Když školní klima hodnotí neumětelové: krajské šetření za skoro dva miliony plné oslovin.
Představte si školu. Stovky žáků odpoví na otázky o vztazích, bezpečí, motivaci a spravedlnosti. Totéž udělají zaměstnanci a vedení. Pak přijde kouzelný statistický okamžik: názory stovek žáků dostanou stejnou váhu jako názory několika vedoucích pracovníků. Z výsledku vznikne procento, z procenta pořadí a z pořadí písmeno A, B, C nebo D. A máme hotovo. Jenomže co jsme vlastně změřili? V Kocourkově a Moravkoslezském kraji by řekli školní klima, ostatní by si řekli: bramboračku.
Nejde o myšlenkový experiment. Moravskoslezský kraj zadal společnosti INBOOX CZ rozsáhlé šetření klimatu a kultury svých středních škol. Podle písemné odpovědi krajského úřadu uspěla společnost ve výběru s nabídkovou cenou 1,8 milionu včetně DPH. Co za ni kraj získal? V září 2026 vznikla analytická zpráva, která má 141 stran. Zahrnuje 85 škol, 23 747 žáků, 3 445 pedagogických pracovníků, 1 101 nepedagogických pracovníků a 301 členů vedení. Celkem 28 594 odpovědí. Působivá čísla. Jenže dobrý výzkum se nepozná podle počtu dotazníků, tabulek a desetinných míst. Získat názory tolika lidí je organizačně náročné a cenné. Oceňuji zapojení nepedagogických zaměstnanců, oddělené výsledky různých skupin i otevřené otázky. Taková data mohou školám pomoci. Rozhoduje způsob jejich využití. A tady začíná pravý Kocourkov.
Student, který se začal ptát
V červnu dostali žáci krajských škol výzvu k vyplnění dotazníku. Bylo jim sděleno, že je anonymní, odpovědi nebudou spojovány s konkrétními osobami a výsledky poslouží rozvoji školního prostředí. Studentů Gymnázia Karviná Michal Ševčík, zdatný pedagogický investigátor, se rozhodl zjistit víc. Dne 11. června poslal kraji deset otázek. Zajímala ho ochrana osobních údajů, autorství a validita dotazníků, cena zakázky, přístup k datům i budoucí použití výsledků. Po urgenci u náměstka hejtmana RNDr. Jana Veřmiřovského, Ph.D., MSc., MBA et. MBA et. MBA, MPA, LL.M (opravdu, to musí být nejmoudřejší úředník v Evropě) obdržel odpověď.
Michal Ševčík chtěl vědět, co se měří, jak a co s výsledky kraj udělá. Poslal další připomínky k možnosti opakovaného vyplňování, reprezentativnosti, termínu sběru a riziku srovnávání velmi odlišných škol. Kraj zopakoval, že cílem je podpora škol, nikoli sankce. Až poté, co se student podle vlastní korespondence dostal prostřednictvím zákona o svobodném přístupu k informacím k pracovní verzi zprávy, zformuloval osm konkrétních metodologických výhrad. Měření škol je součástí připravovaného modulu „Hodnocení škol zřizovatelem“ a když se výsledky mají používat v takovém systému, je zapotřebí mimořádně pečlivá metodika. Její kvalitu nelze doložit větou, že „byla stanovena předem a všude použita stejně“. Pitomost stanovená předem a všude použitá stejně“ zůstává stále pitomostí. I nesmyslné pravidlo lze totiž dodržovat naprosto důsledně, ale výsledkem bude blamáž. A připravte se, že tady je té pitomosti opravdu celý oceán.
Šest pěkných indexů. A co vlastně měří?
Výzkumníci rozdělili otázky do šesti oblastí: klima a atmosféra, vztahy a komunikace, spolupráce a podpora, materiální zabezpečení, spravedlnost, respekt a bezpečí, vedení školy a styl řízení. Na první pohled jde o smysluplné názvy. Jenže to ještě neznamená, že odpovědi vytvářejí šest spolehlivých škál. Zpráva popisuje pilotáž na pěti školách, ale neprokazuje psychometrické ověření nástroje. Chybí údaje o reliabilitě škál, jejich faktorové struktuře a srovnatelnosti mezi skupinami. Úplné finální znění všech čtyř dotazníků není součástí zprávy. To není akademické šťourání. Motivace žáka ke studiu není totéž jako motivace zaměstnance k práci. Je rozdíl mezi zkušeností žáka s bezpečím a úsudkem vedoucího pracovníka o tom, jak škola bezpečí zajišťuje. Obě odpovědi mají cenu, ale neměří automaticky totéž. Přesto je autoři skládají do společných ukazatelů. Spojení těchto výsledků by vyžadovalo důkaz jejich srovnatelnosti. Ten chybí.
Standardy AERA, APA a NCME zdůrazňují, že validita se vztahuje ke konkrétní interpretaci a použití výsledků. OECD u indexů PISA ověřuje reliabilitu a srovnatelnost škál. Pilotáž zaměřená na srozumitelnost a délku dotazníku nic takového nenahrazuje.
Čtyři skupiny, každá za čtvrtinu
Teď přichází nejzajímavější část. Každý respondent odpovídal na čtyřbodové škále. Autoři odpovědi zprůměrovali, přepočítali na index 0 až 100 procent a vytvořili hodnoty za jednotlivé skupiny. Následně každé skupině přisoudili stejnou váhu. Vedení 25 procent, pedagogové 25 procent, nepedagogové 25 procent, žáci 25 procent. Poté zprůměrovali všech šest oblastí a každé škole přidělili jediné výsledné číslo. Už nyní to začíná vypadat jako oslovina – a ona to také je. Je totiž docela rozdíl mezi několika členy vedení a několika stovkami žáků. A mezi pracovní situací učitele a zkušeností žáka. Jak si někdo může myslet, že by mohl zkušenost několika stovek žáků brát jako rovnou s několika členy vedení školy? Co by to bylo za neumětela?
Vsaďte se, že až vám to ukážu na příkladu, klepnete se do čela. Takže: každá ze čtyř skupin měla na „klimatu“ stejnou váhu. 1) Vedení školy (ředitelé nebo zástupci ředitele), 2) nepedagogičtí pracovníci (uklízečky, kuchařky, školník, ekonomové, sekretářky, IT…), 3) pedagogové a 4) žáci. Víte, kolik lidí vyplňovalo za „vedení školy“ dotazník na Gymnáziu v Krnově? Jeden! Takže názor jednoho jediného člověka je pro výsledek (výpočet indexu) stejně důležitý, jako hlas všech žáků té školy!!! Na gymnáziu Gymnázium Josefa Kainara, v Hlučíně a v Gymnáziu v Bruntále to byli dva a na Gymnáziu v Třinci krásné tři hlasy!
Pokud se na to podíváme matematicky (matematika je taková ta věda, kterou společnost INBOOX CZ a úředníci v kraji neznají), vychází nám skutečné váhy důležitosti. Ukážu vám je na ilustrativním příkladu školy se dvěma respondenty z vedení, 50 pedagogickými pracovníky, 15 nepedagogickými pracovníky a 300 odpovídajícími žáky. Jakou váhu má jeden respondent v celkovém indexu této modelové školy?
Jeden člen vedení: 12,5 %
Jeden nepedagogický pracovník: 1,667 %
Jeden pedagog: 0,5 %
Jeden žák: 0,083 %
To tedy znamená, že poměr váhy odpovědi jednoho člena vedení je 150x větší než jednoho žáka!!!
Mimochodem, snažil jsem se ověřit svoji ilustraci v realitě a vida! Takové Gymnázium Josefa Kainara v Hlučíně mělo loni 293 žáků, 28 pedagogických pracovníků, 7 nepedagogických a 2 členy vedení školy. Předpokládejme, že by dotazníky vyplnili všichni. Dva členy vedení oddělíme od 28 pedagogických pracovníků, aby nebyli započítáni dvakrát. Pak má vedení 12,50 %, pedagogové 0,962 %, nepedagogové 3,571 % a žáci hezkých 0,085 %. Názor člena vedení se tedy rovná názoru 146 žáků a ještě jedné poloviny žáka 🙂 a názor druhé poloviny všech žáků (146 a půl) je rovnocenný názoru dvou uklízeček, jedné sekretářky a poloviny školníka.
Nechci nikoho nudit statistikou a metodikou, ale různých oslovin je v metodice víc. Realizátoři stanovili minimální návratnost pouze 30 % u nepedagogických pracovníků, zatímco u vedení požadovali 100 %. Přesto obě skupiny získaly stejnou výslednou váhu 25 %. Jedna je však výrazně reprezentativnější než druhá. Ne počtem, ale požadovanou návratností 😊 Už zase srovnáváš jablka a hrušky, Mařenko? Už v první třídě jsme si říkali, že se to nesmí.
Přepočet
Proto jsem nechal z publikovaných tabulek přepočítat pořadí všech škol, tentokrát pouze podle šesti žákovských indexů. Jde o zkoušku citlivosti oficiálního hodnocení. Výsledek je výmluvný: průměrná absolutní změna pořadí činí téměř 19 míst. Sedmnáct škol se posunulo o více než 30 míst. Z nejlepších sedmnácti škol podle oficiálního souhrnného indexu najednou bylo v první sedmnáctce podle žáků pouze pět! Například Střední škola v Odrách je v oficiálním pořadí na 22. místě. Podle samotného žákovského hodnocení na 79. místě. Střední pedagogická škola a Střední zdravotnická škola v Krnově je naopak v celkovém pořadí 65., ale podle žáků 11. Gymnázium Hladnov v Ostravě se posouvá z 51. na 7. místo. To jsou podstatně odlišné obrazy týchž škol. Zeptejte se žáků, v jaké škole by se chtěli vzdělávat! V té, kde se cítí dobře ekonomka školy nebo v té, kde jsou spokojeni sami žáci? Neříkám, že uklízečky nejsou důležité a že ředitel se nepodílí na klimatu školy. Ale míchat jejich názory dohromady je stejné, jako zjišťovat kvalitu restaurace podle mínění hostů, kuchařů, majitelů a dodavatelů zároveň! Ano, ten kdo vozí do restaurace zeleninu nebo bedny limonád má stejně důležitý hlas jako host, která dostává celý servis, jí jídlo a platí za něj. Kocourkov na druhou.
Jestliže se žebříček takto mění, musí jeho autor velmi přesvědčivě vysvětlit, proč považuje svou verzi za vhodnou pro klasifikaci škol. Nestačí napsat, že všechny skupiny dostaly stejnou váhu, aby výsledky byly „vyvážené“. Protože to by znamenalo, že pokud se vedení školy bude snažit o benefity pro učitele, sekretářky a své vlastní a na žáky se vykašle, bude mít mnohem lepší hodnocení klimatu školy, než to, která se zaměří na kvalitu vzdělávání a dobré prostředí pro žáky. A to se také stalo. Kocourkov na třetí.
Procenta, která nejsou procenty spokojených
Další potíž nastává při prezentaci. Odpověď „rozhodně souhlasím“ se přepočte na 100 procent, „spíše souhlasím“ na 66,7 procenta, „spíše nesouhlasím“ na 33,3 procenta a „rozhodně nesouhlasím“ na nulu. Výsledkem je index, který vypadá jako školní známka úspěšnosti. Jenže to žádná taková známka není. Hodnota 80 procent neříká, že 80 procent žáků je spokojeno. Neříká, že škola splnila 80 procent požadavků na kvalitní klima. Je to přepočtený průměr odpovědí. Představme si čtyři respondenty. Dva odpovědí jedničkou a dva čtyřkou. Máme hluboce rozdělenou skupinu. Aritmetický průměr je 2,5. Nyní si představme tři dvojky a jednu čtyřku. Tři čtvrtiny lidí odpovídají spíše pozitivně, jeden silně negativně. Průměr je opět 2,5. Stejné číslo, jiná sociální realita. Anebo dvě dvojky a dvě trojky: nikdo není negativní, ani nadšený. Výsledek je stejný. Právě proto mají při měření klimatu velký význam rozložení odpovědí, rozdíly mezi skupinami a extrémní zkušenosti. Z jednoho průměru klima nevyčteme.
Autoři přesto vytvořili pásma A, B, C a D podle relativního pořadí. Horních 20 procent škol získá A, dolních 20 procent D. Z povahy věci tedy vždy musí existovat skupina škol v pásmu D, i kdyby všechny školy měly skvělé klima. A vždy bude mít někdo A, i kdyby všechny školy měly zásadní problémy a mizerné klima. To není měřítko kvality, nýbrž rozdělení podle pořadí. Rozdílná písmena samozřejmě dostaly i některé školy s téměř identickými hodnotami. Některé měly štěstí, jiné smůlu – prostě se ocitly na opačných stranách uměle stanovené hranice. Například Střední škola hotelnictví a služeb a VOŠ v Opavě získala 75,89 % a kategorii C, zatímco Střední škola elektrotechnická v Ostravě s výsledkem 75,83 % skončila v kategorii D. Rozdíl pouhých šesti setin procentního bodu tedy stačil k tomu, aby jedna škola dostala lepší a druhá horší hodnocení. Jedna kuchařka se špatně vyspí a je hotovo. Podobně i dvojice Gymnázium, Havířov-Město 83,20 % A a Střední průmyslová škola, Karviná 82,96 % B nebo Gymnázium Petra Bezruče, Frýdek-Místek 79,75 % B a Gymnázium Františka Živného, Bohumín 79,53 % C. Naprosto nesmyslné a amatérské.
Vrchol přichází na straně 58 zprávy. Autoři konstatují, že žádná škola neklesla pod 68 procent, a proto prý i školy v pásmu D vykazují „objektivně pozitivní výsledky“. Doporučují jim dokonce sdělovat, že jsou jejich výsledky „de facto dobré“. Kde se však vzala ověřená hranice dobrého klimatu? Proč je matematický střed škály měřítkem kvality? A jak může údajně dobrý průměr vyvážit třeba velmi nepříznivou zkušenost určité skupiny žáků? Tady už nevidím statistickou analýzu, ale neopodstatněné přání, aby čísla vyšla mile. Rozumíte tomu, že nejhorší školy jsou „dobré“? Co je to za blbost?
Kdo odpověděl? A kdo chyběl?
Téměř úplné zastoupení škol neznamená reprezentativní zastoupení lidí uvnitř nich. Minimální hranice návratnosti byla stanovena na 40 procent u pedagogů, 30 procent u nepedagogických zaměstnanců a 40 procent u žáků. To nejsou magické hranice, po jejichž překročení zmizí výběrové zkreslení. Pokud odpoví převážně ti nejspokojenější nebo nejnaštvanější, vysoká návratnost sama o sobě problém nevyřeší.
Zpráva navíc sama dokládá nerovnoměrné zastoupení žáků. U čtyřletých gymnázií tvořili maturanti jen 5,9 procenta odpovídajících, u čtyřletých odborných maturitních oborů 8,2 procenta. Sběr na konci roku autoři přiznávají, jeho možné zkreslení však nevyhodnocují. Maturant, který prožil ve škole čtyři roky, přece může mít jinou zkušenost než žák, který tam nastoupil před několika měsíci.
A jeden detail považuji za zvlášť nepříjemný. Na jedné ostravské škole byl pro účely výpočtu návratnosti snížen základ z 847 na 500 žáků. Zpráva uvádí, že přibližně 350 žáků se speciálními vzdělávacími potřebami není schopno dotazník samostatně vyplnit. V některých případech to může být pravda. Přesto se musíme ptát: Proč nebyl pro tyto žáky připraven dostupnější způsob, jak jejich zkušenost zjistit? Právě jejich pocit bezpečí, respektu a podpory přece může být pro hodnocení školního klimatu mimořádně důležitý. Neschopnost vyplnit formulář není neschopnost vyjádřit zkušenost se školou.
Srovnávání typů a velikostí škol je navíc ošidné. Mnohé kombinují gymnaziální, maturitní a učební obory, kategorie se překrývají a složení žáků se liší. Bez dalších kontrol nelze tvrdit, že rozdíl způsobuje právě typ školy, natož že vyšší index znamená kvalitnější výuku. Pejsek a kočička splácali výzkumný dort. Blbě je tomu, kdo rozumí pedagogice a statistice, potažmo klimatu. Firma, která inkasovala hezké dva milionky, to viditelně není – a bohužel ani náměstek Veřmiřovský nebo odbor školství ostravského krajského úřadu.
Anonymní dotazník, který zná IP adresy
Zvláštní kapitolu tvoří ochrana respondentů. Kraj studentovi v červenci písemně sdělil, že šetření je „naprosto anonymní“. Analytická zpráva však při popisu čištění dat říká, že se při posuzování duplicit zohledňovaly také IP adresy a čas odeslání dotazníků. U jedné školy navíc byly pro zaměstnance na žádost ředitele připraveny individuální odkazy. Znamená to automaticky, že došlo k porušení GDPR? Ne. Bez znalosti technického nastavení, právního základu a možnosti identifikace to tvrdit nelze. Evropský soudní dvůr ve věci Breyer řešil, kdy může dynamická IP adresa představovat osobní údaj. Není tedy pravda, že každé zaznamenání IP adresy samo o sobě prokazuje nezákonné sledování respondentů.
Stejně tak ale není pravda, že když se ve formuláři neptám na jméno, automaticky pracuji s anonymními daty. Pokud lze spojit odpovědi s technickými údaji a dalšími okolnostmi, musím důkladně vysvětlit, zda a jak lze osobu identifikovat. Zvlášť u malých zaměstnaneckých skupin nebo při specifických otevřených odpovědích. Kraj má vysvětlit, co zaznamenával, kdo měl přístup a zda šlo údaje propojit s odpověďmi. Takové vysvětlení není útokem na šetření. Je to základní předpoklad důvěry, bez které se pravdivé odpovědi o klimatu získávají těžko.
Co se v záplavě tabulek málem ztratilo
Ve zprávě jsou cennější zjištění než pořadí škol. Například psychická pohoda žáků. V 50 z 85 škol bylo pozitivních méně než 75 procent žákovských odpovědí. V 31 školách nepřesáhl jejich podíl 70 procent. Fyzické bezpečí přitom vycházelo podstatně příznivěji. To by mělo zřizovatele zajímat: žáci se mohou cítit fyzicky bezpečně, a přesto jim ve škole nemusí být dobře.
Ještě výmluvnější je motivace ke studiu. Pouze v devíti školách odpovědělo pozitivně více než 70 procent žáků. Téměř třetina škol měla pozitivních odpovědí nanejvýš polovinu. A těmhle školám máme nyní tvrdit, že mají „objektivně pozitivní výsledky“? To snad ne! Z jediné obecně formulované otázky samozřejmě nevyčteme, proč se žáci cítí nemotivovaní. To není důvod automaticky obviňovat učitele. Můžeme se ale začít ptát na smysluplnost výuky, podmínky učení, úspěch a neúspěch, zpětnou vazbu, autonomii žáků nebo atmosféru jednotlivých tříd. To je skutečný poklad těchto dat. Proč vedení některých škol vidí situaci jinak než jejich žáci? Proč se liší hodnocení pedagogů a nepedagogických pracovníků? Co se děje ve školách, kde je dobré vybavení, ale žáci se necítí dobře? A především: jaké konkrétní situace za těmito rozdíly stojí? Na tyto otázky nám žebříček neodpoví. Protože ho nevytvářeli odborníci na klima, ale packalové.
Co by měl kraj udělat místo hloupého rozdávání písmen?
Zveřejnit metodiku, finální dotazníky, konstrukci škál a postup čištění dat. Doložit reliabilitu a validitu indexů pro zamýšlené použití, včetně toho, zda je vůbec oprávněné spojovat žákovské a zaměstnanecké dotazníky do společného výsledku. Předložit, jak se mění pořadí škol při jiných vahách a při odděleném hodnocení jednotlivých skupin. U každé školy ukázat počty odpovídajících a možné zkreslení výběru. Nezávisle prověřit kódování otevřených odpovědí a nakládání s technickými údaji.
Především by ale měl změnit způsob, jak se o výsledcích mluví. Škola nepotřebuje vysvědčení A až D od externí firmy. Potřebuje spolehlivou diagnostickou zpětnou vazbu: kde se žáci necítí respektováni, kde mají učitelé pocit nedostatečné podpory, kde chybí důvěra mezi vedením a pedagogickým sborem a zda se situace v čase zlepšuje. To jsou informace, z nichž mohou vzejít smysluplná opatření. Čísla a grafy samy školu nezlepší.
Nevím, zda potřebná dokumentace neexistuje mimo poskytnutou zprávu. Nemám původní data pro kontrolu každého kroku. Proto také netvrdím, že firma výsledky úmyslně manipulovala, že kraj porušil zákon nebo že někomu výsledky skutečně ublížily. Tvrdím něco jiného a podle mě mnohem lépe doložitelného: zpráva neprokazuje, že její souhrnný index unese význam, který mu autoři a zadavatel přisuzují. A pokud má být použit v systému hodnocení škol, je to zásadní problém. Metodika a interpretace jsou v této podobě neprůkazné, hloupé a nesmyslné.
Na začátku celého příběhu stojí jeden student, který položil několik nepohodlných otázek. Na konci máme 141 stran tabulek a kraj, který ujišťuje, že všechno dělá pro dobro škol. Věřím, že to může být upřímný záměr. Jenomže dobrý úmysl není metodologická kategorie. A klimatický index není teploměr, který stačí přiložit ke škole, odečíst 81,64 procenta a s vážnou tváří přidělit písmeno. Školní klima je zkušenost lidí, ale především žáků! Nevím, kolik titulů potřebuje Vařmiřovský a spol, aby pochopil, že školy včetně ředitelů, učitelů, uklízeček, školníků a ekonomek jsou tu pro žáky a ne naopak!