Zuzana Růžičková je učitelská plačka. Proč je jediná ubrečená profese ta učitelská?

Ačkoliv to jméno pravděpodobně ani neznáte, Zuzana Růžičková dlouhodobě vítězí v soutěži o nejhloupější pedagogickou blogerku. Když cituje statistiky, moc toho nepokazí, ale jakmile začne sdílet své názory, dostaneme klasické české vzdělávací bahýnko. Mimochodem, Zuzana má takový hezký koníček: jakmile někde vyjde rozhovor se mnou, Růžičková hned píše do redakce, jak to mohli vůbec otisknout!? Přece s tím nesouhlasí ona i její kámoška Růža z masokombinátu. Netuší, že paní redaktorky a pánové redaktoři takové ubohé bláboly ignorují a jen si tím potvrzují, že materiál má šťávu a potenciál pošlapat kuří oka české bažiny.

Tak tedy: tato osoba vyplodila jako sto lidí před ní ohromný výpis všeho, co údajně musí třídní učitel zvládnout a jako sto lidí před ní do toho zahrnula všechno možné i nemožné. Cituji z jejího výplodu, kdy třídní učitel prý: „řeší vztahy mezi dětmi, hádky, šikanu, omluvenky, pozdní příchody, výlety, podpůrná opatření, děti v inkluzi, cizince ve třídě, rodičovské e-maily, konflikty, slzy, stížnosti i situace, které by často patřily spíš školnímu psychologovi nebo sociálnímu pracovníkovi.“ Člověk by místo toho napsal: prostě dělá svou práci.  Růžičková se sama vidí tak, jak jsem ji nechal ztvárnit na obrázku: všechny děti ji milují a ona se pokládá na oltář jako oběť, protože má málo peněz za třídnictví. Přitom pracuje za tři! Ale realita je samozřejmě úplně jinde. Růžičková je jako učitelka sotva průměrná, ale to dnes není moje téma.

Růžičková píše: „Třídní organizuje týdenní kurzy, kdy funguje doslova jako cestovní kancelář a ve svém volnu obvolává dopravní spoje, ubytování, počítá po večerech kolik jídla bude potřeba a kolik peněz to pak bude rodiče stát. Zjišťuje, kde jsou levnější vleky, aby celá třída včetně žáčka ze sociálně slabší rodiny, mohla vyjet na týden na hory.“

Líný učitel: „Počítá po večerech… kolik jídla bude potřeba“. Opravdu tohle někdo dělá? Jede se snad na severní pól, aby učitel po večerech rozpočítával příděly? Tohle je ještě lepší: „ve svém volnu“… Růžičková dělá typickou chybu podobných plaček – když neučí, myslí si, že má „volno“. Nějak nám zapomněla, že existuje nepřímá pedagogická činnost, kterou má placenou ve své mzdě.

Jo a tohle je vrchol – Růžičková píše: „Třídní učitel je koordinátor, psycholog, sociální pedagog, krizový manažer, administrátor, svačinář…“

Líný učitel: Tohle je absurdní výčet. Ovšem český učitel nechce být hodnocen podle toho, co se děje ve třídě, nechce být posuzován podle vztahu k žákům, nechce být měřen podle podpory učení, nechce slyšet zpětnou vazbu od dětí ani rodičů — ale zároveň chce, aby se společnost rozechvěla dojetím pokaždé, když vyjmenuje, kolik toho má na starosti. Tak pardon. Profese se neoceňuje jen podle toho, jak je únavná. Profese se oceňuje také podle toho, jak dobře je vykonávaná. Pokud je učitel „psycholog“, jak je možné, že tak velká část učitelů vůbec psychologii nerozumí a v tomhle oboru jsou tak zoufale nevzdělaní?

Nežli nesmyslný výčet toho, v čem český učitel tápe, se raději podívejme na kvalitu jeho práce. A tady už české školství tak hezky nevypadá. Růžičková učí matematiku. Podle PISA 2022 v Česku jen 49 % žáků uvedlo, že učitel v hodinách matematiky projevuje zájem o učení každého žáka; průměr OECD byl 63 %. Jen 60 % českých žáků uvedlo, že učitel poskytuje pomoc, když ji žáci potřebují; průměr OECD byl 70 %. O tom, že český žák má své učitele nejméně rád v celé Evropě, už ani nemluvím. To nejsou dojmy „zlých“ blogerů a „agresivních“ rodičů – do kterých Růžičková také tepe. To nejsou jen nějaké komentáře na Facebooku. To jsou mezinárodní data. A ta říkají něco velmi nepříjemného: český učitel se možná může cítit přepracovaný, nedoceněný a zahlcený, ale žák zase velmi často nezažívá jeho podporu, zájem a pomoc. A přesně proto mě tyhle texty přijdou trapné a kontraproduktivní. Koho chce Růžičková dojmout? Rodiče? Ti často iluzi o kvalitě práce učitelů nemají. Ano, učitel a jeho večery a jeho maily a jeho oběť. Kolikrát jsme to už četli? Ale kde jsou v tom děti? Kde je otázka, jestli se ve žáci třídě cítí dobře? Jestli se nebojí? Jestli je učitel bere vážně? Jestli jim pomáhá růst? Jestli je neponižuje?

Je trapné, když Růžičková píše že učitel prý obětuje „často večery i víkendy strávené odpovídáním rodičům“, když velká část učitelů svůj telefon před rodiči tají a s odkazem na své zdraví se s nimi bavit odmítá  – a to i o důležitých a neodkladných věcech.

Růžičková: „Třídní učitel není funkce za příplatek. Je to druhá práce. A jestli chceme, aby někdo dál držel pohromadě třídy, rodiče, papíry, vztahy, dětské krize, umožnil dětem výlety, kurzy, obětoval víkendy, odpoledna a to často vše na úkor vlastní rodiny…“

Liný učitel: Sorry, musím otřít slzy… Růžičková obětuje víkendy… Možná, kdyby nepsala tolik hloupých blogů, měla by na rodinu víc času. Ale co takový stavbyvedoucí? To není jen člověk s helmou, který se projde po stavbě. Koordinuje profese, hlídá termíny, rozpočty, bezpečnost, materiál, projektovou dokumentaci, investora, subdodavatele, kontroly, chyby, počasí, reklamace, konflikty a průšvihy, které mohou stát miliony. Je manažer, technik, právník v provozním slova smyslu, krizový koordinátor, personalista a kontrolor kvality. Ale nikdo neříká: „Stavbyvedoucí dělá druhou práci.“ Prostě vede stavbu. Policista není jen člověk, který dá pokutu nebo přijede k nehodě. Je vyjednavač, zapisovatel, psycholog, sociální pracovník, krizový manažer, svědek lidské bídy, někdy hromosvod agrese, někdy první člověk u domácího násilí, sebevraždy, nehody nebo mrtvého dítěte. Řeší alkohol, drogy, rodinné konflikty, sousedské války, výhrůžky, papíry, soudy, výslechy. A neříkáme: „Dělá druhou práci.“ Říkáme: tohle je realita policejní profese. Například praktický lékař není jen člověk, který „vyšetřuje pacienta“. Je diagnostik, administrátor, krizový komunikátor, poradce, koordinátor péče, člověk, který řeší prevenci, dlouhodobé chronické potíže, rodinné kontexty, psychiku pacienta, neschopenky, pojišťovny, zprávy pro specialisty, úmrtí, konflikty s pacienty, agresi, strach, zoufalství. Kdyby chtěl psát jako učitelé, mohl by říct: „Být lékař je to druhá práce sociálního pracovníka, psychologa, úředníka a krizového manažera.“ Jenže ne. Je to prostě praktický lékař. A píší lékaři, policisté, stavbyvedoucí nebo kdokoliv jiný ty opakované a hloupé články typu: litujte nás, my pracujeme?

Samozřejmě že třídnictví má být zaplaceno lépe. O tom se vůbec nepřu. Ale vyšší příplatek za třídnictví nesmí být další odměna za pouhé přežití ve funkci. Nemá to být nějaké bolestné za „profesní utrpení“. Má to být ocenění skutečně kvalitní třídnické práce: vztahů, prevence konfliktů, bezpečného klimatu, spolupráce s rodiči, podpory slabších žáků, citlivé komunikace, dobrého vedení třídního kolektivu. Jinak jen připlatíme za tutéž školní kulturu, která staví české školství do suterénu Evropy.

České školství nepotřebuje další a další zkazky o učiteli-mučedníkovi. Potřebuje profesionály. Pedagogy, kteří řeknou: ano, moje práce je náročná, proto za ni chci odpovídající podmínky — ale zároveň přijímám, že moje práce má být vidět na dětech. Ne na mém seznamu stížností. A ne na mém výčtu benefitů, které požaduji za zásluhy, že jsem učitel.  Protože jestli o sobě učitelé pořád vyprávějí, že jsou „třetí rodiče“, „záchytné body“ a „krizoví manažeři“, ale naši čeští žáci v mezinárodních šetřeních zároveň říkají, že od nich dostávají méně zájmu a pomoci než jejich vrstevníci jinde, pak tu máme velký rozpor. A ten se nedá přebrečet a prokňourat. Ten se musí řešit. Uznejme náročnost práce, ale odmítněme profesní sebelítost jako náhražku kvality.

P.S. A mimochodem, pokud někdo nechce pracovat za „almužnu“ (jak to popisuje Růžičková) a je svéprávný, má možnost odejít. Třeba by se pak zjistilo, že nikomu nechybí.