Pohled pod pokličku jedné akreditace

Pohled pod pokličku jedné akreditace

Pro nové číslo Řízení školy napsala prof. PhDr. Vladimíra Spilková, CSc. text „Příběh jedné inovace ve vzdělávání učitelů“, který je i na stránkách Řízení školy online. Je to velmi poučné, protože osoba, která dlouhé roky viděla pod pokličku akreditací u nás, nyní přichází s kritickým názorem a odhaluje, jak to chodí. Abyste mohli někoho vzdělávat na vysoké škole, musí váš obor projít akreditačním řízením. A to je pro mnoho univerzit doslova postrach a noční můra. Pardubická univerzita (kde profesorka Spilková nyní působí) a organizace Učitel naživo několik let pracovali na přípravě studia pro budoucí učitele, a to hned v osmi oborech – matematika, fyzika, chemie, IT, přírodopis/biologie, český jazyk a literatura, dějepis, výchova k občanství. V čem spočívala inovace v jejich pojetí? Zejména v tom, že chyběly tradiční předměty (jako je třeba speciální psychologie) a místo toho se zde počítalo s velkými celky s honosnými názvy jako třeba „Učitel a jeho osobnostní rozvoj“ nebo „Učitel a jeho intervence v oblasti sociálně vztahové“. Celou tu věc ale při akreditačním řízení MŠMT a Národní akreditační úřad (NAÚ) odmítl a akreditaci neudělil. Ponechávám každému, aby si z textu vzal své ponaučení, ale mě napadlo hned několik otázek.

Spilková:Přestože jsme před finalizací podkladů téměř půl roku na MŠMT konzultovali naše návrhy a byli několikrát ujištěni, že náš rámcový návrh lze akceptovat, projednávání žádosti o akreditaci provázely po celou dobu obstrukce. Vzhledem k této okolnosti jsme se dokonce dvakrát sešli s prof. Rýdlem s ministrem, který inovativní studijní program velmi podporoval.“

Líný učitel: Znamená to, že i když ministr něco „velmi podporuje“, jeho vlastní úředníci dělají „obstrukce“? Znamená to, že když úředníci MŠMT několikrát ujišťují, že je vše akceptovatelné, v praxi je to naopak? Jsou snad úředníci MŠMT nečestní a neupřímní?

Spilková:Ukázalo se, že úředníci nejsou v dostatečné míře schopni posoudit něco, co vyžaduje hlubší pochopení smyslu přípravy učitelů a co přesahuje hodnocení z hlediska formálních kritérií a zařazení do stanovených tabulek.“

Líný učitel: Je to tedy tak, že o podobě přípravy budoucích učitelů rozhodují ti, kteří jsou k tomu nekompetentní a tedy jim chybí hlubší pochopení”?

Spilková:Předkládanou akreditaci lze považovat za konkurenční pro monopolní pozici pedagogických fakult.

Líný učitel: Máme to chápat tak, že pedagogické fakulty bojují za svůj monopol nekorektním způsobem?

Spilková:Mohu potvrdit z  vlastní zkušenosti hodnotitele NAÚ, že složení komise významně ovlivňuje interpretaci kritérií, přísnost, a naopak vstřícnost v posuzování apod. Z  mnohaleté osobní zkušenosti s  hodnocením učitelských programů (v Akreditační komisi a nyní hlavně v roli hodnotitele pro NAÚ) mohu potvrdit, že rozdíly v posuzování jednotlivých komisí (díky jejímu ad hoc složení) jsou veliké. Jako členka řady hodnotících komisí jsem se mnohokrát nestačila divit, jak to, co v některé komisi projde, v jiné je fatálním problémem. Tvrdím na základě svých zkušeností, že jedna a tatáž žádost o akreditaci by v několika takto náhodně sestavených komisích na jedno použití dopadla s velmi rozdílnými výsledky.“

Líný učitel: Znamená to tedy, že se sama profesorka Spilková „mnoho let“ na této jí kritizované praxi aktivně podílela? Mohlo se stát, že jiní předkladatelé měli stejně negativní emoce jako ona po jejím posudku? Je možné, že se kriticky ozývá teprve nyní jen proto, že řízení nedopadlo v její prospěch – a jinak by dál držela basu?

Spilková:Další příklady nepochopení se týkají podstaty principu integrovaného, tematického pojetí studijního programu namísto tradičního disciplinárního. Objevují se výtky typu, že něco v obsahu chybí, něco se „probírá opakovaně“.“

Líný učitel: A nemohla komise svou kritikou pouze dát najevo, že je pro ni nevhodná ta častá praxe, že si vysokoškolský učitel při výuce vypráví, co chce (včetně příběhů ze svého života nebo poznatků o trozmnožování chrousta), čemuž by rozvolněné pojetí předmětu jen nahrávalo? Nebylo lepší formulovat obsah studia neobsahově, ale kompetenčně?

Spilková:Dle Standardů pro akreditace musí být u magisterského studia každý tzv. základní teoretický předmět profilujícího základu garantován docentem nebo profesorem. Tuto podmínku jsme nesplnili pouze v jediném případě. Z pozice hodnotitele NAÚ, která umožňuje detailní vhled do řady úspěšně akreditovaných učitelských programů, si přesto dovolím tvrdit, že personální zajištění našeho programu je přinejmenším standardní – dva profesoři, dva docenti, devět vyučujících s hodností Ph.D.

Líný učitel: Není to výborná ukázka, že kdo chce s vlky výti, musí s nimi býti? Není kapku ironické, že někdo, kdo celé roky hodnotí u jiných zaplněnost akreditační žádosti různými profesory a docenty, nyní sám ve stejném požadavku narazí? Nebylo by upřimnější místo pláče nad tím, že byl hloupý požadavek “standardně” splněn a neakceptován, kritizovat oprávněnost toho požadavku?

Spilková:Předmětem kritiky v oblasti personálního zajištění byla také tvůrčí činnost zapojených odborníků. Do té je zahrnuta především publikační činnost a vědecké granty. To jsou oblasti, které hrají v kritériích akreditací klíčovou roli. Co se týče vědeckých projektů, NAÚ bohužel nevzal v úvahu, že většina vyučujících dosud působila na jiných pracovištích a jejich tvůrčí činnost byla tedy logicky svázána a vykazována zde. Potenciál týmu, který měl tvořit nové pracoviště, byl pak právě v této oblasti značný. V rámci evropského projektu, který jsme získali právě na ověřování nového modelu přípravy učitelů, se počítalo se zapojením většiny vyučujících do výzkumné činnosti.“

Líný učitel: Není tohle ještě ironičtější? Nebo spíše nechtěně směšné? Paní profesorka totiž nekritizuje to, jak hloupý je požadavek na tu stupidní hru na vědu, ale to, že je tu stupidní hru na vědu „nenechali dělat, protože jsme v ní dobří“?  Není snad české pedagogické prostředí smutně proslulé tím, že se v ní realizují „výzkumné granty“ na něco, co se pak v realitě nikdy nestane – přesně jako v tomto případě!? Není zjevné, že i tým profesorky Spilkoví nyní hraje hru na vědu a ona vlastně jen pláče, že ji nenechali hrát na všech pískovištích, které chtěla?

Spilková:Příběh se špatným koncem má ale i pozitivní aspekt. Zamítnutí snahy o „revoluční“ změnu (byť v intencích proklamací vzdělávací politiky) opět ukázalo, že ve stávajícím systému, v nastavení podmínek jsou bariéry, které brání zásadní změně přípravy učitelů.“

Líný učitel: A neukázal ten příběh i jiné věci? Například, že novým kouskům starého psa nenaučíš? Nebo že jako nositelé inovace v akademického prostředí nejsou příliš vhodní ti, kteří celé roky ve stejném prostředí drželi krok, dělali stejné věci, které nyní kritizují a zdárně prospívali?

Spilková:Stávající kritéria akreditací přeceňují některé aspekty – zejména u personálního zajištění důraz na vědecké granty, publikační činnost a tituly vyučujících na úkor např. posouzení kvality koncepce a obsahu studia, pedagogické zdatnosti vyučujících. Ke škodě věci jde o akcent na dobře měřitelné a kontrolovatelné věci. Některé požadavky jsou obtížně naplnitelné (mluvím o realitě učitelského vzdělávání) – např. otázka požadavků na garanty předmětů. K čemu to vede? Nutí to fakulty při akreditacích podvádět a psát do akreditačních žádostí fiktivní garanty. Pokud to nedělají, ohrožují akreditaci. Mohla bych jmenovat konkrétní příklady i z kamenných univerzit, kde jeden fiktivní docent nebo profesor garantuje více než 10 předmětů, aniž je kdy učil či k nim může vykázat odbornou činnost. Považuje se to za normální, běžnou praxi.“

Líný učitel: Není hezké, když paní profesorka nyní prohlédla? Není zajímavé, jak píše, když působí na tzv. „vesnické“ univerzitě, zatímco když desítky let působila na Karlovce, tak se o podobné problémy nestarala a takto kritické texty nepsala? Proč jako kritik poměrů neuvedla některé ty „konkrétní příklady“ pro ilustraci jevu, o kterém píše? Nepovažovala to ona sama za ty desetiletí působení na univerzitě v řídících rolích také za „běžnou praxi“? Protestovala snad profesorka Spilková v těch mnoha případech v minulosti, kdy byla jako pofesorka ke stejnému účelu využita ona nebo její kolegové?

Spilková: „Akreditační požadavky na vyučující (důraz na vědu a publikace) a kritéria hodnocení vědy (nepočítají se věci specifické a důležité pro učitelské obory – tvorba učebnic, didaktických materiálů apod.) má důsledky i pro profil vzdělavatelů učitelů. Jsou tlačeni do pozice vědců a výzkumníků, pedagogická zdatnost je mimo kritéria. Nemají kontakt se školní realitou a jejich výuka bývá někdy antididaktickou přípravou, tedy modelem toho, jak neučit. Takto nastavený systém pak nepřeje zapojení vynikajících praktiků do přípravy učitelů, což je potřeba jako sůl. Opět tedy apeluji na změnu kritérií pro akreditaci učitelských programů.“

Líný učitel: Neopisovala tu paní profesorka z mého třídílného cyklu „Proč se peďáky nezlepší?“ Není ale směšné, když tu Spilková kritizuje, že jsou vyučující „tlačeni do pozice vědců a výzkumníků“, když o několik řádků textu výše v textu uvádí, že „se počítalo se zapojením většiny vyučujících do výzkumné činnosti“? Nebyla to tedy ona sama, profesorka Spilková, kdo tlačil? A nebyla sama mnoho let vedoucí pracoviště, kde onu “antidiaktickou” přípravu někteří vyučující také sami předváděli, jak o tom v hodnocení psali sami studenti?

Aby bylo jasno, profesorka Spilková je výrazná a viditelná perzóna, se kterou má i Líný učitel některé názory společné: oba jsme pro přísně individuální přístup k žákům, nebojíme se slova „kompetence“, považujeme revizi RVP za alibismus a vytváření vzorových ŠVP za pitomost, která by nás posunula o deset let dozadu. Jenomže je příznačné, že k veřejnému „odhalení“ nekalých praktik akreditačních komisí dochází od paní profesorky až tehdy, kdy jí tato komise, kde sama mnoho let působila, šlápla na paleček. A citelně. Což je rozhodně – vzhledem k zaměření celého projektu – velká škoda. A tím vznikl i zajímavý paradox, který Líného učitele zaujal a vyprovokoval k otázkám.

Tags: , , , , ,