Zručský zápisník, část I. aneb Jak zprznit projektovou výuku

V českých školách se již celá léta drží nepěkný zlozvyk: nazývat projektem libovolně cokoliv, zvláště tehdy, jeli přítomna skupinová práce. Ono to zní velmi moderně, skoro jak by se v dané škole moderně učilo, ale často je to jen taková malá a milá kamufláž. Už v Moderní didaktice jsem upozorňoval na to, že tématická leporela (například) žádnými projekty nejsou! Stačilo mi 10 minut na internetu, abych mohl volat: ne, milá ZŠ Domažlice Komenského (1), ZŚ Na rovině Česká Třebová (2), ZŠ Komenského Poruba (3),  Reálné gymnázium a základní škola města Prostějova (4) a mnohé další školy – i když to všichni inzerujete na svých webech, toto NENÍ projektová výuka!

1

2

3

4

Vrcholem té didaktické nemohoucnosti bývá i to, když se takový „projekt“ rozšíří na celou školu, jako školní projektový den. Přesně jako to zkoušela realizovat ZŠ Zruč nad Sázavou. Učitelé 2. stupně tam jednoho deštivého dne dostali mail. Tam stálo, že se chystá Projektový den „Osmičky v českých dějinách“, jež si kladl za cíl „uvědomit si zásadní milníky českých dějin“ a který byl určen pro 6. – 9. ročníky. Už když vidíte rozsah „4 vyučovací hodiny“, tušíte katastrofu. Ani „plán“ totiž nezněl dobře: skupiny se podle pokynů měly rozdělit po třech žácích (zapisovač, vyhledávač, výtvarník) a předepsán byl i materiál (tvrdá A4 nebo A3). Časový harmonogram byl takový:

1. hodina – seznámení s tématy, rozdělení práce

2., 3. hodina – samotná práce

4. hodina – prezentace práce, zhodnocení (zápis známek).

Pokud někoho zajímá, které „osmičky“ jsou ty milníkové, tak jich bylo v našich dějinách prý dokonce šestnáct. Kromě tradičních, jako jsou 1918 (vznik ČR), 1938 (Mnichovská dohoda), 1948 (Vítězný únor – ano, v názvu se nám tu stále drží přívlastek „vítězství“), 1968 (invaze vojsk Varšavské smlouvy) se tu objevily i poněkud nečekané „milníky“: 1158 (Vladislav II. českým králem) nebo 1908 (založení Národního technického muzea). Kdo zkrátka osmičky hledá, ten je najde. Učitelé dějepisu měli za úkol „připravit podklady“. Co se tedy ty čtyři hodiny ve škole dělo? Byla to pekelná nuda. Pro všechny, včetně učitelů a žáků. Protože všechny skupiny pracovaly takto: vytiskly si obrázek nebo dva a texty o svém tématu z Wikipedie, vystřihly to všechno a nalepily na velkou čtvrtku. Za dvacet minut měly hotovo a co tedy dělat ty zbývající hodiny? To je právě ta otázka! Přesně takhle vypadá promarněný čas, který vede k frustraci a negativním emocím. Přitom rozdíly mezi produkty deváťáků a takových šesťáků nebyly vůbec žádné. Tedy kromě tendence některých pečlivých žákyň šesté třídy něco tam krasopisně napsat a tendence deváťáků, aby nemuseli psát vůbec nic a vše pouze tiskli a lepili. Takhle vypadá vzdělávání v české škole, že daný úkol řeší ve stejné kvalitě žáci, mezi kterými jsou mnohaleté rozdíly? Že se produkty různých ročníků poznají jen podle toho, že se vyšší třídy již dovedou „mazácky“ postarat, aby odvedli co nejméně práce?

Tak co, poznáte, který produkt je šesťáků, sedmáků, osmáků a deváťáků? Anebo všechny mechanicky vytvořili nemyslící a jen minimálně kreativní otrávení robůtci? Vypadá tohle jako tříhodinová práce, kterou je možné další hodinu prezentovat? Co na tom lze hodnotit? „Pěkně jste to vystříhli a nalepili, pěkně jste namalovali nadpis…“ 🙁

A co horšího, jedna z učitelek dostala za úkol poreferovat o „projektovém dni“ do místních novin. Není snad už typické pro naše školství, že přetřeme vše na růžovo a snažíme se udělat z lejna zlatý nugget – ať smrdí, jak smrdí? Že se nic nenazve pravými jmény? Projektové vyučování je totiž opravdovým projektovým vyučováním, pouze když:

• V učebním projektu žáci rozhodují o produktu skupiny, způsobu řešení. Proces učení se vyznačuje otevřeností. Výsledek projektu není pevně stanoven. Raději ještě jednou: v projektové výuce produkty žáků nejsou stejné ani podobné!
• Během projektu mají žáci možnost mnoha voleb: na čem budou pracovat a jak, jak se na práci budou podílet, kdo bude mít co na starost apod.
• Projekt staví na předpokladu, že žáci jsou na něm zainteresováni, pracují na něm z vlastního zájmu a a práce je baví. Proto se rozhodují, co na něm zpracují oni sami a do čeho se ve skupině zapojí!
• Základním pohonem projektové metody je: aktivita. Důležitým prvkem pro rozvíjení aktivity je samostatná práce. Aktivita vede žáka k hledání a nacházení, otázkám a odpovědím. Vlastním přičiněním a vlastními silami objevuje nová řešení a provedení, originalitu, sám sebe i druhé a to mu přináší uspokojení.
• Zadání projektu je praktické a mezioborové.
• Vytváří se příjemnější atmosféra už proto, že projekty využívají netradiční prvky a poskytují žákům větší svobodu. Žáci si rádi hrají, a pokud lze totéž říci o jejich učiteli, prospěch z toho mají obě strany. Žáci také poznávají smysl tolerance, vnitřní kázně, odpovědnosti a tyto kvality si osvojují.
• Práce na projektech vyhovuje žákům také proto, že respektuje různé tempo práce. Pomalejší žáci bez stresu zvládnou své úkoly uvnitř týmu, bystřejší nacházejí nové cesty a informace. Každý si může vybrat takovou činnost, která mu vyhovuje a je užitečná pro celou skupinu. Užitečnou prací získává žák uznání ostatních a tím se zvyšuje jeho sebehodnocení – a to i v předmětu, který mu to „normální“ cestou neumožňuje.

Nic proti kolážím, ale pokud si jako učitelé chceme stanovit vzdělávací cíle, měl by to být i ten, že naši žáci dokáží pracovat na opravdových projektech!

Text vychází z pasáží, které se objeví v publikaci Líný učitel: cesta pedagogického hrdiny