Vítek Jiras: tak jak to s ním je? Opravdu píše jako opice po lobotomii?

Je tu nějaký Vítek Jiras, který na FB píše texty způsobem, jako byl opicí po lobotomii. Přijde vám to jako velká urážka? Vidíte, není. Pochopíte z dalšího textu. Vítek Jiras je ten, kdo na FB píše stupidní texty o všem možném. Takto třeba píše o novelizaci zákona o pyrotechnice: „Zde se dostávám k jádru před petardami chráněného pudla. Celý tento kult přecitlivělosti není o ohledu. Je o moci. Je o tom, že čtyřletý fracek v dospělém těle, který neunese, že svět neobíhá kolem jeho pupíku, vyžaduje, aby se mu celá společnost podřídila. Prosazuje se mantra: „Moje pohodlí je svaté, tvé přání je egoistické.“ Z vyžadované tolerance se stává její naprostý opak – tyranie menšiny (či často jediného individua), která křičí nejhlasitěji.“ Takže podle Jirase je čtyřletý fracek ten, kdo se stará o přírodu a zvířata, zatímco čtyřletý fracek není ten, kdo bouchá lacinou čínskou pyrotechniku. Rachejtle jsou pro Jirase „legrace, veselí a radost“ a majitelé psů přece mají „deky přes klec, klidnou místnost, uklidňující kapky“. Vytanul mi v paměti Izer: kudy vy idiote? Nechme ho být, ať si dá ty své kapky, řeknete si. Ale zajímavé je, když ta svoje moudra věnuje školství. A protože podobné názory jako jeho vidíte na sociálních sítích stále, je dobré si to ilustrovat.

Vítek Jiras: Kdysi dávno, v dobách před nástupem mediátorů, emočních poradců a školních právníků, existoval divoký, nezkrocený svět zvaný základní škola. Byl to normální terén, kde přežili jen ti, kdo dokázali snést, že jim učitel řekl: „Začni makat, nebo na konci roku propadneš.“ Děti se praly na chodbě, učitelé občas zakřičeli, poznámky létaly jako konfety na konci školního roku, a přesto – zázrak! – většina žáků přežila bez nutnosti okamžité psychologické intervence a dnes to jsou normální vyrovnaní a pracovití lidé. Generace tzv. Husákových dětí. Ovšem dnes je škola taková jemná laboratoř křehkosti, kde se pěstují lidské bytůstky, které potřebují písemné svolení k dýchání, aby náhodou nezažily úzkost z neautorizovaného nádechu. Kde každý konflikt, od ukradení gumy po posměšné „hele, ty jsi tlustej“, musí být řešený týmem odborníků, jejichž mzdy by stačily financovat malý stát.

Líný učitel: Vidíme tradiční obranu hlupáků – sarkasmus. Sice Jiras věci nerozumí, ale stejně o ní přehání a všechny ty nesmysly myslí sarkasticky! Takže ten, kdo to zpochybní, nechápe ten třeskutý sarkasmus. Nevadí, že dnes žádný tým přeplacených odborníků neexistuje, že dnes se tradiční škola od té Husákové téměř nezměnila, hlavně že si Jiras vytváří slaměné panáky, na kterých se pak s gustem vyřádí. Kdyby to totiž nebyl „sarkasmus“, bylo by jednoduché to ohodnotit jako hromadu přehánění a pitomosti. Žádný placený tým odborníků (dokonce ani mizerně placený) ve škole není. Navíc to tvrzení, že dnes jsou Husákovi děti „normální vyrovnaní a pracovití lidé“, to je úplná lahůdka. Tak určitě!

Vítek Jiras: „Mediátor – neboli profesionální hlídač dětských slziček. Představme si osobu, jejíž jedinou pracovní náplní je přesvědčovat děti, že svět je vlastně krásné, bezpečné místo (brave new world), kde nikdy nikdo neřekne nic zlého, a pokud ano, je to vlastně jen nedorozumění, které se vyřeší společným malováním mandal a recitováním afirmací.“

Líný učitel: A opět: žádný takový profesní mediátor ve škole není. A obecně, mediace je o vzájemné komunikaci. Mandaly a recitování s tím nemají nic společného. Husákovo dítě Vítek zase jednou neví nic, ale s vervou o tom píše. Škoda, že neměl lepší učitele.

Vítek Jiras: Příklad z hypotetické praxe: Scénář 1: Staré dobré, normální časy. Pepíček řekne Mařence, že kreslí jako opice po mrtvici. Mařenka mu dá na budku. Učitelka oběma napíše poznámku, Pepíček se o přestávce omluví, Mařenka mu odpustí, protože jí dal půlku své tatranky, a život jde dál. Odpoledne jsou už zase kámoši a jdou loupit přes plot sousedovi třešně. Scénář 2: Současnost. 1. Mařenka se rozpláče, protože slovo „opice“ v ní probudilo nezpracované trauma z návštěvy zoo v 5 letech. 2. Okamžitě je aktivovaný Protokol Křehké Dětské Duše: – Školní mediátor spěchá na místo, aby zajistil, že nikdo nebude vystavený nepříjemným emocím bez předchozího podepsání souhlasu. Emoční poradce sepisuje zprávu o tom, jak Pepíčkův výrok narušil bezpečný prostor třídy. Právník školy kontroluje, zda Mařenka může žalovat rodiče Pepíčka za psychické újmy. 3. Následuje Kolečko Uzdravování: Pepíček musí absolvovat workshop Proč jsou slova násilí? Mařenka dostane možnost vyjádřit svůj žal prostřednictvím arteterapie (nakreslí opici, ale s nálepkou trigger warning). Celá třída podstoupí dechová cvičení, aby se vyrovnala s traumatem, které vzniklo tím, že byli svědky této hrůzy. 4. Výsledek? Učitel, který celou situaci viděl, ale nezasáhl dostatečně rychle, je poslaný na školení Toxická pasivita v pedagogické praxi. Ředitel školy vydá veřejnou omluvu, že vůbec došlo k takovému selhání systému. Rodiče Pepíčka jsou pozvaní na restorativní pohovor, kde se dozví, že jejich syn je vlastně obětí patriarchální společnosti, která ho nutí být soutěživý.

Líný učitel: Ach, ten stesk po socialismu je v některých opravdu hluboko. Ty staré dobré, normální časy totality… Zbytek jsou pitomosti, samozřejmě. Ale fascinuje mě, že v diskuzi se objevují ohlasy: To je naprostá pravda! A nebo: Přesně popsáno! Takže já váhám, opravdu si nějací idioti myslí, že ve školách je někdo jako školní mediátor, emoční poradce nebo právník školy? Možná je to všechno velká legrace, ale já v tom cítím hodně žlučovitých postojů typu – dneska se s těma hajzlíkama moc pářeme. S náma se nikdo nepáral a podívejte, co z nás vyrostlo! A já, když čtu podobné články, si říkám – no právě! Jirák je člověk, který dobré vzdělávání nedostal a pravděpodobně nedostal ani příliš péče. Proto má zvířata, děti, přírodu, jiné lidi totálně na háku. Rozumíte: „normální vyrovnaný a pracovitý člověk“, ale jen podle svých sobeckých měřítek. A když on neměl dobrou školu, tak ji nepřeje nikomu. Tedy kdyby alespoň věděl, jak taková škola vypadá.

Vítek Jiras: „Kdysi existoval svět, kde děti přežily, i když jim někdo řekl, že kreslí jako opice po lobotomii. Kde učitel mohl bez obav z kárné komise prohlásit: „Kdyby tvůj mozek pracoval o trochu víc, musel bych tě nahlašovat jako nelegální jaderný reaktor.“ A víme co? Většina žáků to přežila. Nejenže přežila – vyšla z toho silnější, protože pochopila, že svět není bezpečný prostor plenkovaný měkkými frázemi o sebeúctě, ale aréna, kde občas dostaneš ránu, ať už slovem, nebo pěstí.“

Líný učitel: Vidíte už, proč jsem napsal, že Vítek Jiras píše jako opice po lobotomii? Protože to nejen přežije, ale ještě z toho vyjde silnější! Přece žije v aréně! Já osobně ale v aréně nežiju. Nechci, aby učitelé uráželi děti, aby k nim přistupovali bez respektu a už vůbec ne, aby je někdo bil pěstí. Ani spolužák, natož učitel. A ještě jedna věc – to má být nějaký znak kvalitní vzdělávání – „většina“, která to „přežila“? Mě zajímá každý žák. A ve škole se nemá přežívat, ale rád se učit a pracovat.

Vítek Jiras:  „Jenže dnešní systém místo toho vytváří generaci, která se hroutí z první mírné překážky. Už teď vidíme náznaky: Některé školy, i když co vím zatím ne v Česku, zakazují červené tužky, protože opravovat chyby je „násilí“. Firmy najímají „well-being manažery“, kteří hlídají, aby nikdo nepracoval pod tlakem. Lidé, také co vím zatím ne v Česku, žalují zaměstnavatele za to, že je „donutili“ přijít včas do práce.“

Líný učitel: Tady vidíme ilustraci strategie lhářů a manipulátorů – řekne polovinu pravdy a doplní ji úmyslnou lží. Takže ano, v některých školách nejsou povolené červené opravy, ale ne protože „opravovat chyby je násilí“, ale proto, že červená působí na děti negativně. Tedy psychologie barev, což je mimochodem učivo na střední škole. Ano, role typu wellbeing manager nebo podobně nazvané pozice ve firmách existují, ale v popisech jejich činnosti jsou benefity, prevence vyhoření, podpora zaměstnanců, ne zákaz stresu jako takového. A ta kravina s žalobou, že „je donutili přijít včas do práce“? Opět nesmysl, protože tyto žaloby se týkají neproplacené práce, tedy času, který zaměstnavatel fakticky a někdy neoprávněně vyžadoval.

Vítek Jiras:  „Ale k tomu bychom museli nejdřív zrušit všechny ty mediátory, emoční poradce a koordinátory bezpečných prostorů. A na to asi nebudou peníze. Takže zatím zůstaneme v téhle groteskní realitě, kde se každé dítě cítí jako princezna na hrášku – jen místo hrachu pod matrací stačí, aby na něj někdo promluvil trochu ostřeji. A to je tragikomické.“

Líný učitel: Na závěr mám pro lobotovaného Vítka Jirase (Vidíte? Zase mu pomáhám!) dobrou zprávu. To zrušení nebude stát nic. Neexistují, takže se zruší zadarmo – ve vaší hlavě. Jinde totiž nejsou. Stačí se trochu poučit. Tragikomické je, že někdo tak nevzdělaný píše článek o vzdělání. Ale Vítku, jak sám píšete: „Možná se jednou vrátíme do doby, kdy učitel mohl říct: „Tohle je blbost, zkus to znova,“ a dítě to nebralo jako útok na svou dušičku, ale jako výzvu.“ Takže Vítku, tohle všechno, co jste napsal, je blbost, zkus to znova.