Případ SPŠ stavební v Lipníku nad Bečvou III.: jak se ničí jedničkářka
Před několika dny jsem zveřejnil dva texty o neúnosné situaci na SPŠ stavební v Lipníku nad Bečvou, kde ředitel ing. Petr Kolajta za pouhé dva roky naprosto rozklížil školu neuváženými personálními zásahy a tyranským vedením školy, zatímco jeho manželka ing. Markéta Kolajtová jedná ve škole jako nějaká carevna a psychicky terorizuje žáky. Po zveřejnění ředitel Kolajta vyhrožuje soudy (na což už si jeho sborovna zvykla), zatímco Kolajtová hystericky běhá po škole a nutí žáky k sepisování hanopisů na ze školy již vyhozenou učitelku. Nazývat žaka debilem a hrozit jim, že neudělají maturitu je jedna věc, ale já bych nyní rád ukázal, jak rozsáhlé mohou být škody od mizerné učitelky. Rád bych využil dopisu bývalé žáčky a jednoho z rodičů, aby si každý udělal představu, že takové jednání je nejen nepřijatelní, ale poškozující a mělo by vést k výpovědi takové osoby, kterou se zdráhám nazvat učitelkou. Rád bych, aby si každý představil v této situaci sám sebe, ať už jako žáka školy nebo rodiče. Žákyně vypráví:
„Po celou základní školu jsem byla jedničkářka. I když jsem byla často nemocná, i na střední škole jsem zvládala ukončit ročník s vyznamenáním. Náš skvělý ředitel kvůli nemoci ukončil působení a vystřídal ho Petr Kolajta. Manžel jedné z učitelek, Markéty Kolajtové, kvůli které toto píšu. Zvláštní jak, nepřijemný pocit i po tom roce jen myšlení na její jméno vyvolává. Už si neuvědomuji, kdy vše začalo. Ve třetím ročníku přišel znovu Covid, a tak jsem všichni byli doma. Nejlépe se mi učí, když učivo slyším od vyučujícího prezenčně, hlavně když jde o takto těžké učivo, jako je stavební mechanika. Moc jsem to přes online výuku nechápala a když jsem se snažila doptat, opověděla mi způsobem, který mě naprosto ponížil před třídou. Její arogantní vyjadřování v té době slyšeli i rodiče, poněvadž jsem se jeden den učila v obývacím pokoji a naši byli přítomni. Po návratu do školy po covidové karanténě ale vše nabralo spád a její chování ke mně, i dalším jí vybraným, se naprosto rapidně zhoršovalo. Na každé hodině mě osočovala z toho, že jsem nikdy nemocná nebyla, že jsem se jen flákala doma, chodila pít a podobné řeči, to vše před celou třídou. Každopádně sama musela moc dobře vědět, že nelžu, protože jsem do školy nosila kopie všech zpráv z nemocnice. Když jsem z toho stresu znovu onemocněla, ve třídě mě za mými zády pomlouvala, spolužákům v hodinách říkala že jsem určitě zase za školou a jak je možné, že mi to stále prochází. Já tou dobou ale ležela v bolestech ve strachu před operací. Ve škole jsem se snažila hlásit a odpovídat na otázky k učivu, které jsem věděla, ale vždy si našla způsob, jak mě zas a znovu zesměšnit, kdykoliv jsem otevřela pusu. Bylo mi to extrémně nepříjemné a tak jsem se snažila být co nejméně vidět. Uvědomuji, že to nyní nezní tak zle, ale jak jsem již zmiňovala, moje hlava se to snažila vytěsnit a tak už téměř nemám žádné vzpomínky na střední školu. Původně jsem si myslela, že si to jen moc připouštím, že mi to tak jenom přijde. Všímali si toho ale i spolužáci, o jejím chování v době mé nepřítomnosti mi hned psali, když ke mně byla nepříjemná v hodinách, ptali se, co se mezi námi stalo a proč je ke mně taková. Vyšší ročníky nám říkali, že si vždy někoho vybere, ale netušila jsem, že je to pravda. V maturitním ročníku nebylo neobvyklé, že po mě v hodinách křičela. Já to psychicky nezvládala. Naši se již nezvládali koukat, v jakém stavu jsem, a tak mi našli psycholožku a psychiatričku, která mi předepsala dlouhodobá antidepresiva, ale i prášky s rychlejším účinkem, které jsem jedla před jejími hodinami. Nikdy ten její přístup nepřestal bolet, ale alespoň jsem již nebrečela. Na druhou stranu to ale dost ovlivňovalo moje vnímání v hodinách.
Školu jsem již v posledním ročníku měnit nechtěla, a tak jsem šla za zástupkyní ředitele, jakožto za osobou, které jsem na škole nejvíce věřila. (Pozn. Líného učitel: tu ředitel Kolajta z funkce odvolal) Ta mě vyslechla, ale bohužel s tím nic dělat nemohla, protože ředitel je té učitelky manžel a chápu, že říct mu to by nemělo žádný význam. Touto dobou jsem měla jen jediné přání, a to udělat maturitu a do Lipníka se už v životě nevrátit. V tom ale přišla rána – v hodině jako obvykle před celou třídou, řekla tak ironickým tonem, že mě nepustí k maturitě, že když jsem ,,tak vážně nemocná“, mám si zažádat o opakování ročníku. Moje absence v tomto roce byla ale minimální, známky kromě předmětů od Kolajtové jsem měla velice dobré. Pár dní po tomto výroku vešla par minut po začátku hodiny matematiky do třídy a arogantním tonem si mě zavolala do kabinetu. Vzala si mě do místnosti vedle kabinetu. Tam po mě až do konce hodiny křičela, já ji odpovídala v klidu, se slzami v očích, vyklepaná strachem a ponížením. Toto vám může dosvědčit snad každý, kdo seděl v té době v kabinetu. Stále na mě křičela, ať odejdu ze školy, že maturitu nezvládnu, že nemám šanci, že pokud si zažádám o zrušení květnového termínu maturit (původní termín, první) a budu maturovat až v září, nepřijdu o jeden termín. Říkala, že to stejně nedám, ať to ani nezkouším. Že mi nevěří že jsem byla nemocná, že jsem jen lajdák, co nechodí do školy, že jsem neschopná. Takto na mě zvyšovala hlas a křičela. Mám slzy v očích, jen na to vzpomínám. Naši mi to nechtěli věřit. Původně si mysleli, že si to jen přikresluji. A tak za ní zašli sami. Co ale nečekali bylo to, že to samé zkoušela i na ně. Mluvila s nimi povrchně, arogantně, zvyšovala hlas. To si ale naši na rozdíl ode mě nenechali líbit. Hned ji řekli, že takto nebude mluvit ani s nimi, ani se mnou. Ona odvětila něco ve smyslu že ona může co bude chtít a že pokud budou takto pokračovat, že se mám s maturitou rozloučit. Že to zařídí. Naši to chtěli tahat přes právníky, ale já jsem se tak bála, že tu maturitu nedám a budu muset opakovat ročník, že jsem to chtěla nechat až po. Jenomže po maturitě jsem byla už tak zničená, že jsem to taky nechtěla řešit a připomínat si to. Připadala jsem si jako naprostá nula, to, co do mě ty dva roky v kuse neustále tlačila. Cítila jsem se být v pasti. Ponižování na hodinách pokračovalo, já už byla tak na dně, že jsem přestala vnímat dobré věci. Přestala jsem cítit radost. Jediné, na co jsem se těšila, byla práce, do které jsem mohla jít maximálně 1 – 2x týdně, kvůli přípravám do školy, na maturitu. Ve škole jsem vnímala pohledy spolužáků, kteří byli pod vlivem řečí Kolajtové. Možná pod jejím vlivem nebyli, mě to v ten moment tak ale přišlo. A tak jsem si ve škole připadala sama. Každé ráno jsem se budila s úzkostí, že musím znovu do školy, znovu k ní do třídy.
Při maturitním zkoušení ze stavební mechaniky u sebe neměla žádného přísedícího, u mého zkoušení tak v okruhu 2 metrů jsme byly jen Kolajtová a já. Připravena jsem naštěstí byla, ale pod stresem jsem se párkrát přeřekla nebo zasekla a Kolajtová se mi vždy naprosto vysmála a měla dost ponižující připomínky. Ale to prý dělala u většiny lidí, když jsem se na to při čekání na výsledky ptala ve třídě. Odmaturovala jsem a upřímně jsem si pro maturitní vysvědčení ani jet nechtěla. Bohužel ho ale není možné zaslat poštou. Do Lipníka se už v životě nechci ani podívat, mám z toho naprosté úzkosti. Omlouvám se za chyby a překliky, psaní bylo po psychické stránce velice náročné. Pro mě bylo toto období života kvůli Markétě Kolajtové opravdu traumatizující a moje hlava to za ten rok už smazala, podvědomě potlačila všechny vzpomínky. A tak vybavování si, co se vlastně vše dělo, je hodně náročné, proto to posílám tak, jak to je a bez následné úpravy, chci to mít už za sebou“.
Takto vnímali celou situaci rodiče: „Dcera od 3.třídy chtěla být architektkou. O ničem jiném nemluvila. Byla vždy jedničkářka a školu si mohla vybírat. Věděla že nechce gymnázium a proto nám stavební průmyslovka přišla jako logická příprava na architekturu. V té době měla škola v Lipníku ještě dobré jméno, tak jsme se společně rozhodli pro ni. Přijímačky zvládla dcera skvěle a v obou oborech byla v první pětce. První ročník byl úplně v pořádku. Bohužel ve 2 ročníku se rozběhl Covid a škola učení nezvládla. Učitelé nebyli slyšet, mnohdy ani vidět. Prezentace na tabuli se nedala přečíst. Internet ve škole často vypadával a spojení se ztrácelo. Oslovily jsme pí. Kolajtovou s prosbou o materiály a setkali jsme se s arogantním přístupem. Není její chyba, že dcera bývá často nemocná. A že ji to nezajímá. Má si půjčit zápisky od spolužáků. Bohužel se přístup pí. Kolajtové nezměnil ani po nastoupení do školy. Dcera nám doma vykládala o chování a přístupu této učitelky. Upřímně, ze začátku jsme ji nevěřili. Říkali jsme si, že přehání. Manžel ji dal diktafon, protože jsme si potřebovali udělat vlastní názor. Záznam nebyl nejlepší, ale i tak jsme slyšeli jak pí. Kolajtová na studenty řve, nadává jim, ponižuje je a oslovuje je i hrubými výrazy. Upřímně to byl pro nás šok. Domluvili jsme si s manželem ve škole schůzku s ní a třídní Ing. Coufalovou a chtěli společně celou situaci řešit. Obě učitelky jsme očividně od začátku velmi obtěžovali. O nějaké pomoci s učivem nemohlo být od obou ani řeč. Pí. Kolajtová neustále dokola opakovala, že to není její problém, že je dcera neustále nemocná a ať nepočítáme s tím, že odmaturuje. Neustále opakovaly, že si to má opsat od spolužáků, ona že své materiály určitě nikomu poskytovat nebude, že to není její povinnost. Na náš dotaz od kterých spolužáků, nám neustále odpovídala, že nám jméno neřekne, že to je povinnost dcery zajistit si materiály. Z jednání jsme odjížděli velmi zklamaní, rozladění a znechucení. Kdyby to nebylo pár týdnů před maturitou tak jsme ji okamžitě dali na jinou školu. Maturitu z „betonu“ dcera samozřejmě nedala. Ostatní předměty měla za jedna. Vzhledem k tomu, že jsme s tím všichni počítaly, tak se s tím dcera i rychle vyrovnala. Celé prázdniny se učila a v září to udělala. Bohužel už nemohla nastoupit na vysokou školu, tak nastoupila na celý rok na plný úvazek do McDonalds. Škola a jmenovitě pí. Kolajtová ji tak znechutili stavební obor, že se rozhodla nejít na architekturu, ale zvolila úplně jiný směr. Od letošního roku je studentkou vysoké školy v Olomouci. Na závěr chci říct, že takový lidé, záměrně neuvádím učitelé – protože pí.Kolajtová není pedagog, nemají ve školství co dělat„.
Na závěr bych chtěl připomenout to nejhroznější. Sama Kolajtová se před žáky chlubila, že „zhruba 150 žáků nechala propadnout nebo je nepustila k maturitě nebo kvůli ní opustili školu“. Takže si nyní můžete představit podobné příběhy u velkého množství dalších mladých lidí, kterým tato odporná osoba a ostuda učitelské profese negativně ovlivnila životy.
Předchozí texty:
Případ SPŠ stavební v Lipníku nad Bečvou I.: ředitel ing. Petr Kolajta
Případ SPŠ stavební v Lipníku nad Bečvou II.: paní ředitelová, Markéta Kolajtová