ČŠI testovala hranice toho, co si stát dovolí vůči dětem. To je na vyhození ústředního školního inspektora Tomáše Zatloukala

Česká školní inspekce se právě postarala o ukázkový příklad toho, jak nemá vypadat práce s dětmi, daty, rodinou, školou ani veřejnou mocí. Pod zástěrkou testování z matematiky a českého jazyka byly žákům pátých tříd předloženy otázky, které se netýkají jejich znalostí, dovedností ani vzdělávacího pokroku, ale rodinného zázemí, majetkových poměrů, vzdělání a zaměstnání rodičů, psychického stavu a v jednom případě dokonce myšlenek na sebeublížení. A co je nejhorší: žáci nemohli test regulérně dokončit, aniž by tyto otázky vyplnili, a nebyla jim nabídnuta elementární možnost „nechci odpovídat“. Samozřejmě se vyskytly hlasy, které se ČŠI zastávaly – ale to byly hlasy lidí, kteří jsou tak daleko od pedagogiky, psychologie a sociologie, jako je tučňák od jaderného výzkumu.

Jde o institucionální selhání. V přiloženém dotazníku po matematice se jedenáctileté dítě musí vyjadřovat například k tomu, jakého vzdělání dosáhl jeho otec, zda otec pracuje, jaké je jeho hlavní zaměstnání, co mají doma, zda má vlastní psací stůl, počítač, knihy, internet, samostatný pokoj nebo vybavení pro venkovní aktivity. Objevují se i otázky na hlad, stěhování, posměch spolužáků, školní jídelnu, usínání a absence. V dotazníku po českém jazyce se stejným způsobem rozebírá matka: její vzdělání, pracovní status, zaměstnání, počet knih v domácnosti. A potom přicházejí otázky na psychický stav dítěte v posledních dvou týdnech: zda bylo veselé, klidné, aktivní, odpočinuté, zda ho trápil malý zájem o věci, pocit deprese nebo beznaděje, poruchy spánku, únava, přejídání nebo nechutenství, špatný pocit ze sebe sama, potíže se soustředěním — a také „myšlenky, že by mi bylo lépe, kdybych nežil/anebo si nějak ublížil/a“.

Z psychologického hlediska je to mimořádně necitlivé. Ptát se dítěte na sebevražedné myšlenky není totéž jako ptát se ho, zda se mu líbí matematika. Taková otázka může mít smysl ve screeningu, v poradenském kontextu, v klinickém prostředí nebo v dobře připraveném preventivním programu. Ale musí být jasné, kdo dítěti otázku pokládá, proč ji pokládá, co se stane, když dítě odpoví rizikově, kdo odpověď vyhodnotí, jak rychle bude následovat intervence, jak bude zajištěna důvěrnost, kdy a jak budou informováni zákonní zástupci a kdo nese odpovědnost za dítě, které právě sdělilo, že přemýšlí o smrti. V odborných pravidlech pro výzkum a screening suicidality se právě proto řeší předem připravený follow-up plán; nestačí položit otázku, data uložit a tvářit se, že šlo jen o statistiku. Pokud ČŠI tvrdí, že cílem bylo zjistit, „kam směrovat pomoc dětem“, musí odpovědět na jedinou prostou otázku: jaká konkrétní pomoc se spustila ve chvíli, kdy dítě zaškrtlo odpověď naznačující sebevražedné myšlenky? Pokud žádná, pak nešlo o pomoc dětem, ale o těžbu citlivých dat! A kvůli čemu? Kvůli nějakým kolonkám pro školomety?

Ze sociologického hlediska je problém ještě širší. Česká školní inspekce zjevně sbírá údaje o socioekonomickém statusu rodiny. Samo o sobě není špatně zkoumat vztah mezi sociálním zázemím a vzdělávacími výsledky. Naopak: bez těchto dat nelze dobře popsat nerovnosti ve vzdělávání. Jenže i legitimní výzkumný cíl může být proveden nelegitimním způsobem. Je rozdíl mezi profesionálně připraveným anonymizovaným šetřením, o němž jsou rodiče i školy předem informováni, a situací, kdy se jedenáctileté dítě v testovací aplikaci dozví, že má státu sdělit, zda má matku, zda má otce, co rodiče dělají, kolik mají doma knih a zda chodí spát pozdě. Takto položené otázky navíc nejsou sociologicky neutrální. Dítě, které nemá otce, nemá matku, žije ve střídavé péči, prošlo rozchodem rodičů, úmrtím v rodině, chudobou, sociálním propadem nebo šikanou, není jen „respondent“. Je to dítě sedící ve škole u počítače, pod tlakem dokončení testu. Když stát dítě donutí kliknout na „nemám matku“ nebo „nemám otce“, nejde o technickou položku dotazníku. Je to zásah do jeho osobní identity, rodinné historie a možného traumatu. Absence možnosti „nechci odpovídat“ tento problém násobí.

Metodologicky je to rovněž velmi slabé. Je vidět, co za amatéry sbírá data o českém vzdělávání. Data získaná pod tlakem povinného dokončení testu nejsou totéž co data získaná dobrovolným dotazníkovým šetřením. Dítě může odpovídat náhodně, obranně, ironicky, ze strachu, že „uškodí rodičům“, škole nebo sobě. U otázek na povolání rodičů se navíc po jedenáctiletém dítěti chce kategorizace, kterou často nezvládne ani dospělý bez metodického návodu. V jedné položce má dítě rozlišit pomocné práce, obsluhu strojů, řemeslníky, obchod a služby, úředníky, techniky, odborné pracovníky, malé podnikatele, manažery, vojáky. To není dětský level odpovědi – to je přímo karikatura sociologického měření. Co za hlupáka tento dotazník skládalo? Vypadá to, jakoby si nějaký sociologický student v prvním ročníků zkoušel tvorbu dotazníku, než pak ve třídě zjistí, co za triviální chyby nasekal. Kde byla odborná oponentura toho paskvilu? ČŠI přitom sama ve svých dřívějších zprávách uvádí, že dotazníky slouží k zachycení faktorů jako socioekonomický status, wellbeing, klima či průběh výuky, a zároveň upozorňuje, že zjištěné vztahy nelze interpretovat kauzálně. Tím spíš je nutné, aby sběr takových dat byl metodologicky čistý! Pokud se ovšem data získávají netransparentně, pod tlakem, bez informovanosti rodičů, bez možnosti odmítnout a bez jasného krizového protokolu, pak je jejich vypovídací hodnota mizivá. Nepomáhají, ale škodí.

Eticky je jádro věci naprosto jasné: děti nejsou datové sondy státu. Dítě není nástroj, kterým si úřad zmapuje domácnost, rodiče, knihovnu, hlad, spánek, depresi a sebevražedné myšlenky. Výzkum s dětmi vyžaduje zvýšenou ochranu, srozumitelné vysvětlení, přiměřenost, respekt k dítěti, informovaný souhlas nebo alespoň jasně zdůvodněný právní a etický rámec, možnost neúčasti a minimalizaci rizik. Mezinárodní etická doporučení pro výzkum s dětmi stojí právě na respektu k důstojnosti, bezpečí a pohodě dítěte. Z hlediska ochrany osobních údajů je situace přinejmenším vážná. Informace o psychickém stavu dítěte mohou spadat mezi zvlášť citlivé údaje. GDPR u zvláštních kategorií dat požaduje přísnější režim a konkrétní právní důvod zpracování; nestačí říct „děláme to pro školství“. Pokud ČŠI tvrdí, že data byla anonymizovaná nebo statistická, musí doložit, kdy přesně k anonymizaci došlo, kdo měl přístup k surovým datům, zda byla data spojitelná s konkrétním žákem, školou, třídou, výsledkem testu a identifikátorem v systému InspIS, jak dlouho budou uchovávána a zda bylo provedeno posouzení dopadu na ochranu osobních údajů.

A i kdyby byla právní konstrukce nakonec obhajitelná, pořád zůstává otázka pedagogické a lidské legitimity. Ve škole se dítě učí, že učitelé a instituce mají být důvěryhodné. Pak přijde státní inspekce a pod test z češtiny nebo matematiky vloží otázky, které připomínají směs sociologického screeningu, majetkového dotazníku a psychiatrického inventáře. Bez jasného rámce, bez citlivého uvedení a bez možnosti odmítnout. A také, což je nejhorší: bez zjevné okamžité pomoci. To není žádné měření kvality vzdělávání. To je zneužití školního prostoru k institucionálnímu sběru citlivých údajů.

Česká školní inspekce by měla okamžitě zveřejnit metodiku tvorby těchto dotazníků, seznam autorů a oponentů, právní titul zpracování dat, informaci, zda proběhlo posouzení dopadu na ochranu osobních údajů, krizový protokol pro odpovědi na sebevražedné myšlenky a přesný popis anonymizace. Zároveň by měla vysvětlit, proč nebyla u citlivých položek možnost „nechci odpovídat“ a proč o obsahu nebyli rodiče a školy transparentně informováni předem. A pokud takové odpovědi nemá, pak je závěr nepříjemný, ale jednoduchý: ČŠI zneužila své postavení, oklamala školy, rodiče i děti a svévolně tahala z dětí informace, aniž by ji jen trochu zajímalo, co její sloní móresy mohou způsobit. V každém demokratickém a právním státě by byl šéf takové instituce okamžitě odvolán!  Jak víc ještě mohl Zatloukal předvést svou aroganci, neschopnost a katastrofální nedostatek právního povědomí?