SCIOškola Jarov Praha 3: z kredence tam lezou kompetence!
Stejně jako každý správný výzkumník před analýzou odkrývám karty: po zvážení všech pro a proti zastávám názor, že našemu školství by bylo bez SCIO světa mnohem lépe. Není pro mě záhada, jak se majitel SCIO Ondřej Štefll může stát poradcem ministra. Záhadou je, že se majitel mnohamilionového byznysu se strachem z přijímaček může tvářit málem jako školní reformátor. Ale tak už to u nás chodí, že vlastník firmy, kterou živí testování, může prohlašovat: „V SCIOškolách školách se netestuje“ s hrdostí, jakoby objevil lék na rakovinu. Některé představy a názory Ondřeje jsou bezesporu rozumné, jiné naopak. Opravdu směšné je, že mluví o SCIOškolách, jako by to byl nějaký vzdělávací zázrak a sám se nejspíše považuje za druhou Montessori. Ondřej občas překvapí doslova stupidním názorem (třeba jeho výzva, aby ten, kdo se nedostane na studijní školu, raději někde makal, než aby šel na učňák), jindy je to jen exoťárna (aby se na gympl místo přijímaček losovalo), pak ale ohromí kardinální oslovinou (jeho rozdělení škol, kdy SCIOškoly jsou prý „nejvíce pro praxi“) aby následně objevil Ameriku (SCIOkompetence). Ale to, co mě zajímá nejvíce, jsou SCIO školy. Před mnoha a mnoha lety jsem projevil zájem se na tom podílet, ale takto jsem se zajímal o několik alternativních škol. Brzy jsem pochopil, že tohle opravdu není kvalitní vzdělávání. Je dobré vědět, že není nic jako SCIOškola s charakteristickými rysy. Protože někdy Šteffl jen využil komunitní vzdělávací skupinu nebo rovnou přebral už existující alternativní školu, které prostě jen nabídl vstup do své franšízy. Všechno uděláme za vás, právní věci, byrokracii, vy si prostě dělejte školu v podstatě podle sebe a ona se bude jmenovat SCIO. Takže v některých těchto školách jsou nepochybně skvělí učitelé, bez ohledu na Ondřejovy fantasmagorie. Ale jiná SCIOškola může být stejně dobře katastrofa. Hlavní jsou vždy lidé, to přece platí u každé školy. Někdy rozdíl mezi pedagogem ve kvalitní škole a tím na SCIOškole není ten, že v první případě jsou to učitelé a ve druhém „průvodci“. Je to rozdíl jako mezi vystudovaným meteorologem a dědou, který poznává počasí podle toho, jak mu lupou klouby. někdy se splete, jindy ne, co na tom? To, koho ve SCIOškolách pustí k dětem, je někdy až zarážející. Někteří ti lidé jsou prostě jen zajímavý materiál a Šteffl by je najal, i kdyby sháněl tým na výrobu vzducholodí. To, že jim ve škole svěří děti, protože nyní mu vydělávají kromě testování a byznysu v přijímačkách i školy, je vlastně vedlejší. I když jsem známý kritik peďáků, nejsem kritik toho, aby primární pedagog znal na vysokoškolské úrovni pedagogickou, sociální a vývojovou psychologii, samozřejmě pedagogiku (zejména pak alternativní školy) a didaktiku. Tohle Googlem nedoženete a vydávat nedostatek vzdělání za ctnost, jako se to ve SCIOsvětě někdy děje, je ignorantské. Také proto, co jsem výše stručně popsal, se může stát ve SCIOškole to, co budu sdílet s příběhem Jirky.
Ondřej Štefll osobně dostal mail, kde rodinný příslušník (pedagožka, která sama mnoho let řídila školu a gymnázium) popisuje svou zkušenost ze vzdělávání Jirky ve SCIOškole Jarov Praha 3: „V 1.třídě byla jeho třídní učitelkou Kateřina Kočka, ve třídě jich bylo 14 a Jirka byl ze školy nadšen. Moc se mi líbila myšlenka Samorostu, kdy si děti mohly 2 hodiny týdně dělat cokoliv sami chtěly. Trochu mě zarazilo, že Jirka si při samorostu jen kreslil, později jen radil kamarádům, co mají kreslit! Chtěla jsem vědět, jak to probíhá a Jirka mi popsal, že Kačka přijde do třídy, řekne dětem, aby začaly pracovat, otevře počítač a něco řeší. Nezajímá ji, co kdo dělá, jen nesmí mluvit nahlas. Požádala jsem Jirku, aby mi přinesl učebnice M a Čj domů a zjistila jsem, že všichni dělají totéž v obou předmětech, žádný náznak individuálního přístupu! Při setkání s paní Kočkou jsem ji poprosila, jestli by Jirkovi nemohla dávat nějaké úkoly navíc a byla jsem zděšena, že neví (v listopadu!), že Jirka umí číst! Prosila jsem ji, aby mu pomohla na samorost vybrat knížku. Na to mi řekla, že oni ve škole mají zásadu, že nikoho nenutí a pokud by si Jirka chtěl číst, mají ve třídě spoustu knížek v knihovně. Říkala jsem ji, že v matematice se nudí, protože sčítání a odčítání do 10 už dávno umí a jestli by nemohl v matematice postupovat rychleji a třeba v samorostu by mohl na tabletu dělat on line procvičování Matemág (Jirku to neskutečně bavilo). O tom v životě neslyšela, ujistila mě, že prochází školením na Hejného metodu a je nezbytné, aby všichni žáci dělali totéž„.
Líný učitel: SCIOškola není ani náhodou jediná, kde mají děti volnou práci. To by ale v žádném případě nemělo znamenat, že pedagog sedí u kompu a děti mají držet klapačku a nerušit ho. Naopak, pedagog právě má právě tady nejlepší šanci na diagnostiku, pozoruje děti, získává o jejich práci poznatky a má přehled o jejich schopnostech a dovednostech. To, že učitelka (ať už si říká průvodce nebo jinak) vůbec neví, že žáček umí číst, že není schopná diferencovat svůj přístup k žákům a že tvrdí neuvěřitelnou hloupost typu „je nezbytné, aby všichni žáci dělali totéž“ ukazuje nekompetentnost. Jedna z klíčových vlastností alternativních / kvalitních škol právě je, že žáci nedělají totéž! A to „školení na Hejného metodu“ je už jen opravdová perlička. Každý si umí představit, že je rozdíl mezi tím, když si tento dělá kurz vysokoškolsky vzdělaná primární pedagožka, která rozumí didaktice matematiky a třeba květinářka. To, že šlo o selhání této učitelky a její lenost nebo neschopnost, ukazuje popis toho, co by měl „Samorost“ být, přímo od SCIOprůvodce: „Žák by měl vždy odůvodnit, co bude dělat (zpravidla si dodělává modul v matematice, dokončuje projekt, čte knihu, kreslí, dělá pracovní list do češtiny a angličtiny apod). Průvodce má v tuto chvíli skutečně možnost „dělat něco na počítači“, tedy dopsat třídnici, vyřídit e-maily, doladit přípravy apod., ale je samozřejmě k dispozici ve chvíli, kdy nějaké dítě něco potřebuje. Což potřebuje. Takže i v samorostu zpravidla průvodce chodí po třídě a pomáhá. No a co se týče diferencované výuky – právě nestrukturované předměty jsou ideální k tomu, aby se dítě zdokonalovalo v tom, co potřebuje. Někdo má v malíku slovní druhy a větné členy, tak se bude věnovat práci s textem. Někdo potřebuje posílit v matematice. V Hejného modulech si každý jede své tempo…. vždyť právě Hejného matika je založena na tom, že děti NEDĚLAJÍ stejnou práci. To mi tam vůbec nedává smysl.“ Ano, i sebelepší principy lze pošlapat, pokud prostě neumíte učitelské řemeslo a nemáte ten správný cit.
Líný učitel: Alespoň vidíme, jak vypadají v praxi dvě SCIOkompetence: „řídím a poháním své učení“ a „vybírám si, co (a koho) si pustím do mysli“. Kluk si na lyžák přiveze sjezdovky i běžky a učitelka ho zmanipuluje tak, že chodí po horách pěšky. Namísto toho, abych sáhodlouze vysvětloval, co je na té výuce špatně, popíšu kvalitní výuku s opravdovým individuálním přístupem. Můj syn navštěvoval první třídu ve veřejné škole, ale s malým počtem žáků ve třídě a vynikající učitelkou. Alternativní prvky doplňoval opravdový individuální přístup. To mimo jiné znamenalo, že můj syn a jeho kamarád v první třídě samostatně počítali učebnice Hejného metody a do konce prvního školního roku zvládli i druhý ročník. Vůbec netvrdím, že je nutné probírat učebnice. Chci tím ukázat, že to, jak pracovali tihle dva matematičtí nadšenci v první třídě se netýkalo ostatních, ti si šli svým tempem. Někdy probíhalo vzájemné učení žáků, jindy měla zelenou individuální práce. Individuální přístup ale nespočívá v tom, že si nikdo nevšímá, jaký progres děti mají a prostě se nechají jen tak. To je nemusíte za přemrštěné školné posílat do SCIOškoly, když je vypustíte do zahrady, bude to totéž.
A dále: „Ve třetí třídě opět Jirku na některé předměty začala učit Kačka Kočka (byla třídní v 2.třídě). Vrcholem bylo pololetní vysvědčení. Začali jsme hledat jinou školu a z této třídy jsme nebyli sama. Půjde na státní školu v místě bydliště, jen se musel doučit psaní vázaným písmem a téměř celou učebnici Čj. Jirka to řekl ve škole a po týdnu přinesl písanku na vázané písmo (pro 1.třídu). Řekla jsem si, že konečně průvodkyně přistupuje k žákům individuálně. Omyl, s vázaným písmem začali všichni žáci 3.ročníku! Takže po více než 2 a půl letech výuky psaní Comeniem se budou všichni přecvičovat! Trestuhodný je také případ spolužáka Karla, který nezvládl 1.třídu a 2. třídu mu doporučili opakovat. Na jejím konci bylo jeho mamince řečeno, že má tak závažnou poruchu učení, že už mu na této škole nemohou pomoci a že si má hledat jinou školu, nejlépe s asistentem. To, po zaplacení více než 300 tisíc školného jistě potěší„.
Líný učitel: Škola, která žákovi „nemůže pomoci“, ale pozná to až za dva roky, kdy mezitím propadne – to je masakr! Ale hlavně, že platil školné… Kdysi jsem kdysi od Šteffla slyšel, že do svých škol nechce děti s poruchami učení a s jinými neduhy. Jeho průvodci s nimi mnohdy neumí, takže je to vlastně i rozumné. Mohlo by se napáchat více škody než užitku. Ale poznat to až po dvou letech – to je břídilství. Otázka je, jestli to někteří průvodci umí vůbec s jakýmkoliv žákem. Zvláště takoví, kteří přešli do role průvodců třeba od bankovní překážky. Někteří by mohli být nahrazeni umělými panáky a bylo by to stejné nebo lepší. Omlouvám se všem dobrým SCIO učitelům, opravdu jsou i takoví ve SCIO školách. S jedním skvělým jsem napsal i knihu (zde kupujte se slevou 🙂 !) a vím, že bych mu jako učiteli svěřil i svou prvorozenou. Ale ruku na srdce, milí SCIOprůvodci. Sami si udělejte malý myšlenkový experiment. Zapomeňte na chvíli, jak jste všichni cool a přátelští a řekněte si upřímně: kdybyste založili svou školu, vzali byste do ní všechny své kolegy? Nebo více: svěřili byste komukoliv ze svých kolegů své dítě a platili takové školné, jaké máte, za jeho „péči“? Jen na okraj – tohle platí snad o všech našich alternativách. Ty nejlepší školy u nás jsou třeba i některé Montessori a zároveň jsou některé z Montessori i jedny z nejhorších. Jak píšu, je to o lidech. Ze SCIOškoly přišla i odpověď, kde se mj. uvádí:
Jan Táborský: „Koncepci ScioŠkol vytváříme na základech moderních pedagogických principů a vědeckých poznatků, nikoliv dle aktuálních představ rodičů. Pro funkční nastavení vzájemné spolupráce a očekávání máme naše pedagogické principy zahrnuté v naší smlouvě o studiu a počítáme tak, že se rodiče předem seznámí s našimi pedagogickými principy a respektují je.“
Líný učitel: Ty principy… Slova unesou leccos a když potom člověk vidí, jak realizace oněch „principů“ vypadá, může se dočkat drsného procitnutí. Hlavní princip (nepřiznaný ovšem) je to, že koncept SCIOškol je hlavně marketing a byznys. Protože onen mnou popsaný model „každý pes, jiná ves“ je popsaný v principech takto: „Každá ScioŠkola je trochu jiná, byť ve všech vycházíme ze stejných principů a uplatňujeme podobné metody, sdílíme zkušenosti a inspirujeme se navzájem. Základem našeho přístupu je kombinace pestré škály formátů..“ Ano, „trochu jiná“ je hezký eufemismus. Vždyť i ten „legendární“ hradecký Hučák, což je celkem úspěšný pokus o Jenský plán, se nakonec stal SCIOškolou. Myslíte si, že z přesvědčení vyměnili Jenský plán za ty Štefflovy výmysly od psacího stolu? Ne, byl to čirý účelový pragmatismus. Jenom se zvýší školné, milí rodiče. Je trochu divné psát o nějakých moderních pedagogických principech a vědeckých poznatcích, když je vedle skvělých učitelů také někdy realizují i laikové a hlavně, co se pedagogické odbornosti týká, amatéři a nedoukové. Mnozí průvodci nemají ánung o pedagogice obecně, natož že by znali ty moderní a ty „vědecké poznatky“? Jaké, prosím vás? Snad Štefflovy fejetony?
Jan Táborský: „Individuální přístup u nás znamená, že dítě dostává individuální pozornost, řešíme jeho konkrétní potřeby. Neznamená to, že bude dostávat více úkolů z matematiky a že “šikovní” druháci běžně pracují na učebnici určené pro třeťáky. Tento přístup považujeme za chybný, je orientovaný na vypracování co nejvíce příkladů z učebnice a tedy výkonový v pro nás nepřijatelném smyslu. My pracujeme kompetenčně. Kompetenční přístup vedoucí děti k učební autonomii není jediný správný pedagogický směr, ale je to směr, kterým ve ScioŠkolách pracujeme. Pokud s tím někdo nesouzní, nemá dítě k nám do školy dávat. Naši ped. pracovníci nejsou “klasičtí učitelé”, ale jsou to průvodci. U náročného výběrového řízení uspěli díky tomu, že jsou v souladu s kompetenčním vyučováním, prošli náročným testem analytického a verbálního myšlení, mají originální vidění světa a jsou to zajímavé osobnosti.“
Líný učitel: Jak lze pracovat „kompetenčně“ a přitom ignorovat individuální přístup a diferenciaci výuky? Prý „konkrétní potřeby“. Vidíme na našem případu, jak mizerně daná průvodkyně znala individuální potřeby konkrétního žáka. Znamená „soulad s kompetenčním učením“ něco jako to, že umím ve třídě s několika dětmi sám surfovat na internetu a okřikovat je, aby mě nerušili? S čím ale rodič musí v této SCIOškole počítat je to, že mu budou hezká slova ometána kolem huby a bude arogantně poučován, že když se mu něco nelíbí, ať drží klapačku nebo jde jinam. Přece měl vědět, kam dítě dává, chyba není nikdy na straně SCIOškoly. Seznámil se rodiče vůbec s „principy“? Průvodci jsou přece „zajímavé osobnosti“ a to stačí. Rodiče by si však měli dávat pozor na to, jaká je právě jejich SCIOškola. Jirkovo sebehodnocení na vysvědčení je totiž celkem smutné a otevřeně i mezi řádky lze vyčíst, že ve škole vůbec spokojený nebyl. Aby nedopadli tako: „Jirka vůbec svým spolužákům na státní škole nestačí. Před nástupem do vaší školy uměl číst, bez problémů psal tiskacím písmem, sčítal a odčítal do 100. Po třech letech “individuální” výuky ve vaší škole (a platby 300 000 Kč) neumí vůbec psát, neumí násobilku, ve všem je pozadu. Doma brečí a a ptá se, proč jsme ho dali do té školy pro blbce (tím myslí Scio školu).“ Na závěr ještě dodám, že děti z kvalitních alternativních škol umějí mnohem více, než děti ze státních škol. SCIOškola Jarov se v tomto případě ukázala jako škola, která sice hezky mluví o kompetencích, ale kde se vlastně v případě Jirky projevily? Jan Táborský napsal: „Děti, které u nás absolvují devět ročníků jsou dobře připravené na přijímací zkoušky a na středních školách prosperují bez problémů.“ To by mě zajímalo, jak mohou obstát při přijímacích zkouškách a SŠ studiu děti právě z této SCIOškoly Jarov, když tedy neumějí český jazyk ani matematiku? Kde je číselně vyjádřená úspěšnost, pokud to takto Táborský tvrdí? Nejvíce však rodiče Jirky překvapilo, že se nikdo ze školy nezajímal, proč ze školy odcházejí. Někdo odešel, někdo přijde, byznys frčí dál. Koho by zajímaly důvody, když děláme úplně všechno dobře? Kompetence, soudruzi, to je náš chleba! Do toho zabalíme všechno. Náš vzdělávací systém je ale tak mizerný, že je často vlastně cokoliv je lepší než veřejná škola. Rodiče jsou někdy ve SCIOškolách okouzleni něčím, co by mělo být standardem na každé škole – ale není! – a mohou přehlédnout i to, co se s kvalitním vzděláváním vůbec neslučuje. Bohužel.
Další texty o SCIO:
Ondřej Šteffl už se dokonale zbláznil?
Je Ondřej Šteffl rozbíječ? Ne, jen oportunista anebo pokrytec.
SCIO neumí MAPU ŠKOLY. Stále ještě ne.