Nejhloupější česká blogerka Zuzana Růžičková opět perlí
Tak tohle je něco výjimečně hloupého! Text Zuzany Růžičkové „Konec mýtu o školách: s výukou a učiteli jsme spokojenější, než se tvrdí. Vyhráli třídní učitelé“ je ukázková manipulace a ilustrace, jak to vypadá, když někdo něčemu nerozumí a píše o tom. Zuzana Růžičková píše o každém nesmyslu z našeho školství, těch pár troníků honoráře ze Seznám Média ji lákají ke komentování doslova všeho, co se ve vzdělání šustne. Většinou jsou to názory, které můžete čekat od vyhořelé a nepříliš kvalitní učitelky matematiky ze základky. Nic speciálního. Ale výše zmíněný text je už tak mimoňský, že už velmi nízko položená laťka Růžičkové výplodů padá na dno. Trochu ho rozeberu, ať je viditelné, jak podobní manipulátoři pracují.
Růžičková: „Společnost Kalibro deset let zjišťovala, jak jsou české rodiny spokojené se školou, výukou a učiteli. Výsledky přitom jdou dost proti tomu, co běžně slýcháme v médiích nebo čteme na sociálních sítích. Ve veřejné debatě se totiž často vytváří dojem, že české školství je v rozkladu, rodiče jsou nespokojení a bez zásadní revoluce se systém zhroutí. Jenže dlouhodobá data ukazují mnohem střízlivější obraz. Ve velkém šetření z let 2016–2026, kterého se zúčastnilo 10 tisíc rodičů a 7,5 tisíce žáků a byl nyní uveřejněn, dopadli úplně nejlépe třídní učitelé. Spokojenost s nimi dosáhla 85 %. S výukou v českých školách je pak spokojeno velmi slušných 78 % respondentů.„
Líný učitel: Především Růžičková svoje tvrzení neopírá o nějakou výslednou zprávu společnosti Kalibro. Přečetla si jen článek, který napsal Josef Mačí „Za osm let byly jednou palačinky“ a který byl o školním stravování. Růžičková neví nic o „velkém šetření“, neví nic o počtu škol, jejím výběru, návratnosti, přesném znění položek, výpočtech a dalších důležitých věcech. Zná jenom čísla, která uvedl bez jakéhokoliv kontextu Mačí a hned na začátku lže o „deseti letech“, přestože text tvrdí zcela určitě a doslovně, že šetření proběhlo v průběhu let 2022 až 2026. Učitelka matematiky napíše místo čtyř let deset a vás napadne: to musí její výuka tedy pěkně vypadat! Práce se zdroji tu není ani úrovni žáků na základní škole.
Růžičková: „To nejsou nijak nízká čísla. Naopak. V prostředí veřejných služeb financovaných z daní jde o nadprůměrný výsledek. Pro srovnání: podle posledních dat CVVM je spokojeno se zdravotnictvím 65 % lidí. Armádě důvěřuje 71 %, policii 70 %, prezidentovi 60 % a starostům 56 %. Na úplném konci důvěryhodnosti se dlouhodobě drží sociální sítě a politické strany. Jinými slovy — české školy si u lidí nestojí vůbec špatně. A zejména třídní učitelé dopadají lépe než většina institucí, které stát provozuje.“
Líný učitel: Porovnání s armádou, policií a prezidentem je metodologická fraška. U škol se měří spokojenost rodičů s konkrétním učitelem jejich dítěte. U armády, policie či prezidenta měří CVVM obecnou důvěru celé veřejnosti v instituce a aktéry veřejného života. CVVM skutečně zjistilo důvěru 71 % pro armádu a 70 % pro policii, ale jde o úplně jinou otázku, jinou populaci, jiný výběr a jiný konstrukt. Nelze postavit vedle sebe: „Jste spokojeni s prací konkrétního třídního učitele svého dítěte?“ a „Důvěřujete armádě České republiky?“ a potom prohlásit, že třídní učitelé „dopadají lépe než armáda“. To není srovnání. To jsou dvě nesouvisející čísla vytržená ze dvou různých měření. Pojem „jste s pokojen“ je něco jiného než pojem „důvěřujete“. Navíc sociální sítě nejsou „instituce, kterou stát provozuje“ a dokonce ani politické strany také stát „neprovozuje“. I rámec „veřejných institucí financovaných z daní“ se autorce rozpadá pod rukama. Dobří učitelé matematiky učí žáky v první třídě, že nelze sčítat jablka a hrušky. Učitelka matematiky Růžičková sčítá jablka, buldozery a počet sádrových trpaslíků a porovnává je mezi sebou.
Co ještě Růžičková nepochopila? I když neexistuje veřejné znění zprávy, je jisté, že to není reprezentativní průzkum českých rodičů. Kalibro není výzkum, v němž by byl správným způsobem vybrán reprezentativní vzorek českých škol a rodičů. Jde o placený autoevaluační nástroj, který si objednávají školy a do něhož se školy zapojují dobrovolně. Samotné Kalibro to uvádí přímo v nabídce. Dobrovolná je navíc i účast rodičů. V dotazníku se výslovně píše, že vedení školy za průzkum zaplatilo a že rodiče se jej účastnit nemusejí. Máme tu tedy nejméně dvojí samovýběr: samy se vybírají školy, které mají o zpětnou vazbu zájem a jsou ochotné ji zaplatit; sami se vybírají rodiče, kteří dotazník vyplní. Bez informace o počtu škol, jejich regionálním a sociálním složení, návratnosti dotazníků, způsobu vážení dat a struktuře respondentů nelze výsledek vydávat za mínění „českých rodin“. Ani deset tisíc respondentů není reprezentativní výběr. I milion špatně vybraných respondentů stále zůstává špatně vybraným vzorkem.
Největší kotrmelec, urážející zdravý rozum, lze popsat takto: spokojenost rodiče s vlastním učitelem není ukazatel kvality vzdělávacího systému. Rodič může být s učitelem spokojený, protože je milý, dobře komunikuje, nedává mnoho domácích úkolů, dítě má dobré známky nebo s ním nejsou konflikty. To vůbec nemusí vypovídat o tom, zda výuka rozvíjí myšlení, vede k hlubokému porozumění, snižuje nerovnosti nebo dobře připravuje dítě na další vzdělávání. Český rodič je obecně znám svým konzervatismem a tím, že si moderní a kvalitní vzdělávání často ani neumí představit, natož aby ho pro své děti vyžadoval. Obecně řečeno: rodiče jsou většinou o kvalitním vzdělávání nepoučení a chválí to, s čím se sami setkali ve svém dětství – tedy mizernou školu. Tuto mizernou školu, která učila osnovově, jednotně a mocensky pak často vyžadují od dnešních učitelů. Právě to nahrává Růžičkové a tisícům podobných učitelů, kteří odvádějí mizernou práci, ale rodiče od nich lepší nepožadují. Podívejte se na anketu pod Růžičkové výplodem: 82% rodičů je spokojeno s kvalitou výuky mezi 80-100% a přitom v evropském výzkumu naši žáci chodí nejméně rádi do školy (ze 45 zemí!) a mají nejméně rádi své učitele. To je Absurdistán. Samozřejmě, ten kdo sleduje diskuzi pod podobnými články, ví, jaké hlasy zde mají převahu. Starší generace by nejraději ohýbala stromek, dokud je mladý a hlupáci obecně by nepřizpůsobivé děti málem házeli z Tarpejské skály. Ze jejich časů dal učitel dětem facku a bylo! A když si stěžoval doma, dostal fracek druhou. To je Růžičkové obecenstvo.
Kdybych dal stejná data, které použila Růžičková, nějakému středoškolákovi, očekával bych tyto závěry: Dobrovolně zapojené školy použily autoevaluační dotazník Kalibro a rodiče, kteří jej vyplnili, hodnotili poměrně příznivě svou školu a zejména třídního učitele. Z těchto dat nelze určit spokojenost všech českých rodičů, objektivní kvalitu české výuky ani celkový stav vzdělávacího systému. Už vůbec je nelze porovnávat s důvěrou veřejnosti v armádu, policii nebo prezidenta. To, co z toho vyvodila Růžičková, je fantasmagorie. Napsal ji to v diskuzi i čtenář Přemysl Procházka: „To snad není pravda! Opravdu je autorka učitelka přírodních věd? Její srovnání průzkumu společnosti Kalibro a sledování důvěry ve veřejné instituce od CVVM, je úplně mimo. „Jsem spokojen s…“ a „mám důvěru v…“ je totiž něco úplně jiného. Kromě toho je škoda, že autorka nějak „zapomněla“ zmínit, jak takový průzkum vypadal. On to totiž byl multiple choice test a ten, jak známo (nebo Růžičkové možná neznámo), je nejméně průkaznou metodou, jak si něco zjistit. To jsme se, prosím, učili na pedagogické fakultě. Když dáte pět možností Spokojen-spíše spokojen-střední-spíše nespokojen-nespokojen, vyjdou vám téměř vždy docela dobré výsledky, protože málokdo už z principu volí extrémní možnost. To je klasická psychologická poučka, ale chtít po učitelce, aby se elementárně orientovala v psychologii, je moc. Já jsem se zrovna nedávno ocitl v partě osmáků a deváťáků. Na školu nadávali všichni. Ale jsou tak vycepovaní k poslušnosti a vynucené úctě ke škole, že do dotazníku by nejspíš napsali „spíše spokojeni“. Podle mě je směrodatnějším měřítkem nárůst rodičů a žáků vyhledávajících alternativní školy. Alternativky přibývají (což je dobře) a skoro všechny mají plno a musí nové žáky odmítat z kapacitních důvodů. Jak je to možné, když je školství tak bezva, paní Růžičková?„
A to nejlepší přijde na závěr. Růžičková píše: „Ale pokud chceme něco měnit, měli bychom začít u reality, ne u dojmu vytvořeného nekonečným proudem negativních titulků. A občas také učitele za něco pochválit. Jak ukazuje průzkum, je za co.“ Ano, chvalme učitele za dobrou práci, ale kritizujme je za práci mizernou. A Růžičkové se povedl hezký paradox – ukázala nám, jak pracuje mizerný pedagog a ještě se za to dožaduje pochvaly. To je povedené. Růžičková komentuje výzkum, o kterém nic neví. Srovnává ho s nesrovnatelnými průzkumy jiných profesí. Zaměňuje spokojenost a důvěru. Neumí sečíst čtyři roky a vydává je za deset. Vytváří lživé a manipulativní infografiky. A tahle osoba učí žáky „finanční gramotnost“ a požaduje pochvalu pro učitele, protože „je za co“? Nu, kdo chce, ať si podobné učitele chválí. Oni pak budou dělat to, co dělají desítky let – škodit další a další mladé generaci.
Zdroj:
„Za osm let byly jednou palačinky.“ Obědy kritizují rodiče, žáci i učitelé