Pavel Bobek a jeho frontální omyly

Pavel Bobek a jeho frontální omyly

Pavel Bobek, jak se píše v textu u jeho rozhovoru „Školy se tu vracejí k frontální výuce, ale děti nejsou pasivní. Výsledky mají skvělé, říká český učitel žijící v Londýně“ vystudoval politologii na FF UK a německo-rakouská studia na FSV UK. Pracoval v Goethe-Institutu v Praze jako mezinárodní koordinátor debatní soutěže pro středoškoláky Jugend debattiert. Posléze pokračoval ve studiu veřejné správy v Berlíně. V roce 2018 odešel do Anglie a v roce 2019 tam nastoupil do programu Teach First. Takže v podstatě politolog, který prošel pedagogickým minimem a nyní si dělá pedagogiku na úrovni bakaláře. Byť na výtečné škole. Ve svém rozhovoru řekl několik věcí, díky kterým jsem mu chtěl věnovat speciální korunu Oslích uší. Ale nakonec to neudělám, protože z jeho nadšení a motivovanosti k profesi mám velkou radost. Ale osloviny tvrdí, o tom nejsou pochyby. Dokonce by Pavel sám dal celé desatero! Je třeba si však také uvědomit, že Velká Británie například se svým fanatismem k výkonovému testování není žádnou zemí pedagogice zaslíbenou a Pavel je v podstatě jen někdo, kdo je po nějakém kurzu nadrcený poučkami a vlastně jen tuší, co to didaktika a pedagogika je. Často mylně. Takže se podívejme na ty největší nesmysly a hodně zpátečnické názory, které vyjevil:

1. Role učitele je vnímaná jako klíčová, je to hlavní instruktor i motivátor. On opravdu učí, ukazuje postupy, nečeká, až si na to děti přijdou samy.
Líný učitel: Ten, kdo dětem frontálkou vše říká a nečeká, až si to děti objeví, „opravdu učí“? Ne jedné učitelské konferenci ukazovala velmi vtipně a ilustrativně Zuzana Bérová, jaký je rozdíl v různé výuce háčkování. Nejprve nám o ní dala výklad a na powerpointové prezentaci instruktáž, plnou správných postupů, jak na to. Ale teprve, když jsme dostali jehlici a přízi, začaly se dít věci! Mnoho z nás udělalo svá první oka, objevovaly se i krásné vzory, zkušenější rádi nováčky poučili, kolegyně navlékali ztracená oka kolegům, ale někteří nováčci byli překvapivě šikovní. Já ne, zato se mi dostalo mnohé pomoci. Bylo to zábavné, praktické, poučné, teambuildingové… vlastně jsme “učitelku Zuzanu” vůbec nepotřebovali! Tohle a mnoho dalších věcí se v Pavlově výuce nikdy nestane.

2. Probíráme třeba savce. Učitel třídu nejprve instruuje. Žákům řekne, že savec se pozná tak, že mívá srst, dýchá plícemi a většinou rodí živá mláďata. A pak kontroluje, jestli to děti pochopily. Ukazuje jim obrázky různých zvířat a ptá se jich: Je toto savec? Žáci ukazují palec nahoru nebo dolů. Učitel vidí, že třicet procent dětí to nepochopilo. Vrátí se o krok zpět, znovu vysvětlí, co je savec, a zase kontroluje, kolik dětí ze třídy ještě neporozumělo.

Líný učitel: Ach jo. Když ukážu dětem obrázek, jak z něj poznají, že zvíře „dýchá plícemi a většinou rodí živá mláďata“? Místo mnoha skvělých aktivit, kdy by žáci mohli pracovat s atlasy a encyklopediemi, hrát si na farmu nebo vytvářet kvarteto „Naši savci“ – tak nyní jen pasivně sedí a ukazují palcem. Ono “probíráme” není žádné probíráme – ale učitel vykládá pasivním žákům o savcích.

3. Ale není to tak, že by se učitel snažil o diferenciaci výuky, připravoval několik úrovní. Tohle tady taky bylo, ale upustilo se od toho, protože to je pro učitele příliš náročné a zase tolik to nepřináší.

Líný učitel: Proč se snažit o diferenciaci výuky? Proč připravovat několik úrovní? Proč pracovat s individuálním přístupem? Opravdu se to musí znovu a znovu vysvětlovat, tyhle naprosté základy? Kvalitní učitel by nikdy nemohl tvrdit, že je lepší styl “jedem pro všechny všechno stejně”. Frontálkou. A k tomu hloupě tvrdit, že úkoly žákům na míru „nic nepřináší“. Možná kdybys to, Pavle Bobku, alespoň trochu uměl, přesvědčil by ses o opaku.

4. Spoléhalo se také víc na týmovou práci ve třídě, ale ta se naopak v tomto pojetí zařazuje spíš zřídka, s výjimkou práce ve dvojicích. Usoudilo se totiž, že je pro učitele nepřehledná a že se při ní některé děti nerozvíjejí dostatečně.

Líný učitel: Usoudilo se? Kdo to „usoudil“? Někdo, pro koho je to zase „příliš náročné“? Zastánci frontálky, kterří neumějí ty mnohé způsoby práce v týmu využívat? Práce ve skupinách je pro učitele „nepřehledná“, zato u frontálky všechny vidí? To jsou argumenty vskutku oslí. A to, že se žáci u skupinové práce „nerozvíjejí dostatenčně“, zatímco u frontální výuky ano, je názor nehodný moderního učitele. Je to zkrátka další nesmysl.

5. Na otázku Učitel se dětí neptá, co už o savcích vědí? Tady se tím často začíná. Pavel Bobek odpovídá: Úroveň znalostí se zjišťuje, ale jinak a jindy, ne na začátku výkladu. Není žádoucí, aby třídou začaly kolovat různé informace, některé nesmyslné. Mohly by žáky zmást. Ve výsledku by si třeba zapamatovali nějakou hloupost.

Líný učitel: Zase se tu ukazuje až trýznivě malá znalost didaktiky. Při evokačních metodách nic nekoluje, ale s koncepty se okamžitě pracuje. Tím se posiluje kritické myšlení a prohlubuje obrana proti „zapamatování hloupostí“. Na prvním stupni je to možná těžko představitelné, ale co když nositelem hlouposti je sám učitel? Pak je takové dogmatické vyučování – které Pavel Bobek popisuje – velmi škodlivé a žáci jsou bezbranní vůči indoktrinaci. To, že máme mezi učiteli hlupáky, rasisty a podobně je jisté. Pavel je na úrovni těch, kdo tvrdí, že učitel má výhradně rozhodovat o tom, co by měli nebo neměli žáci vědět. To je v moderní výuce nepřijatelné a zpátečnické. Popírá to například základní koncept projektové výuky, nejen konstruktivistické získávání poznatků, proti kterému Bobek brojí. Ale chápu, že na první stupni si samostatnou práci žáků ani nedokáže představit.

6. Jde to proti konstruktivistickému přesvědčení, že když si děti budou přicházet na vše samy, naučí se toho nejvíc. Současná kognitivní věda se přiklání k jinému pohledu.

Líný učitel: Je hezké, že Pavel Bobek po několika týdenním kurzu zná „současnou kognitivní vědu“. Ale myslím, že je naprosto zřejmé, že tohle je od něho další opravdová oslovina. Je to úplně stejné, jako když autoři směšného testu klimatu třídy podle barev odkazovali na „nepálské mistry“.

7. Konstruktivismus sice popisuje vnitřní proces učení, ale neříká nic o tom, jaký má být zdroj učení

Líný učitel: Velký omyl, Pavle, třeba tohle chce to více samostudia. Hned na prvním internetovém odkazu je konstruktivistické pojetí definováno (profesorkou Grecmanovou) tak, že žák „je aktivním subjektem, tvůrcem poznání, nikoli pasivním příjemcem „hotových“ informací“. Pokud je sám žák tvůrcem poznání, je jasné, že jeho zdroje a způsoby učení jsou pestré, nikoliv však pasivně přijímané a pocházející výhradně od učitele.

8. Učitel se nezdráhá předávat dětem hotové poznání, protože díky tomu pak žáci i lépe myslí.
Líný učitel: Tuhle hloupost asi není třeba komentovat, popírá svými slovy sama sebe.

9. Ano, svoboda je skvělá, ale co když tím, že žákům dám svobodu teď ve škole, jim zajistím menší svobodu, až budou dospělí?
Líný učitel: Myšlenka, které je velmi demagogická a vlastně i poraženecká. Svobodu žákům zajistí svobodné myšlení. To je úkol učitele – podpořit nezávislé, kritické, svobodné myšlení. Pavel vlastně tvrdí, že pokud je svět (podle něho) nesvobodný, mám žáky vzdělávat myšlenkově nesvobodné.

10. I tady v Británii má tenhle způsob výuky své kritiky. Často jsou to právě ti nadšenci se sociálním cítěním, většinou levicově orientovaní, které jsem zmiňoval na začátku. Podle nich je to nesvobodná drezúra ve službách kapitalismu.

Líný učitel: Vždy jsem považoval za velmi nevhodné mnohé příměry vzdělávání k politice. Je to laciné. Třeba „myšlenkový komunismus“ a podobně. Pavel Bobek by měl pochopit, že kritika frontálky a dogmatického vzdělávání, jakého se zastává, nemusí být kritizovaná politicky. Je to prostě mizerná výuka! Popírá individuální přístup k žákům a třeba i základní Komenského principy. To se ostatně dozví, pokud se bude pedagogice a didaktice opravdu věnovat.

Osobně mi nezáleží na formálním vzdělání a ať se ke vzdělávání vyjadřuje třeba zahradník. Jistě to bude mnohem lepší, než blogy antipedagogů – byť učitelů – Růžičkové nebo Klabala. Myslím ale, že Pavla Bobka naučila politologie dělat z prdu kuličku. Jako někdo, kdo byl mnoho let v akademické sféře, se nedám oklamat hezkými větami a zahraničními citacemi. Knihy Líný učitel jsou například v podstatě bez citací, názory by měly zaznít jasně a být dobře vyargumentované. Takže když Pavel napíše: “Čím více znalostí je v dlouhodobé paměti uloženo, tím kvalitnější podpůrnou sítí pro přemýšlení a pro zisk kompetencí typu řešení problémů nebo kritické myšlení žáci disponují“, lze to jednoduše rozklíčovat jako nesmysl. Protože pravda je opačná: Čím více žák prakticky řeší problémy a pracuje metodami kritického myšlení, tím lépe tyto kompetence rozvíjí – neboť je přímo a bez zkratek trénuje! Motat do toho dlouhodobou paměť – snad aby se odůvodnilo memorování poznatků z výkladu učitele – je nadbytečné. Texty Pavla Bobka, vlastně i různé věty třeba z jednoho textu, si vzájemně odporují. Nemá to konzistenci, ač dovedně skládá jednotlivé komponenty a je nadšený pro věc. Různé citace si kroutí podle svého mustru, ale obsah lze číst velmi jednoduše. Frontálka je frontálka, pasivita žáků je pasivita žáků a přežvýkání všeho učitelem a popírání individuálního přístupu je prostě špatně – ať je to opředeneno hezkými slovíčky nebo ne. Cenné jsou názory Pavla Bobka tehdy, kdy píše o své praxi nebo přenáší na čtenáře své nadšení. Když se snaží o nějakou metodologii nebo popis znaků výuky, je to méně dobré, horší a někdy až k hranici zpátečnictví a didakticky chybných postupů. Pavel Bobek není věrozvěst nového způsobu výuky, který se nyní šíří světem. Je to zastánce starých pořádků, obhájce způsobu výuky, která je u nás bohužel zakořeněna už celá léta.

Pavel Bobek dělá jistě některé skvělé věci a má určitě mnohé správné názory. Očividně je okouzlen svou novou profesí a svými dílčími úspěchy. Škoda, že si neuvědomuje, jak vypadá opravdu kvalitní výuka. Ne tak, že učitel sbírá veškerou pozornost a žáci mu tabulkují odpovědi a ukazují zdvižené palce. Měl by si pohlídat, aby nevypadal legračně, třeba když se sugestivně ptá: „Naučil bych se já německy, kdyby mě k tomu nikdo nepřiměl? Byl bych tam, kde jsem?“ No, Pavle Bobku, kde jsi? Učíš první stupeň anglické školy. Na co tam potřebuješ umět německy?

Tags: , , , ,