reakce na „tón“, dlouhodobé mlčení vedení a neochota řešit podstatu problému. Komunikace, která rodiče rámuje jako obtíž, je pro školní klima toxická, protože blokuje zpětnou vazbu a podporuje kulturu „nepřinášet špatné zprávy“. Zkušenost se školní jídelnou (křik a nátlak do jídla) je pak z pohledu dítěte silně dehonestující a může působit jako „zlomový moment“ – dítě si začne spojovat školu s hrozbou a ztrátou kontroly nad vlastním tělem. Následné kroky po odchodu dcery (odebrání přístupu do systému i k synovi, narážky na odchod, hrozby OSPODem) vytvářejí dojem institucionálního nátlaku a narušují základní profesní normu: škola má rodiče informovat a spolupracovat, nikoli ho sankcionovat za to, že využívá zákonné možnosti a chrání dítě!