Recenze: na webináři Jak na samostatné projekty dětí doma a ve škole
Další z mnou navštívených webinářů, kde jsem hledal inspiraci, byl „Jak na samostatné projekty dětí doma i ve škole“ pořádaný společností „Škola můj projekt„. Protože s předchozím webinářem této organizace jsem byl spokojen, byl zajímavý a v nejlepším slova smyslu pedagogicky milý, těšil jsem se i na tento, který jsem považoval za jakousi vlajkovou loď celé „projektové“ série. Hned v úvodu lektorka Andrea Vedralová slíbila, že se dozvíme o výuce v projektech – „v našem pojetí„. Za chviličku to byly projekty zase „v naší koncepci„. Sakryš, to znělo zajímavě! Když Hanka navíc anoncovala, že své zkušenosti „z byznysu“ promítla do „vytvoření nástroje„, moje zvědavost narostla. Hned na začátku začala Andrea, které patřila první polovina webináře, přímo od podlahy: čemu se vlastně říká projekt? Ve školství lecčemus, ale v pojetí kolegyň je to jednoznačné. Projekt „musí zlepšit svět a žák se musí něco naučit„. Tedy v okolním světě žáka. Projekt je (říkala Andrea) třeba odklízení sněhu u babičky. Lektorka dále uvedla, že „mezinárodní metodiku řízení projektů překlopily do didaktiky„. Jak se později ukázalo, byla to jen marketingová nálepka. Tohle pojetí zní hezky, jsou to velká slova, ale Andrea posléze jako projekt třeba uvedla „žák dělal figurky“. V tomto smyslu pak jistě cokoliv „mění svět„. Vlastně by šlo říct jednoduše všeobecně známé pravidlo projektové výuky: projekt by měl být prakticky zaměřený, ale to by neznělo tak vzněšeně.
Poslouchal jsem další slova Andrey, prohlížel si masivní tabulku kroků projektu a začínal jsem se bát. Vypadalo to jako kombinace akademických výplodů od stolu a něčeho, co rádobymanažersky vyhlížející rádobymanažer kreslí na flip na další z neproduktivních porad v nějakém sitcomu. Pojmy jako „trojimperativ„, „kvalita čas zdroje„, „kriteria kvality“ skutečbně vypadaly jako z porady manažerů a ne učitelů. Je prý třeba naučit děti „projektové řízení“ a to údajně trvá dva roky! Třeba „hmyzí domečky„. Opravdu je třeba učit žáky (podle lektorky) dva roky (!) například „spočítat, kolik budou potřebovat sazenic„? Dva roky – ať už na hmyzí domek nebo cokoliv jiného, to opravdu nevypadá jako efektivní učení. Nástroje pro projekty byly představeny tři: MUP, metodika a desky. Ovšem jen jmenovitě. Lektorka Andrea totiž skákala kolem věci jako blecha kolem koláče. Od „mapy učebního pokroku“ skočila k „osobě zadavatele„, pak najednou „předvídání rizik„, ale nic nezaznělo prakticky nebo alespoň srozumitelně. Projekty byly jen tak ledabyle nahozeny… často jen tématem. Žádný nebyl představen tak, aby si ho posluchač dovedl představit. První půlhodina byla z hlediska pedagogických nebo praktických poznatků velmi, velmi slabá. Cituji ukázku: „Pokud děti dělaly něco v parku, tak jsme je vedly, aby myslely i na necílovou skupinu„. Co děti dělaly, kdo byla cílová skupina, jaký to byl projekt? Nevíme. Nebo, že „deváťáci dělali neco z hvězdama, možná hvězdný prach, nevím. Něco z hvězdárnou.“ Opravdu? Tohle je popis projektu, který lektor představuje pedagogům? Hlavně že „máme metodiku“ a „mentorujeme„. Bylo to vskutku pozoruhodné mlžení a vlastně nevím, zda je to dané nějakou prodejní strategií (kupte si nás do školy a uvidíte víc) nebo zmateností lektorky. Ale jinak to bylo jako poslouchat odposlechy našich fotbalových rozhodčích – hlavně nemluvit konkrétně a srozumitelně. Dalo se jen vytušit, že projekty nejsou výukové, ale spíše jakési brigády na úpravu okolí. Hmyzí domek, odklízení sněhu, lavička v parku. Půlhodina o ničem. Tohle bylo opravdu hrozné.
Pak dostala na druhou půlhodinu slovo Hana Velechovská Šmýdová. Tak ty „desky“ mají 21 listů. Aha. Ale slíbila představit ty „esenciální“ stránky a prý to není „sucharské vyplňování tabulek„. Jenomže jsme v prezentaci jako účastníci webináře neviděli ani jeden z těch 21 listů. Dobré bylo: „děti chtějí hned řezat, ale je klíčové věnovat čas promýšlení, plánování, strategii„. Hurá! V čase 41 minut od začátku webiináře konečně něco, s čím je možné souhlasit! Ale bohužel, do věci se opět přimíchala Andrea svými charakteristickými vstupy (cituji): „Kluci dělali nějaké modely, nějaké 3D modely, nějakých krystalových mřížek, holky se věnovaly šperkařství, někdo to navázal na nějakou fimu, jinej tam měl, já už nevím jakej výstup…“ Ach jo. Pak zase poměrně rozumné slovo Hanky: „je třeba stanovit si maximum, aby se žáci v projektu neutopili„. Pak si zase Andrea vzpomněla na projekt žáka, který chtěl cosi „ve škole oháčkovat„, tak Hanku přerušila… Bohužel, i když Hana mluvila rozumněji, byla to většinou směs trivialit nebo nejasných a obecných poznatků. Vlastně jsem si za celý webinář nedokázal představit, jak ten „jejich“ projekt probíhá, co se při něm děje a co je na to všem tak zvláštního. Tedy kromě toho, že žák je zavalen vyplňováním mnohastránových desek. Prý i pracovníci v byznysu říkali Hance, že by jim sešit pomohl. Tím se mi vysvětlilo, že její zaměstnavatel je nejspíš nějaká státní byrokratická firma, nejspíše MŠMT. Při skončení projektu žák údajně „vyreflektuje projekt“ a „zamyslí se, co se v něm odehrálo„. No, ok. To je přece jasné. A to je vše? Myšlenka, aby žák používal projektovou dokumentaci, je samozřejmě fajn, ale nic nového pod sluncem. Projektové listy jsou běžně ve školách využívány, ovšem dvacetijedna stránkové „desky“ – plné otázek a vyplňování – mi připadají hodně byrokratické. Tolik listů neměl často ani můj vysokoškolský grant. Některé dokonce měly o celých 20 listů méně! Projektové řízení se na kvalitních školách stejně učí poněkud jinak. Jsou v něm zapojeny učební témata, korepsonduje s očekávanými výstupy, realizuje se badatelská činnost žáků. A jedním z kritérií takové projektové dokumentace může být i to, že je celá v režii žáka, samozřejmě podle daných kritérií! To považuji za mnohem vyšší level, než nějaké „desky“! Není tedy třeba čekat dva roky, aby se žáci naučili vyplňovat „desky“, dobrý učitel naučí žáky vypracovat projektovou dokumentaci (na prvním stupni projektové listy) mnohem dříve a je to edukačně vyspělejší práce.
Ve webináři tedy nezaznělo skoro nic konkrétního, ani slovo o hodnocení učitele, ani slovo o zadávání projektu učitelem (kromě několika zmínek o jakémsi „zadavateli„), nic o realizaci očekávaných výstupů – vlastně jsem nezaregistroval příklad jediného učebního tématu nebo učební látky jakéhokoliv předmětu. Neslyšeli jsme ani jeden příklad „samostatného projektu dětí doma“ – jak zní název webináře. Tak tohle byla opravdu promarněná hodina mého života. Tedy, nebyla, protože jsem sám o projektech při poslechu přemýšlel a udělal si alespoň vlastní myšlenkovou rekapitulaci. Ale co se nových impulzů týká – nula. Velké nic. Přišlo mi legrační, že někdo opakovaně mluví o „své koncepci“ a pak ji neumí za hodinu nějak přijatelně představit, natož přesněji vysvětlit. Nejen proto musím hodnotit webinář negativně. Jestli v praxi se ony záhadné projekty „v jejich pojetí“ ukazují jako užitečné a ta práce skutečně rozvíjí dovednosti žáků, o to větší škoda je, že lektorky vůbec nedokázaly tyhle věci dobře prezentovat, neřkuli promovat. Nyní jsem ve stavu, že vůbec nevěřím, že by tyto lektorky něco smysluplně dokázaly mentorovat a do školy bych je nepozval ani za zlaté prase. Že bych si ty slavné „desky“ koupil za 2200 Kč – to opravdu nehrozí. I když jsou přibaleny „projektové magnetky„. Hodnotím webinář (podle škály metalového magazínu, kde jsem roky redaktorem) dvakrát, z hlediska obou lektorek. Andrea Vedralová si za svou část zaslouží jednu hvězdičku z pěti a získává „koncertní“ hodnocení „vyšeptalý zvon„. Ne že by kdykoliv řekla nějaké nepedagogické myšlenky nebo měla zpátečnické názory nebo dokonce tvrdila škodlivé blbosti. To vůbec ne! Bylo to prostě jen lektorsky marné s mizivým přínosem. Zato Hana Velechovská Šmýdová nějaké zásady připomněla, v mlhavosti a nekonkrétnosti si ale s Andreou skoro může podat ruce. Tedy dvě hvězdičky z pěti, hodnocení „dýchánek„.