Ohlasy z pekla, ZŠ a MŠ VŠTE Okružní České Budějovice a J. Petráchová: resident evil 4.
Nejprve dobrá zpráva, cituji: Na základě podnětu, a v návaznosti na probíhající šetření České školní inspekce rozhodl jednatel společnosti Technické gymnázium, základní škola a mateřská škola VŠTE s.r.o. doc. Ing. Jaromír Vrbka, MBA, PhD., o dočasném odvolání paní Mgr. Jaroslavy Petráchové z funkce ředitelky Technického gymnázia, základní školy a mateřské školy VŠTE v Českých Budějovicích. Toto opatření vstupuje v platnost dne 10. října 2025, a je přijato na dobu nezbytně nutnou pro objasnění všech skutečností a zajištění řádného průběhu šetření. Cílem rozhodnutí je zajistit transparentní a nestranné posouzení celé situace, která je v současnosti předmětem šetření. Jednatel společnosti Technické gymnázium, základní škola a mateřská škola VŠTE s.r.o. zdůrazňuje, že přijaté opatření je preventivního a organizačního charakteru a jeho účelem není předjímat výsledek probíhajícího šetření. O dalším vývoji bude veřejnost včas informována.
A protože se v diskuzích ozývá klaka zastánců Petráchové, které často argumentuje „jednou nespokojenou učitelkou“ nebo tím, že jsou mnou uveřejněné informace ze školy „nepravdivé“, protože „jejich děti nic neříkají“ a tito rodiče „by si toho určitě všimli„, pokračuji v uveřejňování svědectví pedagogů. Co hlas, to konkrétní člověk s reálnou identitou, který popisuje šokující realitu řádění ředitelky Jaroslavy Petráchové na ZŠ a MŠ VŠTE v Českých Budějovicích. Myslím, že z tohoto výběru bude také zřejmé, jak Petráchová mnohé maminky doslova obalamutila a ty nebyly schopné zjistit realitu.
Hlas 4: Nejprve se zdálo vše v pořádku, jen děti byly velmi hlučné, neposlušné, vše se muselo řešit křikem jinak nereagovaly a já vůbec nevěděla proč. To jsem poznala již o pár dní později, když se zde vystřídala 1. učitelka a viděla jsem přístup paní ředitelky. Mou připravenou práci utla během chvíle, kdy přilítla do třídy a seřvala mě i děti na 2 doby, já stála stejně opařená jako ty děti. Také jsem byla svědkem toho, když šli děti z umývárny a jedna holčička měla potřebu kamarádům srovnat bačkorky — ok na tom není nic špatného řekla jsem si přidá se až to srovná, ale p. Petráchová holčičku hned vyčlenila z kolektivu, kdy měla stát na kraji koberce tak dlouho až si vzpomene co dělala špatně. Když se holčička chtěla přijít omluvit p. Petráchová ji odsekla, že to měla vědět dřív a že už se do hry nezapojí. Při bruslení měly děti zákaz chodit též pít se slovy: „rodiče si to platí aby se děti něco naučily, ne aby byly celou dobu na záchodě“. Vše se smetlo pěkně pod koberec, hlavně aby se to nikdo nedozvěděl. Tehdy mě zarazilo, že do MŠ byly přijímány i děti starší 6 let, které měly tou dobou odklad kvůli VŠTE. No jo jako hlídání jsme fungovaly skvěle. Třídy praskaly ve švech, kolikrát nebyl ani kam si sednout. Za mě ani jídlo nebylo též ideální, dováželo se z menzy VŠTE a za mě mít stejné jídlo jako dospělý je špatně. Já měla možnost párkrát ochutnat a pro děti se mi zdálo dost přesolené a několikrát i dost mastné. Já jako brigádník jsem neřešila pauzy na oběd, ale zaměstnanci si nemohli kolikrát ani dojít na oběd. Takové zlo, co už bylo na dětech spácháno, se nemůže tolerovat.„
Hlas 5: „Petráchové požadavky se často měnily – jeden den bylo vyžadováno, aby učitelka seděla s dětmi při hře, druhý den bylo totéž chování kritizováno. Podobné zmatky a nejednotně byly určovány zákazy a pravidla – například ohledně podávání jídla dětem, možností obědvat ve škole nebo způsobu trávení přestávek učitelek. Organizační situace byla velmi komplikovaná. Ve třídě jsme často měly více než 28 dětí a stávalo se, že jedna učitelka s nimi byla venku sama, bez odpovídající pomoci. Pokud byla přítomna další dospělá osoba, šlo většinou o uklízečku nebo kuchařku. Druhá učitelka musela v tu dobu pomáhat ředitelce s administrativou, s úklidem, nebo byla přidělena do výuky na základní škole, kde se učitelský tým často měnil. Komunikace mezi zaměstnanci byla silně omezována – učitelky se nesměly spolu bavit, musely stát v různých částech třídy či zahrady. Nebylo dovoleno ani mluvit s ostatním nepedagogickým personálem (např. uklízečka, kuchařka), i když šlo o organizační záležitosti týkající se chodu dne. Zakázané bylo i tykání s rodiči dětí, bez ohledu na předchozí osobní nebo profesní známost. Změny v personálním obsazení byly časté, zejména na základní škole – během mého působení se vyměnilo tolik učitelů, že je nelze přesně spočítat. Důvodem odchodů byl ve většině případů psychický nátlak a neudržitelné pracovní podmínky ze strany vedení. Zkušenější kolegyně odcházely kvůli tomu, že si dovolily projevit vlastní názor, který nebyl vítán. Preferováni byli mladší zaměstnanci bez většího pracovního odporu. Osobně jsem několikrát situaci řešila přímo s paní ředitelkou, a došlo i k ostrým hádkám. Její chování vůči učitelkám často nerespektovalo základní profesní etiku – před dětmi zpochybňovala rozhodnutí pedagogů, jejich autoritu i názory. Rozhodnutí o tom, kdy a kam se půjde ven, si vyhrazovala výhradně ona – i v situacích, kdy děti evidentně trpěly počasím (např. mráz, extrémní horko), nebylo možné přizpůsobit program jejich aktuálním potřebám. Bohužel se vyskytly i situace, které by mohly být považovány za fyzické nebo psychicky nepřiměřené jednání vůči dětem. Jednou jsem byla svědkem, že chlapec opakovaně neposlouchal pokyny, na což paní ředitelka Petrachová vmetla učitelce rozkaz: „Odveď ho do šatny, víš jak na to.“ Já samotná jsem situaci přímo neviděla, byl zřetelně slyšet zvuk, který silně připomínal facku. Obdobně docházelo i k tahání dětí za uši ve chvílích, kdy odporovaly nebo neplnily pokyny podle jejích představ. Dalším znepokojivým projevem bylo nucení dětí k jídlu. Paní ředitelka často používala větu: „Dokud nedojíš, neodejdeš od stolu,“ což u některých dětí vyvolávalo stres, pláč a odpor k jídlu obecně. Namísto podpory a respektování individuálních potřeb dětí panoval spíše nátlak a autoritativní přístup, který byl pro předškolní prostředí zcela nevhodný. Co se týče přístupu paní ředitelky k dětem, mohu se vyjádřit pouze k situaci v „horní třídě“, kde jsem působila. V tomto oddělení se dětem spíše vyhýbala a osobní kontakt s nimi byl minimální. Jen výjimečně navazovala přímý vztah – a to převážně u dětí, jejichž rodiče byli zjevně pro vedení důležití. V těchto případech se chovala výrazně vstřícněji, děti oslovovala jménem, pohladila je nebo s nimi komunikovala o poznání srdečněji než s ostatními. Takové rozdílné zacházení bylo nejen pro děti, ale i pro pedagogický personál těžko pochopitelné a vnímáno jako nespravedlivé. Práce v MŠ VŠTE pro mě byla nesmírně vyčerpávající. I přesto, že jsem se snažila situaci zvládat kvůli dětem a byla jsem vůči stresu poměrně odolná, často jsem odcházela domů v depresivním stavu, s pláčem a s obavami, co přinese další den. Vzhledem k výše uvedenému považuji za důležité, aby byla situace v MŠ VŠTE důkladně prověřena příslušnými orgány.“
Hlas 6: „Ve školce byla zvláštní atmosféra od začátku. Učitelky nevěděly co dělat, každému říkala p. ředitelka něco jiného. Já, ač jsem nastupovala jako chůva jen na dohodu, jsem byla hozena hned na pozici učitelky. Ve třídě bylo spoustu dětí, cca 40, a děti dal přibírala. Nemohli jsme obědvat před dětmi, trvala na tom, abychom odcházeli na oběd do vedlejší budovy. V tu chvíli zůstávala ve třídě sama. Když děti odcházely domů, nemohli jsme mluvit s rodiči, a když náhodou ano, tak jsme je museli vychválit. Viz: dítě jedlo, nebrečelo, spalo, hrálo si, ale ve skutečnosti to byl opak. Takže spokojený rodič = skvělá školka. A dětem už se pak doma nic nevěří. Hrozná kombinace.“
Hlas 7: „K dětem se ředitelka nechovala stejně, některé mohly vše a některé skoro nic, bylo to pro ně velmi matoucí. Jeden den zadala učitelkám co chce a druhý den jim za to vynadala. Když se chtěla někoho zbavit, nadávala mu téměř za vše, co udělal a to platilo jak pro učitelky, tak pro výpomoc, tak i pro děti. Často měnila pravidla a to všechna. Viděla jsem, že si některé děti bere stranou do šatny učitelek. Jedna kolegyně dokonce povídala, že jedno dítě se odtamtud vrátilo s červenou tváří a na ní byl obtisk ruky. Taky děti zavírala na hanbu do koupelny. Po mě chtěla, abych donášela, ale neudělala jsem to, jakmile našla jinou výpomoc, začala mi za vše nadávat, tak jsem odešla.“
Hlas 8: „Další taková intenzivní vzpomínka je, když jsem měla odpolední a byla jsem s dětmi na spinkání. Některá dítka neusnula, některá ano, taková ta školková klasika. Každopádně pak tam se mnou byla i paní ředitelka a výhradně mi zakázala předávat děti rodičům, že to bude dělat ona. Nechápala jsem, ale už jsem věděla, že je hodně panovačná a řekla jsem si, že chce mít evidentně vše pod kontrolou, nebo že potřebuje rodičům něco sdělit. Netrvalo dlouho a přišla jedna maminka a ptala se jak dítě spalo, aby věděla jak se má zařídit odpoledne. A ředitelka dítě začala vychvalovat do nebes jak pěkně spalo celý odpočinek. Když jsem to sledovala, tak jsem div neotevřela pusu údivem, jak může sdělovat něco u čeho nebyla, slušně jsem se vložila do konverzace, že dítko dnes nezamhouřilo oko ani na chvilku. Maminka byla moc ráda, za to ředitelka vůbec a začala na mě být nepříjemná co jsem si to dovolila se s rodiči nemám co mluvit. Ve třídě nebylo zvykem, aby si děti půjčovaly hračky, které chtěli při volné hře. Půjčovaly se jen některé hračky a některým dětem ne všechny, protože co kdyby hračky rozbily, protože to byly živější bytosti. A s půjčenými hračkami si museli hrát u stolečků a na koberce nesměli. Pro mě to bylo zarážející, z praxe jsem byla zvyklá na podporování volné hry a vymýšlení různých staveb a využití prostoru. Jednu službu kdy jsem sloužila odpoledne, byli celkově děti docela živější než obvykle a dvě dítka už řádili poměrně dost, situaci jsme se snažili řešit domluvou a zopakováním pravidel, když už děti byli celkem zklidněné a ode mě odešly, tak nastoupila nahněvaná paní ředitelka a děti odvedla. Nebyla jsem si jistá, ani jsem neviděla a neslyšela co dětem říkala, ale když se vrátily byli uplakané a měli rudé tvářičky. Sice na to nemám důkaz, ale tuto scénu se mi také nějak nedaří vytěsnit z hlavy a může se spekulovat, co se za dveřmi odehrálo. Domů jsem po každé směně chodívala s brekem a při cestě do školky jsem měla panickou hrůzu, co mě potká.„
Hlas 9: „Paní ředitelka měla k vedení školky a hlavně k dětem opravdu zvláštní přístup, postrádaly jakékoliv jistoty a řád (střídání učitelek, neustálé změny v harmonogramu dne, změny v pravidlech, potlačování přirozených potřeb dětí – socializace; volná hra; dokonce mi vynadala za to, že při kroužku bruslení dovolím dětem během lekce jít se napít). Dětem bývalo striktně zakazováno, aby plakaly, když se jim stýská po rodičích. Jako učitelky jsme nesměly děti pochovat (ani ty plačící, které procházely adaptací) a dokonce jsme je při vycházkách ani nesměly držet za ruku (paní ředitelka často kontrolovala průběh pobytu venku z okna své kanceláře). V době, která má být dětem dopřána pro spontánní hru, paní ředitelka vyžadovala naprosté ticho (když jsem to nedbala, chodívala mi za to pravidelně vynadat), často také to, aby si hrál každý sám, obvykle jsem pak narážela na problém, že se děti neumí přátelit, nebo se dokonce neznají ani jmény. Další faktor, který spoustu dětí negativně ovlivňuje, je abnormálně vysoký počet dětí (obvykle kolem 37) ve třídě, do které docházely děti ve věku 2–4 roky. V té době, kdy jsem měla třídu mladších dětí na starost, jsem napočítala, že k nám dochází 17 dětí mladších tří let, což když porovnáme s „normálními“ školkami, kde se při docházení tří a více dvouletých dětí snižuje počet dětí v celé třídě na pouhých 18, je naprosto šílené. Děti bývaly sice po většinu dopoledne rozdělené do méně početných skupin, přesto ale nastávaly situace, kdy se všichni tísnily v malé třídě, například pokud nebylo počasí na to, aby se obědvalo venku nebo ráno, když děti do MŠ teprve přicházely. Neadekvátně se zde řešily i situace, kdy děti nedodržovaly pravidla, dítě se mělo postavit vedle učitelského stolu a až když přišlo na to, co provedlo, přihlásilo se a všem ve třídě mělo sdělit, čím se „provinilo“. Vzhledem k tomu, že pravidla byla ve školce nejasná a neustále se měnila, tak děti často ani nevěděly, co provedly. Také jsme všechny učitelky, asistentky, chůvy i pomocné síly měly zakázáno cokoli, co se týká dětí, řešit s jejich rodiči, úplně jasně si vybavuji větu: „S rodiči se budete bavit maximálně o počasí, když se budou na něco ptát, odkážete je na mě.“
Líný učitel: Pedagogicky jde o popis systematicky represivního režimu: křik jako běžný nástroj řízení, zákaz spontánní hry a sociální interakce („každý sám, ticho“), zákaz fyzické opory (pochovat plačící dítě, držet za ruku při vycházce), trestání izolací („na kraj koberce“, „hanba“ v koupelně/šatně), nucení dojezení („dokud nedojíš…“), zákaz pití během aktivity, preferování „oblíbenců“ a stigmatizace ostatních. To vše je v přímém rozporu s principy raného učení (bezpečné připoutání, hra, vztahová jistota, diferenciace podle potřeb) a pro děti ve věku 2–6 let má prokazatelně škodlivé dopady (úzkost, regres, negativní vztah ke škole i jídlu). K tomu se přidává extrémní naplněnost tříd (opakovaně ~30–40 dětí, dokonce 17 dětí pod 3 roky v jedné třídě) a neadekvátní strava „jako pro dospělé“ – obojí je neslučitelné s hygienickými a výživovými standardy pro MŠ. Z hlediska řízení lidí jde o učebnicový bossing a chaos: protichůdné pokyny „ze dne na den“, veřejné srážení autority učitelek před dětmi, zákaz profesní komunikace (mezi učitelkami, s nepedagogickým personálem i s rodiči), trestání za kolegialitu, nahrazování kvalifikovaných sil brigádníky a výpomocemi, časté personální obměny a nátlak na pracovní režim (pauzy, obědy). Tím se systematicky ničí profesní autonomie i psychická bezpečnost pracovníků, což se přelévá na děti. Z hlediska norem a zákonů je popisované jednání za hranou: fyzické tresty („plesk přes zadek“, facky, tahání za uši), izolace dětí v uzavřených prostorách, odepírání pití a nátlak u stolování mohou naplňovat znaky týrání svěřené osoby (§198 TZ) a ublížení na zdraví (§146/§148 TZ); opakované přeplňování tříd, nevyhovující režim a nevhodná strava kolidují s vyhl. č. 14/2005 Sb. (počty dětí), vyhl. č. 410/2005 Sb. (prostorové a hygienické požadavky) a vyhl. č. 107/2005 Sb. (školní stravování); povinnost školy zajistit bezpečné prostředí a ochranu dětí vyplývá ze školského zákona (§29), právo rodičů na informace a spolupráci z §21 – jejich systémové omezování („s rodiči se budete bavit maximálně o počasí“) je v přímém rozporu. Manažerské zásahy do přestávek a obědů naráží na zákoník práce (právo na odpočinek, bezpečnost a ochranu zdraví při práci). Celkově nejde o jednotlivé excesy, ale o dlouhodobý, strukturální způsob řízení, který poškozuje děti i zaměstnance a který má znaky porušování více právních předpisů; vedle zásahu zřizovatele a ČŠI je namístě i podnět na OSPOD, Inspektorát práce a – vzhledem k popisům fyzických trestů a izolací – oznámení Policii ČR.
V další části se budu věnovat výpovědi rodičů, mimo jiné i těch, u jejichž dětí došlo k přímému fyzickému ataku.