Ještě jednou o té učebnici dějepisu
Vyřizuji tak trochu resty a tak až nyní přichází čas na odpověď Jaroslavu Pinkasovi, protože psal přímo reakci na mé texty o jeho učebnici dějepisu. Já budu z jeho textů přímo citovat, zájemci o celý článek si ho jistě dohledají (Badatelská učebnice soudobých dějin jako nudná “frontálka”? Nikoliv) Reaguji na tento text ne proto, abych měl poslední slovo – to mají vždy učitelé a žáci, kteří učebnice používají – ale proto, že jsem byl několikrát (snad neúmyslně) dezinterpretován.
J. Pinkas: „Lze souhlasit s tím, že metody se opakují a může to být nudné. Někteří učitelé se v tomto smyslu vyjadřovali a vyjadřují nejen o učebnici, ale i o materiálech projektu Dějepis+. Důraz na analýzu historických zdrojů nevnímám ale jako slabinu, ale naopak přednost učebnice. Podle (nejen) mého názoru, je právě toto jádro historického vzdělávání.“
Líný učitel: Podle mého soudu je jádro historického vzdělávání žáka pro historii získat. Pokud chce učitel žákovi ukázat, že historie / dějiny jsou zajímavé, užitečné, zábavné a přínosné, přesně taková musí být i práce ve třídě. Nelze vytvořit ze žáka analytika proti jeho vůli!
J. Pinkas: „Není ovšem pravda, jak tvrdí, že činnost žáků zůstávají jen na úrovni analýz a interpretací. V pracovním sešitě, který nejlépe podává obraz o tom, co žáci v hodině mají dělat, je vždy i syntéza, která má různé podoby: doplnění myšlenkové mapy, vytvoření průvodcovského textu, argumentační úvaha, napsání synopse scénáře atp.“
Líný učitel: To je pádný argument, neboť jak jsem avizoval, zkoumal jsem pouze učebnici a metodiku. Sám ovšem pracovní sešity nemám moc rád, neboť i ony často vedou k příliš úzkému zaměření úkolů a jednostranné činnosti.
J. Pinkas: „Z ohlasů učitelů víme, že ti aktivní si dokáží lekce adaptovat a přetvořit výstupy pro potřeby svých žáků. Tvůrčí výstupy tedy nemusí vznikat učebnici navzdory, ale jsou jejím přirozeným rozšířením při zachování klíčových otázek a jádra zdrojů“.
Líný učitel: Jistě pravdivý argument, ale učebnici ke cti moc neslouží. Zajisté každý kvalitní učitel dokáže z obrázků, textů, videí vytvořit kvalitní aktivitu a hodinu. Ale nebylo by lepší, kdyby mu s tím učebnice – a zejména metodika! – více pomohla? Kdyby učitelé používali obrázky nebo texty z mé učebnice a vynechávali mnou vymyšlené přiřazené aktivity, asi bych se zamyslel nad kvalitou oněch aktivit. Nekasal bych se, že to jde změnit, aby to dávalo smysl. Vím dobře, že dobrou aktivitu uděláte i z jízdního řádu! Ta ovšem pro to není primárně určena, že?
J. Pinkas: „Souhlasím i s výhradou příliš mnoha lekcí. Ale zde je třeba vnímat nejen, co je optimální, ale také, co je možné. Pokud bychom počet lekcí zredukovali na 20 (také jsme o tom přemýšleli), výsledná učebnice už by byla natolik jiná, že by ji dle našeho soudu většina učitelů a učitelek nepřijala (i když by stále byla v souladu s RVP). Už tak redukce témat vyvolala řadu pohoršených výkřiků„.
Líný učitel: Tady je jasně vidět, že se autoři učebnice ještě vůbec nevymanili z osnovového pojetí výuky dějepisu. Jejich učebnice měla ukázat, jak se realizuje zhruba 12 očekávaných výstupů oboru dějepis. Obsahuje ovšem přes padesát lekcí, které ukazují výhradně práci s prameny. Tedy je to jasně přestřelené, protože výuka dějepisu není pouze o tom, aby z žáka byl analytik historických zdrojů. Pokud máme učit demokracii, rasismus, antisemitismus, nacionalismus, nelze to dělat jen analýzou pramenů, které to popisují v historii. Je třeba i zařazovat aktivity, které mají osobnostně rozvojový charakter. A samozřejmě i činnosti, které vedou k zisku potřebných vzdělávacích a pracovních dovedností, soft skills.
J. Pinkas: „Zcela mimo je Čapkova výhrada k historickým filmům jako nerelevantním zdrojům… Ovšemže se musí dobře vybírat, ale kritérium je pouze didaktická produktivita„.
Líný učitel: Jasná manipulace. Nejsem vůbec proti historickým filmům, jsem proti tomu, jak hloupě s nimi pracuje učebnice. Ocituji ze své recenze: „Chválím autory i za kulturní odkazy na filmy, počítačové hry, seriály. Někdo by řekl, že podobné odkazy patří spíše do metodiky pro učitele, ale já podobné věci v učebnici mám také a líbí se mi to.“ Film zajisté je relevantní zdroj! Ale ten výběr, to je velký problém učebnice dějepisu. To, co není vůbec povedené, je to, kolik těch odkazů v učebnici je a to, že často nahrazují pravé, autentické záznamy! Vrchol této hlouposti reprezentuje třeba to, že v knize je herec hrající Masaryka a ne sám Masaryk. Žák se má podívat na filmovou ukázku a zadání je: „Jak Masaryk a Thun vnímají… V čem se jejich postoje shodují? V čem se odlišují?“ Autoři učebnice, která má vést k analýze historických zdrojů, nyní nechají žáka analyzovat názory scénáristy, který vložil hercům do pusy herecký dialog. A předstírají, že je to historická realita. To je absurdita ve stylu komediální scény Grand Tour, kdy její protagonisté navštívili zajatecký tábor Stalag Luft III, kde se odehrál památný útěk, který inspiroval film „The Great Escape“. A Clarkson ukazuje na palandy a stále říká něco jako: „Odsud utekl Steve McQueen, přesně tady spal Charles Bronson…“ až se ho musí Hammond zeptat: „Ale víš, že to byl jen film a oni že jsou herci, že ano?“ To je stejně mimoňské jako obrázek Indiana Jonese v učebnici s úkolem: „Může nám sledování takového filmu pomoci porozumět arabskému světu?“ No, snad by mohlo, jen kdyby v tom filmu nějaký arabský svět byl – a ne jeho parodie. V učebnici je odkazů na filmy prostě mraky – zejména ale na ty průměrné a podprůměrné, málokdy historicky přínosné a relevantní. Takže ona „didaktická produktivita“ pláče.
J. Pinkas: „Především se ale musíme ohradit proti názoru, že naše učebnice spíše podporuje frontální výuku„.
Líný učitel: Nu, to je otázka. Ale frontální výuka není jen výklad, ale i řízená diskuze a jisté způsoby práce s učebnicí. A toho si žáci užijí, pokud by učitel realizoval lekce podle metodiky, opravdu až příliš. Metodika je plná kamuflovaného výkladu, protože v metodice se stále dokola opakuje: rozebereme si, učitel seznámí, vysvětlujeme, zasazujeme (do kontextu), vyložíme apod. – což jsou jen synonyma pro výklad. A ono „diskutujeme“ je snad v každé lekci. Nikdo nemá iluze, kolik takové diskutování ve skutečnosti zapojí žáků.
J. Pinkas: „Zdroje a otázky v pracovním sešitě ale umožňují soustředěnou práci dvojicím i větším skupinám. Učebnice je velmi vhodná proto, aby si žáci navzájem pomáhali v interpretacích, diskutovali a dávali si zpětnou vazbu. Pracovní sešit obsahuje sebehodnotící rubriky, takže žáci, kteří jsou v práci se zdroji pokročilejší, mohou pomáhat s hodnocením svých spolužáků. Méně schopní žáci, včetně SPU, si individuálně volí méně náročný zdroj pro práci a i oni mohou zažít úspěch, jak potvrzují zkušenosti vyučujících z regionů s vyšším zastoupením znevýhodněných žáků ve třídě.“
Líný učitel: Tohle všechno, co kolega Pinkas popisuje, samozřejmě dělat lze a je to vhodné. Ale učebnice to nijak nepodporuje a metodika se o tom nezmiňuje. Všechny věci jsou v nich nediferencované a jednotné. Takže tahle krasomluva, co by dělat šlo, by byla na místě, kdyby k ní byla podpora v učebnici nebo metodice. Jenže není. Alespoň ne taková, aby vůbec stála za řeč.
J. Pinkas: „Díky pestrosti pramenů a variabilitě otázek směřujících do různých oblastí historického myšlení mohou žáci zaujímat různé perspektivy a i když se průběh hodiny opakuje, jsou to právě různá témata, dosud nepublikované zdroje, příběhy lidí a jejich rozdílná dějinná zkušenost, které každou hodinu ozvláštní. Je to nuda?“
Líný učitel: Ano, stejný průběh hodin stále dokola, za mě přesně tohle je definice nudy.
Dva předchozí texty o učebnici dějepisu:
„Skandální“ učebnice dějepisu: rozbor didaktika aneb Huba není Masaryk!
P. S. Mnohem zábavnější než realita učebnice dějepisu je, jak si správnou výuku dějepisu představuje AI 🙂