O deziluzi z vysokých škol
I když jsem na vysoké škole celkem dlouho působil, vlastně příliš o českých univerzitách nepíšu a nijak zvlášť se jim nevěnuji. Až na některé texty, které například odhalily predátora na liberecké univerzitě, hlupáctví jistého děkana nebo odkryly praxi doktorandských grantů, vlastně mě ani moc nezajímají. To, že vysoké školy připravující učitele to dělají mizerně, ví každý. To se nezmění nikdy a důvody jsem analyzoval již dříve. Vlastně i to, že já univerzity ignoruji, dobře reprezentuje, jak malý mají vliv na reálné vzdělávací prostředí a jak jsou izolovaným světem, který zbytku vzkazuje: lijte do nás hromady peněz a nestarejte se. Máme přece akademické svobody!
Ale nedávno jsem objevil hodně kritický článek, který psal insider po nějaké hodně hořké osobní zkušenosti. Článek „Deziluze: Jak na poslední chvíli úspěšně neudělat doktorát a nezískat akademický titul“ napsala ASSEZ a on mi připomenul období, na které vzpomínám hodně rád (kvůli studentům) a také nerad (kvůli některým nestudentům). ASSEZ píše: „Budu mluvit o věcech, se kterými nebudou souhlasit především ti, které budu kritizovat, a kteří se na těchto pozicích nachází. Dále očekávám nesouhlas a kritiku od těch, kteří se stali v rámci dané divočiny/anarchie/džungle úspěšnými. Přesto možná někdo bude sdílet tuto zkušenost„. Ano, některé její zkušenosti opravdu sdílím.
ASSEZ: „Bakalářský a magisterský stupeň ještě podléhá nějakému dohledu někoho třetího, relativně nezúčastněného, ale pokud si na vás někdo zasedne na takovém doktorském stupni studia, anebo pokud si někdo na doktorském stupni studia zasedne na vašeho vedoucího/školitele, tak nemáte moc šanci titul získat. Ano, i akademik bude proti akademikovi, pokud je to v jeho vlastním zájmu, ale student rozhodně není „vlastní zájem“ nikoho, a dle toho to potom taky vypadá. Nechci se tady bavit o prosté kolegialitě, byť akademik vůči akademiku. I když bych mohla. Jak prolezlé intrikami, prospěchářstvím a kariérním šplhounstvím dané prostředí je. Jak plné závisti a pomluv, které by záviděly i ty nejhrubozrnnější nejotřelejší nejudrbanější hajzlbáby. A jak plné je to prostředí strachu, strachu a připosránkovství. Vlezdoprdelkovství nevyjímaje. Zestručněno: bohužel žádné takové věci jako loajálnost a kolegialita na této půdě není„.
Líný učitel: Je pravda, že paradoxně může mít dospělý student na univerzitě menší šanci, že se domůže svých práv, než žák na střední škole. A doktorand ještě menší, než řádný student. Džungle zájmů na univerzitách se studenty nijak nepočítá. Kariéry, funkce, granty, benefity, dlouhodobá spojenectví a vzájemné výhody akademiků – k tomu studenty a doktorandy na nic nepotřebujete. Možná jen jako levnou pracovní sílu. Mezi akademiky jsou ušlechtilí lidé, výteční vědci a skvělí pedagogové – a měl jsem tu čest mít několik takových jako kolegy. Ale mezi akademiky jsou také křiváci, hlupáci a agresoři – a tihle často akademický svět řídí a ti dobří se mezi nimi ztrácejí. Proti aroganci moci u některých akademiků není žádný opravný prostředek.
ASSEZ: „O to zajímavější a problematičtější shledávám, pokud se po vás rozhodne jít velevážený pan profesor, u kterého byste očekávali, že vzhledem k dosaženým úspěchům už něco ustojí, ale ve skutečnosti jsou jeho nervy asi tak pevné jako porcelán. Což jenom dokazuje, že navzdory představám drahých docentů a profesorů o jejich neomylnosti, přičemž nejsou schopni napsat články bez pravopisných chyb, bohužel tato vrstva lidí, jak by to být mělo a jak to snad v minulosti bývalo, nepatří mezi ty nejchytřejší, nejmoudřejší ani nejrozumnější lidi. Tak, a teď zpátky ke studentům. Je docela smutné, že ty hlavy pomazané za peníze daňových poplatníků nechávají zadarmo studovat doktorské studenty, které potom mají tendenci nechránit a neochraňovat, přestože jsou to slabší jedinci v článku, ze kterých se mají vypěstovat budoucí profesoři, ale bez jediného zaváhání nebo ohlédnutí se je nechají propadnout sítem. Nechají je dochodit celou školu, aby jim nakonec titul nedali a zmařili tak všechno, co do nich v předchozích letech lili – protože přesně tak to všechno například čtyřleté úsilí končí v momentě, kdy je pošlou od státnic pryč.“
Líný učitel: Ano, to že někdo učí na vysoké škole, nevypovídá nic o jeho intelektu, odbornosti, mravních hodnotách nebo pedagogických dovednostem. Například dálkoví studenti pedagogických oborů, už načichlí praxí, jsou vždy ohromeni, kdo všechno může být vysokoškolský učitel a jaké pitomosti si může dovolit říkat praktikům. Ale naštvat ho pravdivou zpětnou vazbou nemohou. Jednak o ní nestojí, za druhé ho nechcete rozčílit. Proti nevůli docenta /profesora jste skoro bezbranní, to je smutná pravda. Je pak opravdu divné, že když si katedra vychovává doktoranda, je schopna pak ho hodit přes palubu. Že v tu chvíli hromada peněz vyletí komínem, je jasné. Ale to samé platí i o studentech běžných oborů. Několik let plní všechny náležitosti a jeden slabý den to všechno smete do odpadu. Jedna věc je na státnice se nepřipravit, ale druhá je doplatit na osobní nevraživost nějakého docenta. Na některých katedrách se můžete přihlásit ke konkrétní státnicové komisi a tak se svému nepříteli vyhnout – ale většinou tento luxus nemáte. Pokud však daný docent nebo profesor má daného studenta na své zkoušce, pravděpodobnost přežití ve škole se brutálně snižuje. Ještě horší případy jsou popsány u „rychlokvašek“, tedy vyučujících na katedře, kteří žádnou praxi ani nepoznali, ale nos nahoru nosí dostatečně vysoko. A to přesto, že jejich poznání pochází výhradně z vyčteninek. Tedy textů od podobně neužitečných lidí, jako jsou sami. Právě ti jsou na každý projev jiného názoru obzvláště hákliví.
ASSEZ: „Chudák student s udrásanými nervy je v tom celém koloběhu v podstatě nejmenší problém. Jako skutečný problém vidím praxi, že na lidi, kteří o osudu tohoto jednotlivce rozhodují, není žádný dohled, a že jako v celém zbytku vzorku společnosti fungují vrtkavé síly druhu nenávist, závist, podrazy, pletichy – a student se tak dostává do soukolí něčeho velmi toxického, na co se buď aklimatizuje a stává se tomu velmi podobným, nebo je nepoddajný a nepřizpůsobí se danému kolektivu, a potom je většinou vyštípán. Další věc, která je po zkušenosti na akademické půdě poměrné složitá (nebo ne až tak moc složitá pro mě, alespoň už ne, ale přece jenom) – máte předpoklady o tom, že akademici by měli být jedni z těch slušnějších lidí na základě inteligence, úspěchů a vzdělání, případně že by měli být humánní na základě příslušného oboru. Nebo si alespoň vysníte nějaký jejich morální kredit, který jim pak přisuzujete. No…„
Líný učitel: No, to opravdu ne. Poznal jsem profesora, který se chlubil tím, že v autobuse MHD zásadně neplatil jízdné. Poznal jsem profesora, který se studenty podepisoval pracovní smlouvy a pak shrábl všechny jejich peníze. Znal jsem docenta, který řekl při zkoušce studentce: „S tebou nic nebylo, se mnou taky nic nebude.“ Docenti, děkani, rektoři a prorektoři před mýma ušima lhali. Podváděli s různými výkazy, ohýbali realitu kvůli grantům. Ale zažil jsem na akademické půdě také velmi ušlechtilé činy, mnoho obětavosti vůči studentům a nezištnosti vůči kolegům. Od té jiné zvláštní a vzácné sorty akademiků, kterou můžeme nazvat „slušní lidé“.
Řekl bych tedy na závěr, že univerzita je škola jako každá jiná, až na to, že tam je práce se „žáky“, tedy studenty – na rozdíl od nižších stupňů škol – na mnohem menší příčce důležitosti. V podstatě téměř nikoho nezajímá. Na poradách se nemluví o výuce, ale o desítkách jiných věcí. Nejen proto, že se tam dělá „věda“ (která je ovšem velmi často k smíchu), ale také proto, že akademici jsou bezkonkurenčně nejhorší pedagogové v celém systému. Jak v té didaktické, tak v té pedagogicko-psychologické oblasti. Zhruba 99,9% akademiků by si klepalo na čelo, kdyby jim někdo řekl, že by se měli vzdělat v učebních metodách. Čest tomu 0,1 procentu! Nikoho nezajímá, že pokud neumíte poznatky předat, je jakákoliv odbornost učitele nedůležitá. Nemluvě o tom, že už kdejaký PhD. (natožpak docent) se dívá na studenty jako na odpad, jako na nějaké peóny, kteří ho jen zdržují v jeho akademické kariéře. On tam není pro ně, naopak: oni jsou tam jen jako alibi, aby si mohl dělat, co chce. Každému studentovi tedy přeji, aby na vysoké škole našel alespoň jednoho učitele, kterého by si mohl vážit. A kdyby byli dva nebo tři, tak by to bylo ještě lepší.
Některé texty o univerzitách:
Proč se peďáky nezlepší – díl první
Děkan Balík: arogance moci a slovník totality aneb malá lekce politologie politologovi.
Granty, doktorandi a konferenční turistika aneb jak se to rýmuje?
Pedagogický horor aneb jak docent Aleš Lacina připravuje pedagoga
Cosi smrdí na chodbách Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci aneb od zkoušky až k soudu
Cosi smrdí na chodbách Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci – názor studentů