Základní škola a horor II. : poučení z krizového vývoje
V základní škole se učitelka dopustila naprosto nevídané a neodpustitelné chyby: pustila dětem animovaný horor „Třída smrti„, ve kterém násilně umírali žáci z jedné třídy základní školy. Už při pouštění této děsivé podívané, pro školáky naprosto nevhodné, si některé děti zavíraly oči a zacpávaly uši. Učitelka však přesto tento krátký, ale o to děsivější film nestopla a nechala ho doběhnout do konce. Některé děti z filmu měly hluboké trauma: doma se bály spát sami, měly problémy projít zhasnutou chodbou, obávaly se tmy, objevily se noční můry a další projevy úzkosti, které přetrvávají dodnes – i po několika měsících od té události. Když jsem o věci referoval na prvním blogu, ještě stále nebyla na škole věc uspokojivě uzavřena. A tato „neuzavřenost“ vlastně trvá dodnes. Případ vzbudil ohlas, v tomto textu rád bych uvedl a odůvodnil nejzásadnější chyby, které se staly a také popsal správné kroky.
Třídní učitelka: pustila dětem film, který některé z nich psychicky poškodil, možná i trvale. Hned u několika dětí přišla regrese, útěk do chování dětí mladšího věku, než sami jsou. Jejich svět už nebude takový, jako byl před filmem a tento skok byl necitlivý a nepřiměřený. Učitelka nereagovala na situaci, nedokázala operativně svou chybu bez váhání utnout. Osobně – i když je to jen hypotéza – nemám jiné vysvětlení pro její chování než to, že chtěla děti vystrašit, aby je do dalších dnů lépe ukáznila. Zvládnout kolektiv, kde je plusmínus 25 žáků, ale jen 6 děvčat, není úplně hračka (zvláště když nejeden z nich má ADHD). Potom lze lehko vyhořet. Chci ale věřit, že šlo jen o obrovskou chybu úsudku. V každém případě je tato učitelka nyní mimo školu a pravděpodobně si bere čas na svou regeneraci a rozhodnutí, co dál.
Co měla učitelka udělat? Samozřemě nepouštět ten film. Jak přemýšlí pedagog, který straší hororem děti? Ale i obecně: proč by děti vůbec měly trávit jakékoliv výročí pasivním koukáním na film? Svátky dušiček je třeba slavit hrou, zábavnou kreativní aktivitou. Cožpak není lepší něco zajímavého vyrábět, hrát divadlo, vytvářet kostýmy a mnoho dalších činností?
Školní psycholožka: snažila se pomoci a s dětmi se setkávala. Chybou ale je, že někteří rodiče neměli informace o jejich krocích, obsahu intervencí a nedostali o nich zprávu po celé týdny. Některé intervence prováděla bez individuálního souhlasu rodičů. Nepodávat rodičům informace s odkazem na „důvěrnost“ sdělení je jistě na místě u důvěrností dětí v pubertě a podobně, ale ne u žáčků třetí třídy. Zvláště je-li to sama škola, kde byli děti vystrašeny a traumatizovány. Školní psycholožka také realizovala – zhruba po týdnu po hororové události – program. V tomto programu žáci pracovali se symbolickými kartami, kdy si měli vybavit onen den, kdy viděli horor a pak v další aktivitě psycholožka přešla na strach obecně – technikou kolektivní kresby. Co je ale krajně podivné, je závěr zprávy psycholožky o tomto programu (cituji doslova): „Protože většina dětí, která na počátku programu uváděla pocity strachu týkajících se zhlédnutí animovaného filmu, je po jejich ventilaci, na konci programu, již neprojevovala ani neuváděla, a nebyly u nich shledány známky traumatizace, a to ani po pozorování o přestávkách, není u nich momentálně žádoucí ani další psychologická intervence, neboť po zklidnění této situace by mohlo dojít u některých žáků k obnovení původních negativních pocitů či myšlenek„. Pokud rozumím češtině, školní psycholožka tvrdí, že přestože děti strach projevovaly, stačily dvě aktivity – čáry máry programáry fuk! – a všechny strachy se rozplynuly. Navíc prý tedy nebylo vítané cokoliv dále podnikat, aby si děti film zase nepřipomněly. Tak takhle funguje ta jungovská psychologie! Samozřejmě je to obrovský nesmysl – šlo o odbornou chybu, naprosté ignorování reality a nevhodné zlehčování celé situace. Podobné poškození nevyřeší ani samotný Jung za jedno dopoledne dvěmi společnými aktivitkami.
Co měla psycholožka udělat? Nemyslet si, že je po jedné intervenci hotovo. Je třeba pracovat s rodiči žáků, přesně je informovat a sám se zajímat o projevy úzkostí dětí v domácím prostředí. Dlouhodobě třídu sledovat a soustavně v ní pracovat. Jiná věc je, když se dětí pohromadě ve třídě se spolužáky baví o strachu z pavouků a jiná věc je, když je dítě večer doma samo ve svém pokojíčku a hlavou se mu honí děsivé záběry z filmu. Je nutné pracovat se třídou dlouhodobě – a pak by mohla psycholožka i preventovat následnou viktimizaci, ke které tam docházelo. Není možné, aby děti rozdělovalo, koho film zasáhl méně a koho více a jedni pak z toho důvodu útočily na druhé.
Ředitelka školy: přestože dělala některé správné a snad i rychlé kroky, velmi pochybyla při jednání s „aktivními maminkami“ (jak je nyní budu v textu nazývat). Tyto aktivní maminky byly události nejvíce znepokojeny a vymohly si jednání s paní ředitelkou. Některé z nich měly děti traumatizované více, některé zase méně, ale šlo jim o princip a prevenci. Nutno podotknout, že nebyly spokojené s komunikací třídní učitelky a ředitelky ani v některých předchozích případech. Ve škole se děly různé šarvátky, řešily se drobné úrazy, prostě se odehrávaly různé věci – a o ničem z toho nebyli rodiče zpraveni. Při takové bídné komunikaci byl „případ horor“ pro tyto rodiče opravdovou zkouškou. Maminky tedy čekaly, že právě nyní se situace v komunikaci zásadně zlepší. Hned na začátku schůzky požádaly tyto aktivní maminky paní ředitelku, aby s nimi daný osmiminutový horor shlédla. Dočkaly se ale rezolutního ne. Touto zásadní chybou ředitelka nejen že neprojevila potřebnou empatii, ale také ztratila důvěru oněch maminek, že by jí snad na věci opravdu záleželo. Něco se v tu chvíli rozbilo a nespravilo se to dodnes: důvěra ve školu a její vedení. Maminky si z jednání odnesly nejen své mínění o lhostejnosti a bezradnosti paní ředitelky, ale také pocit křivdy a možná v hloubi mysli i vědomí, že si zájmy svých dětí musejí samy vybojovat.
Co měla ředitelka udělat? Při tomto neomluvitelném pochybení školy měla projevit pokoru a pochopení. Ne podřízenost, ale empatii. Tady nebylo místo na zaseknutí se a defenzivně-asertivní chování. Ředitelka si brala kritiku osobně a tuto osobní rovinu nedokázala od situace oddělit. I když by některá z maminek sama byla snad i osobní, měla si získat alespoň některou z těch ostatních svým přístupem. To se ale nestalo. V důsledku toho, co pak přenesla do třídy, se jen spustily a posílily toxické vztahy mezi rodiči. A některými rodiči se tato ředitelka zejména na začátku případu kryla jako štítem.
Rodiče. Jedna z velkých chyb školy při řešení této situace byla práce s rodiči. Nejen s aktivními maminkami, ale se všemi. Je to podivné, ale někteří rodiče nejednali v zájmu svých dětí, ale sledovali pouze svůj zájem. Při rodičovské schůzce, svolané právě kvůli tomu hororovému zážitku dětí, se většina rodičů postavila proti aktivním maminkám. A to i ti rodiče, jejichž děti byly filmem poškozeny a doma se chovali bázlivě a úzkostně. Rodiče toto nebrali v potaz z mnoha důvodů: stačila jim omluva učitelky, chtěli mít klid, mysleli si, že je jednání aktivních maminek přehnané, nebo se dokonce domnívali, že děti potřebují podobné zážitky, aby okoraly a byly připraveny na drsný svět. Aktivní maminky byly doslova ukřičeny, jedna z nich byla sesazena z pozice předsedkyně třídního výboru – to vše za přítomnosti učitelky a ředitelky. Dokonce, což je po mě osobně vrchol ignorance, bylo rodiči většinově odhlasováno, že kroky školy byly dostačující a problém je „vyřešen“.
Co měla ředitelka a učitelka udělat? Vést rodiče ke klidnému chování, které bude především ke prospěchu dětí. Vím, že je lákavé nechat maminky – z jejich pohledu potížistky – hezky semlít a rozdrtit většinou. Dokonce paní ředitelka měla tyhle nesmyslné počty stále v hlavě a říkala mi: „skoro všichni rodiče… za námi stojí většina rodičů… odhlasovalo se velkou většinou… “ apod. Je neakceptovatelné, aby o vyřešení problémů (které se navíc týkají psychického stavu žáků) hlasovali rodiče. Pedagog problémy řeší, protože o nich ví a ví o nich, protože dělá diagnostiku a dokáže komunikovat s dětmi i rodiči. Problémy nezmizí tím, že se odhlasuje, že problémem být přestaly. Stav se nezlepší, protože si to většina přeje. Problémy nevyřeší vzájemný boj, ale spolupráce! A taková spolupráce je bez vzájemného respektu velmi obtížná, skoro nemožná. Je hrozně laciné vše uzavřít, protože se po pár dnech ve třídě zdánlivě nic neděje a psycholožka dala od věci ruce pryč. Také se dá předpokládat, že jediná pozorovatelka – daná učitelka – bude následky svých činů spíše zlehčovat, než o nich objektivně vypovědět. Tady bylo a je nutné skenování a diagnostika třídy objektivním pozorovatelem – kterým ovšem nemohla být třídní učitelka a kterým bohužel nebyla ani školní psychložka.
Co měli udělat rodiče? Být k sobě navzájem solidární a naslouchat si. Každý rodič chce to nejlepší pro své dítě, ale není možné to vymáhat na úkor jiných dětí. V této škole se začalo dít něco, co se občas u mých textů stane. Neřešil se problém, ale to, kdo ho vynesl na veřejnost. Logika některých rodičů byla hloupá: určitě si stěžoval ten, jehož dítě bylo poškozeno nejvíce. To je ta viktimizace na druhou, o které jsem už psal: protože tento názor přenášely pak od rodičů i děti do třídy a k jejich hloupým komentářům se minimálně jednou připojila i pedagogická asistentka. Přitom se to tak nestalo, protože právě tato maminka můj primární zdroj nebyla! O věci mě totiž postupně informovalo rodičů víc, také učitelé, psal jsem si s psycholožkou a volal jsem si s ředitelkou školy. A to, že se věci zveřejnily a i po relativně dlouhé době zase řešily, je jen ke prospěchu věci! Protože nelze někoho umlčet tím, že ho porazíte silou a počtem. Ne ve škole, kde by měli děti a jejich rodiče spolu fungovat ku prospěchu všech. Na křivdy se jen tak nezapomene, ty se musí hojit.
Další třídní schůzka se odehrála před několika dny. Paní ředitelka představila novou paní učitelku. Je to výrazný zásah do chodu třídy a měl by to měl být začátek jiného přístupu rodičů k sobě a je to příležitost i k jinému přístupu školy směrem k rodičům. I vedení školy se totiž musí poučit z chyb, které se tu staly. Máslo na hlavě mají obrovské. Ředitelka školy jednala nyní mnohem smiřlivěji a několikrát vybízela některé rozohněné rodiče ke klidu a k jednáni v zájmu žáků. Je už vše na dobré cestě? Uvidíme…
První blog o případu:
Základní škola a horor I. : když učitelce schází rozum i cit