Proč je Česká školní inspekce tak hloupě neschopná aneb „nemám matku“ z pohledu psychologie.
Kritika, které byla podrobena Česká školní inspekce za svůj stupidní, neuvěřitelně necitlivý a antiempatický dotazník, je oprávněná. Někteří lidé ale napsali, že data se sbírat musí a vlastně se nic nestalo. Školy (a tedy učitele a žáky) ČŠI prostě podvedla, když na žáky po matematice a češtině vykoukly otázky na vlastní pocity, duševní zdraví a sebevražedné myšlenky, na vybavení domácnosti nebo vzdělání a profesi rodičů. Ministr Plaga hrozící průser – tedy testování – zastavil, ale neměl koule nazvat věci pravými jmény, takže se vymluvil na „špatnou komunikaci a technické potíže“. To je prostě ubohost. Protože se objevily hlasy, které tvrdily, že ČŠI jen sbírala data a bez nich prý nic o školství nevíme a že se nic hrozného vlastně nestalo, rád bych těmto lidem přiblížil něco z oblasti psychologie, o které zjevně nic netuší.
A bude to o opakovaných volbách v odpovědích, kde žák mohl označit „nemám matku“ nebo „nemám otce“. A mějme na paměti, že odpovídal žák páté třídy! To je obvykle desetileté až jedenáctileté dítě. Ne respondent veřejného výzkumu se zralou schopností posoudit smysl, rizika a důsledky sdělování citlivých údajů o své rodině, psychice a domácím zázemí. Navíc v každé páté třídě sedí děti vývojově nerovnoměrné: některé rozumově a emočně vyspělejší, jiné úzkostnější, mladší ve svém sociálním prožívání, zatížené rodinnou situací nebo speciálními vzdělávacími potřebami. Právě proto musí být instituce při dotazování takových dětí mnohem opatrnější než u dospělých. To ovšem v ČŠI zjevně nikdo neví nebo na to prostě kašlou.
Psychologicky jsou tu velmi problematické formulace o chybějícím rodiči. Nejde jen o to, mít v dotazníku technickou možnost „nemám matku“ nebo „nemám otce“. Úplně jiná věc je nutit jedenáctileté dítě, aby tuto skutečnost opakovaně potvrzovalo v testové situaci, navíc v prostředí školy, pod autoritou učitele / školy a bez zjevné možnosti odpověď odmítnout. V přiložených dotaznících se dítě opakovaně vrací k nepřítomnosti rodiče: u vzdělání otce, zaměstnání otce a hlavního zaměstnání otce; obdobně u matky ve třech samostatných položkách. Tohle může vyvolat reaktivaci ztráty nebo traumatu. Dítě, kterému rodič zemřel, odešel, není v kontaktu, je ve výkonu trestu, je neznámý, závislý, násilný nebo z rodiny zmizel po konfliktním rozvodu, není neutrální respondent sociologického šetření. Pro něj může být zaškrtnutí „nemám otce“ nebo „nemám matku“ návratem k bolesti, studu, opuštění, hněvu nebo nejistotě. A když to má udělat několikrát po sobě, stát mu v podstatě říká: připomeň si to znovu. A teď ještě jednou. A ještě jednou.
Druhá rovina je stigmatizace. Dítě může mít pocit, že jeho rodina je „vadná“, „neúplná“, „horší“ nebo „nějak podezřelá“, protože zatímco ostatní děti možná jen vybírají vzdělání či zaměstnání rodičů, ono musí zaškrtnout, že rodiče nemá. To může posilovat vnitřní stud: nejsem jako ostatní, se mnou nebo s mojí rodinou je něco špatně. U dětí z pěstounské péče, po úmrtí rodiče, po rozvodu nebo z rodin s dlouhodobým konfliktem je to obzvlášť necitlivé.
Třetí problém je ztráta bezpečí ve škole. Škola má být pro dítě předvídatelné a chráněné prostředí. Když se ale při testu z češtiny nebo matematiky náhle objeví otázky na rodiče, domácnost, hlad, spánek, psychické potíže a sebeublížení, dítě může získat pocit, že škola už není místo učení, ale místo výslechu. To narušuje důvěru nejen k ČŠI, ale i ke škole jako instituci, protože dítě nerozlišuje jemné kompetenční hranice mezi „učitelem“, „školou“, „inspekcí“ a „státem“.
Čtvrtá rovina je bezmoc a vynucená intimita. Když dítě nemá možnost odpovědět „nechci uvést“, „netýká se mě“ nebo otázku přeskočit, nejde o dobrovolné sdělení. Je to vynucené odhalení soukromí. Taková situace může být pro citlivější dítě silně znejisťující: proč to chtějí vědět? Kdo to uvidí? Řeknou to učitelce? Dozví se to rodiče? Ublíží to mámě? Ublíží to tátovi? Budu kvůli tomu mít problém?
Pátý dopad je zmatek v loajalitě. Dítě může mít rodiče, který s ním nežije, ale přesto ho miluje. Nebo rodiče, s nímž je vztah bolestný, přerušený, konfliktní či právně složitý. Formulace „nemám otce“ nebo „nemám matku“ nutí dítě převést složitý vztah do tvrdé administrativní kolonky. Jenže dítě často nežije v kategoriích úřadu. Může mít biologického otce, nevlastního otce, pěstouna, matčina partnera, dědečka v roli otce, matku mimo domácnost, matku v nemocnici, matku, kterou vídá málo nebo ji nahradila teta. Tak je to otec nebo není to otec? Mám mámu nebo ne? Mám se přede všemi zeptat učitelky? Donutit dítě vybrat jednu kolonku znamená redukovat jeho rodinný svět (kterému nemusí vždy beze zbytku rozumět) na jedno škrtnutí v dotazníku.
Šestý problém je emoční rozhození během testu. Jestliže se tyto otázky objevily jako součást testovací procedury, mohou přímo ovlivnit výkon dítěte. Dítě, které se právě dotklo bolestivého rodinného tématu, se nemusí následně stejně soustředit, může být úzkostné, zaražené, podrážděné nebo odpojené. Pak se ovšem znehodnocuje i samotné testování: stát nejprve dítě emočně destabilizuje a potom předstírá, že měří jeho vzdělávací výsledek.
Nutnost opakovaně zatrhnout „nemám matku“ nebo „nemám otce“ není nevinná technická položka dotazníku. Pro některé děti je to administrativně vynucené připomenutí ztráty, opuštění, rozvodu, smrti, násilí, pěstounské péče nebo rodinného rozpadu. V prostředí školního testu, bez možnosti odmítnout odpověď! Dítě není jen jedna neživá položka, pouhý respondent, jak si představují mnozí hloupí školní statistici. A ČŠI / stát zde nedělá jen pouhý sběr dat; ale nutí dítě opakovaně pojmenovat svou bolest, ztrátu nebo nejistotu. V idiotské kolonce, která stejně nic neřeší.
Předchozí text: