ZŠ a MŠ Roztoky u Jilemnice a ředitel Petr Brázda: jak se pomstít za domácí vzdělávání

Domškolák je žák v režimu individuálního vzdělávání podle § 41 školského zákona. To je jiný způsob plnění povinné školní docházky – bez pravidelné účasti ve vyučování. Rozhoduje o tom ředitel školy na základě písemné žádosti zákonného zástupce; zákon výslovně uvádí, že po dobu individuálního vzdělávání za plnění podmínek odpovídá zákonný zástupce a žák koná za každé pololetí zkoušky ve své škole. Toto přezkušování probíhá v různých školách různou formou. Zpravidla ale jde o rozhovor žáka s pedagogem a při něm pracují s portfoliem, které si žák vytvořil. Rodič někdy je, někdy není přítomen, ale vše se děje v přátelské, podporující atmosféře. Důležitá není jen prezentace toho, co dítě zvládlo, ale i prohloubení jeho dovednosti sebehodnocení a nasměrování na další vzdělávací úkoly. Přezkušování probíhá bez stresu, s uznáním toho, co rodina doma zvládla. Někdy se se svým hodnocením přidá i domácí vzdělávatel, rodič. Řada domškoláků mívá v některých oblastech hluboké, prakticky ukotvené znalosti, protože se mohou dlouhodobě věnovat tomu, co je skutečně zajímá. Běžnou praxí je, že ono přezkušování se odehraje v jednom dni, protože domškoláci často do školy přijíždějí z dálky. Žák není nijak přetěžován, za jednu, dvě hodinky je vše hotovo. Některé školy dokonce přezkušují i online. Maminka domškoláka to popisuje takto: „V portfoliu máme to, co jsme udělali….zejména pracovní listy, pracovní sešity apod. Nijak extra velké portfolio to tedy není. Přezkoušení je spíše takové milé setkání s popovídáním. Mluvím i já, co jsme vše probírali, jak máme DV doma nastavené a podobně. Žádný stres.“ Podívejte se na prezentaci přezkoušení Inovativní základní školy Sofisa. Báli byste se jet do této školy na přezkoušení? Já bych vzal klidně i svou prvorozenou.

Jsou ale školy, které do tohoto přezkušování přidávají různé povinné obsahy, mají různé „povinné požadavky“ a okruhy učiva. Vyžadují čtenářské deníky, slohové práce, někde dokonce děti píšou diktát a testy, zpravidla z matematiky a českého jazyka. Lze konstatovat, že čím více se přezkoušení podobá klasickému souboru školních písemek, tím víc hrozí, že škola mine podstatu domácího vzdělávání. Domácí vzdělávání totiž NENÍ varianta, kdy rodič doma učí TOTÉŽ, co se mají děti učit ve škole a škola pak hlídá odchylky. Navíc jsou často tyto požadavky v rozporu s očekávanými výstupy a odpovídají spíše nevhodným osnovám. Zákon vyžaduje pololetní zkoušky, ale neurčuje, že musí jít o klasickou školní písemku ze všech předmětů. Řada škol tedy výslovně pracují s portfoliem, prezentací, rozhovorem, praktickými dovednostmi a kombinovaným hodnocením. Dobrá škola proto předem řekne, co bude chtít vidět, nabídne konzultace, nastaví kritéria podle ŠVP, přihlédne k potřebám dítěte a použije přezkoušení jako kontrolu vzdělávacího pokroku a zpětnou vazbu pro rodiče. Přezkoušení není trest za to, že se rodič rozhodl dítě vzdělávat doma. Je důležité si uvědomit, že domškoláci nejsou žádní ulejváci a pro mnoho dětí je to vlastně jediný způsob, jak se vzdělávat bez poškození, v potřebných podmínkách, bezpečně a s radostí. Jen pro info: můj syn byl dlouhá léta domškolák, než si letos na vlastní žádost chtěl vyzkoušet gymnaziální výuku. Bez nějakých větších problémů si nyní vede velmi dobře a žádné mezery se v žádném předmětu neobjevily.

Do totální absurdnosti pak dovedl školometský způsob přezkušování Petr Brázda, ředitel  Základní školy a mateřské školy Roztoky u Jilemnice. Domškolákem v této škole byla Anička, talentovaná hudebnice s poškozením zraku a dalšími zdravotními problémy. Z Pedagogicko – psychologické poradny přišlo doporučení: „Při nastavování podmínek pro přezkoušení je na místě respektovat doporučení lékařů.“ To mimo jiné znamenalo aby přezkušování nepřesáhlo hodinu a bylo provázeno přestávkami a možností odpočinku, Anička měla mít možnost se „zklidnit, nadechnout se ve větraném prostředí, napít se nebo odejít na toaletu„, také se měly „regulovat světelné podmínky, omezit ostré umělé světlo; volit klidné prostředí“ a „celkově respektovat obtíže dívky se zvýšenou mírou napětí. Minimalizovat psychickou zátěž, snižovat u dívky tlak na výkon a podporovat její zklidnění.“ Jaké škola volila podmínky přezkoušení? Tyto: 

pátek 17. 1. 2025 – anglický jazyk, dějepis, přírodopis, výtvarná výchova + PČ – od 12.30

pondělí 20. 1. 2025 – německý jazyk, výchova k občanství, VP společensko-vědní seminář – od 11.30

úterý 21. 1. 2025 – matematika, český jazyk – literatura, informatika – od 12.00

středa 22. 1. 2025 – český jazyk – mluvnice, hudební výchova, tělesná výchova – od 12.00

čtvrtek 23. 1. 2025 – český jazyk – sloh, fyzika, zeměpis – od 11.30

Už první přezkušování v pátek trvalo několik hodin a to při něm byla hodnocena jenom angličtina! Anička se po něm podle slov tatínka „cítila špatně, zrnění zraku se jí velmi zhoršilo a přetrvávaly bolesti hlavy„.

Líný učitel: Tohle je přesně ten model, který z domácího vzdělávání dělá trestaneckou kolonii. Místo portfoliového setkání, rozhovoru nad pracemi, prezentace projektů a smysluplného ověření pokroku tu vidíme seznam předmětů naházených do pěti dnů. Působí to jako: „Tak vy jste se vzdělávali doma? Výborně, teď vás během týdne proženeme celou školou.“ Nejsilnější problém vidím ve třech věcech. Za prvé: nepřiměřená kumulace zátěže. V jeden den několik předmětů, některé zcela odlišné povahy. Úterý: matematika, český jazyk, literatura, informatika. To je pro dítě v domácím vzdělávání obrovský blok výkonového stresu. Za druhé: nejasnost formy a kritérií. Z dokumentu není patrné, zda půjde o písemky, ústní zkoušení, rozhovor, portfolio, praktickou ukázku, prezentaci nebo kombinaci. To je zásadní. Přezkoušení nemá být překvapivý výslech, ale předem srozumitelný hodnoticí proces. Za třetí: absurdní pojetí výchov. Hudební výchova, výtvarná výchova, tělesná výchova nebo pracovní činnosti se u domškoláků mají hodnotit hlavně přes doklady činnosti, portfolio, fotky, výstupy, dlouhodobé aktivity, případně rozhovor. Ne stylem „přijď ve středu od dvanácti na hudebku a tělocvik“, jako by dítě nastupovalo na malou maturitu z kotoulů a not. Tento rozpis sám o sobě ještě nedokazuje nezákonnost postupu školy. Ukazuje ale selhání pedagogické, odborné i lidské. Absenci rozumu i empatie. Jakoby škola dítě a rodiče nesnášela za jeho „odchylku“ a chtěla mu to mocensky spočítat. Velmi dobře to ukazuje mentalitu, s níž některé školy k domácímu vzdělávání přistupují: nikoli jako k legitimnímu způsobu plnění povinné školní docházky, ale jako k podezřelé odchylce, kterou je třeba přísně zkontrolovat, sevřít, rozdělit na předměty a prozkoušet. Přitom přezkoušení domškoláka může být odborné, přehledné a náročné, aniž by bylo dusivé. Může stát na portfoliu, rozhovoru, prezentaci prací, jasných kritériích a předem známém rozsahu. Tady však vidíme spíše pět dní školního výslechu než respektující pedagogickou evaluaci. MŠMT výslovně uvádí, že škola má zohlednit individuální možnosti žáků a že u žáků se SVP je třeba zohledňovat doporučené specifické metody a formy vzdělávání. To se ředitel Brázda rozhodl ignorovat.

Divíte se tatínkovi, že na další týrání své dcery nepřistoupil a požadoval záruky, že budou splněný lékaři doporučené podmínky? Co udělal ředitel Petr Brázda? Individuální vzdělávání Aničky ukončil, začal ji počítat neomluvené hodiny a nahlásil rodinu na OSPOD, který začal vyšetřovat „zanedbávání péče o povinné školní vzdělávání„. No tak výborně. Já jsem Aničce a  jejím rodičům pomohl najít škole, kde domškoláci nejsou nepřátelé, ale živé, jedinečné a vítané děti. Tatínek mi napsal: „Dobrý den, ještě jednou děkuji za pomoc s přestupem do nové školy. Anička byla po dlouhé době opravdu šťastná a úlevu bylo vidět okamžitě. Individuální vzdělávání bylo zavedeno po předchozí šikaně ve škole a na doporučení PPP i lékařů. Anička potřebuje stabilní a klidné prostředí, zároveň se dlouhodobě připravuje na přijímací zkoušky na konzervatoř. Domácí vzdělávání jí umožnilo zvládat učivo i rozvíjet talent. Nové vedení školy však začalo doporučení odborníků ignorovat a situaci eskalovalo. Původně nám škola domácí vzdělávání sama nabídla. Později se ale ukázalo, že skutečným cílem bylo nás každoročně přemlouvat k prezenční docházce. Když jsme trvali na domácím vzdělávání, začali Aničku popisovat jako ustrašené dítě, které se „bez důvodu bojí školy“. Ve skutečnosti v té době trpěla výraznými zrakovými poruchami (dvojité vidění, světelné obrazce, zrnění v celém zorném poli), což pro ni činilo několikahodinové testové bloky téměř nesnesitelnými. Po každém zkoušení byla několik dní vyčerpaná, bolela ji hlava a nebyla schopná se soustředit. Ani lékařská zpráva od neuroložky s doporučením maximálně hodinového zkoušení nic nezměnila – škola pokračovala v extrémně dlouhých testových blocích, odmítala vydat učebnice, posílala neomluvené hodiny a nakonec odmítla i přezkoušení. Nový ředitel Petr Brázda od začátku dával najevo, že si „udělá vlastní závěr“, jeho přístup byl dlouhodobě v rozporu s doporučeními odborníků i se zákonem. Škola nemá v ŠVP jedinou zmínku o domácím vzdělávání, zkoušení mělo v jednu dobu – pět dní po sobě, tři až čtyři hodiny denně. To by nezvládl ani maturant. Mezitím učitelé zadávali úkoly typu „Starý zákon podrobně“, cvičení na kladině nebo vedení čtenářských dílen – úkoly, které nemají s DV nic společného. Přesto všechno naše děti prospívají – starší dcera letos úspěšně odmaturovala s vyznamenáním, má Cambridge C1 a míří na AVU. Anička pravidelně vystupuje na koncertech a má individuální hodiny klavíru.„

Líný učitel: Škola měla doporučení, měla zdravotně zranitelné dítě, měla možnost nastavit šetrné portfoliové přezkoušení — a místo toho vytvořila režim, který působí jako administrativní a výkonová šikana. Já mám pro ZŠ a MŠ Roztoky u Prahy a ředitele Brázdu jednu radu. Ta zní takto: pokud domškoláky nesnášíte a vzdělávání nerozumíte, tak to proboha nedělejte. Vaše jednání je za hranicí odbornosti, etiky i zdravého rozumu. Protože viditelně dokážete dětem ublížit a je vám to jedno.