Pavel Bobek se opět mýlí

Zdá se, že v pomyslném souboji o nejhloupější učitelské názory máme vítěze. Stal se jím – tradáááá – Pavel Bobek! Tento člověk, který učil dva roky v Anglii, se nyní bůhvíproč cítí povolán veřejně vykládat, jak skvěle se v Anglii učí 😀 a jak se má učit i tedy. A protože toho o učení, pedagogice nebo didaktice moc neví, jal se zastávat i věcí, kterých se tu bohužel nemůžeme ani za boha zbavit a které jsou překážkou kvalitní výuky. Tyto své zpozdilé názory míchá s těmi správnými (například že každý žák má zažít úspěch), ale pokud by učitel ve třídě provozoval jeho pojetí výuky, k těmto proklamovaným výsledkům by ani dojít nemohl. Pokud budete děti drilovat podle Bobkova návodu, mnohé ztratí zájem o předmět a práci v hodině. Jak by potom mohly být úspěšné, když nepracují se zájmem a radostí? Zvláště když podle Bobka jsou zajímavé aktivity  jen „vrcholem nějaké tvrdé práce„. A jak už víme z dalších rozhovorů a článků, frontálka je v podle Pavla Bobka v pořádku, výklad děti nejvíce učí, diferencovat obtížnost je moc pracné, učitel má být ve středu všeho dění a opravovat žáky, skupinová práce je nepřehledná a podobně. Prostě vlhký sen mizerného učitele, kterému nyní někdo říká, že jeho bídná výuka je v pořádku. Jeho myšlenkou je třeba: „V Česku teď máme pocit, že děti se nejlíp učí, když poznatky samy objevují. Když se nad tím ale opravdu zamyslíme, zjistíme, že to je hloupost“ a to je pro mě oslovina nejhrubšího zrna. V reakci na jeho veřejné vystupování jsem zpracoval ty nejkřiklavější omyly a domníval se, že se za Pavlem Bobkem zavře voda. Vůbec nechápu, jak si může organizace typu Otevřeno (které jde snad stále ještě o zkvalitnění našeho vzdělávání) z podobného zpátečníka udělat svoji hlásnou troubu.

Voda se nezavřela, vrak vyplaval a máme tu další vystoupení Pavla Bobka, rozhovor, kde se míra různých hloupostí ještě zvýšila. Obrátilo se na mě hned několik učitelů, jestli jsem ten rozhovor slyšel a já jsem nyní spolu s nimi konsternován, že někdo může s vážnou tváří vyslovit podobné myšlenky. Pro ty, kdo potřebují ujistit, že to takhle není, tu mám sdělení: ano, není to tak, neboť je to přesně naopak! Varováním už musí být to, jak se ti nejhorší učitelé mezi námi z toho rozhovoru zaradovali. Například: „Konečně!!!!! Konečně se snad zase vrátíme k tomu, co k výchově prostě nevyhnutelně patří. Režim je součástí výchovy. Stejně jako kázeň a trest. Tohle se sluníčkáři snaží pár desetiletí vytlouct z hlavy rodičům a široké veřejnosti. Včetně učitelů. Pletou se pojmy svoboda a anarchie. A kult dítěte byl nastolen… Snad zase přijdeme k rozumu…“ Ufff. Tohle přece nejsou fanoušci, o které by kdokoliv rozumný stál. To je jako by k vám do týmu příšel dělat revizi RVP Radek Sárközi. To prostě nikdo nechce. Takže co vlastně Pavel Bobek tvrdí? Z největších wtf výroků vybírám:

Redaktor: „Mluví se o koncepci škola hrou, je to stále větší téma i v rámci českého školství. Děti by se měly samostatně podílet na projektech, učitel by měl být jakýmsi moderátorem, usměrňovatelem na jejich samostatné cestě.Je tohle efektivní cesta? Mělo by to být to gró?“

Pavel Bobek: Je to tak, že kdybyste učil třídu dětí švýcarských diplomatů, je to fajn, oni přijdou z domova s velkými znalostmi o světě, večer si povídají o politice, ale my prostě učíme v těch reálných třídách. A tam nás nezachrání škola hrou, badatelská výuka v situaci, kdy Tonda neumí ani napsat větu. My musíme udělat tu tvrdou práci, učení je dřina. 

Líný učitel: Slyšte, slyšte. Tak kvalitní výuka je jenom pro děti švýcarských diplomatů. Čověk jen žasne, koho všechno Pavel Bobek v té škole učí a jak ví, o čem je v takových rodinách řeč. O čem se tak může švýcarský diplomat bavit s dítětem doma? Přece o politice! Absurdita v přímém přenosu. Jenomže Bobek má ve třídě bohužel má toho Tondu, co prý neumí psát. Takže takové děti nesmí bádat nebo si dokonce hrát, pro ně je tu Bobkova „dřina“. To, že kvalitní vzdělávání vypadá úplně opačně, snad nemusím ani popisovat. Děti jsou naprogramovány od přírody k objevování světa, učení se – tedy provádějí badatelskou výuku spontánně už od prvních let života. Ve škole k tomu mají mít nejlepší příležitost! Kvalitní učitel podobné chování podporuje, vzdělání hrou vede k jeho spojení s pozitivní emocí, což je (nejen) podle Rogerse základ učení. Co místo toho navrhuje Bobek? Dřinu. Jak tohle pomůže motivaci žáka se vzdělávat? A připomínám, že on sám je učitelem prvního stupně. To by bylo prostě mimořádně hloupé tvrzení i na středoškolského učitele, ale jak tohle může vypustit z úst prvostupňový? Mimochodem, učil jsem v mnoha třídách žáky různého věku pestrá politická témata a dítě švýcarských diplomatů tam nebylo ani jedno. Ovšem výsledek práce byl často skvělý. Právě proto, že neznamenal dril nebo dřinu, i když to byla myšlenkově kreativní a pracovně bohatá činnost! Neboť i velmi tvrdá práce nemusí znamenat pro žáky „dřinu“. Tedy pokud jejich učitel je alespoň trochu slušný didaktik.

Pavel Bobek: „Prostě se vymyslí nějaká zajímavá aktivita, vypadá to velmi hezky, děti pobíhají po třídě s papírky, ale učiteli to zabere hodně práce a času, navíc je časově náročné i to, aby se vše žákům vysvětlilo. A otázka zní: Je tohle ten nejefektivnější způsob, aby na konci hodiny maximum dětí odešlo s tím, že látku umí? A to včetně těch, kterým se často úspěchů nedostává?“

Líný učitel: V několika větách je omylů jako v maturitě od Cermatu. Začněme od začátku.

1. Děti nemají odcházet s tím, že látku umí! Učitel totiž nemá učit látku, ale rozvíjet dovednosti žáků – prostřednictvím jejich činnosti. Takže když děti pracují, je to mnohem lepší, než když nepracují a jen od učitele poslouchají, co se mají zpaměti nadřít, nebo jak říká Bobek: nadrilovat. Látka není cíl učitele! Osnovy jsou už skoro 20 let mrtvé!
2. To, co Bobek tak amatérsky popisuje jako „děti pobíhají po třídě s papírky„, může být popisem hned několika aktivit. Může to být burza nápadů, može to být přerušovaný příběh nebo vzájemné učení, může to být asociační metoda nebo strom důsledků. Nebo i jiná metoda. Během těchto činností žáci pracují a rozvíjejí své kompetence, například: „žák vyhledává a třídí informace a na základě jejich pochopení, propojení a systematizace je efektivně využívá v procesu učení, tvůrčích činnostech a praktickém životě“ nebo „vyhledá informace vhodné k řešení problému, nachází jejich shodné, podobné a odlišné znaky“ nebo „formuluje a vyjadřuje své myšlenky a názory v logickém sledu“ nebo „účinně spolupracuje ve skupině“ a podobně. Učitel tedy plní RVP/ŠVP. Ta metoda, kterou Bobek ignorantsky kritizuje, právě vede k těmto a mnohým dalším kompetencím a dovednostem. To je cílem učitele, milý Pavle Bobku, ne to tvoje „žák látku umí„! Nehledě na to, že právě těmito metodami je zapamatování tématu mnohem silnější, protože je podloženo vlastním získáním poznatku.
3. Je časově náročné, „aby se to žákům vysvětlilo„?. Zpočátku je to těžší, ale i chápání úkolů a porozumění tomu, co má žák dělat, je dovednost. Je třeba ji trénovat, prohlubovat, a vše se obrovskými kroky a velmi rychle zlepšuje. Patří k základním dovednostem učitele zadávat úkoly srozumitelně a přiměřené schopnostem žáků.
4. Žáci, kterým se „často úspěchů nedostává“ jsou ti, od kterých učitelé často chtějí právě tu nadrilovanou látku. Zato kvalitní učitelé, kteří po žácích chtějí plnění diferencovaných úkolů, mají úspěšné všechny žáky ve třídě. Jo, málem jsem zapoměl, Pavle: ty vlastně diferencovat obtížnost úkolů nechceš, protože je to „moc práce„. Možná ani nevíš, jak na to? Všem žákům stále dávat stejné úkoly – to je opravdová učitelská bída.

Pavel Bobek: „Učení je dřina, musíme na tom zapracovat. Teprve když děti něco skutečně vědí, mají znalosti, bude je škola hrou bavit. Třeba když jsme šli s dětmi do planetária, bylo skvělé, když už o planetách něco věděly. A pak z toho byli všichni najednou nadšení. A to i slabší žáci, kteří by se tam jinak nudili.“

1. Výrok, že když „děti něco skutečně vědí, mají znalosti, bude je škola hrou bavit“ je nejen obrovská oslovina, ale otočením příčiny a důsledku. Je to přesně naopak: pokud děti škola baví, mají mnohem víc znalosti. A co je lepší: pokud učitel dělá různé aktivity, které Bobek tak kritizuje, tyto znalosti umějí využiít a pracovat s nimi.
2. Další otočení logické návaznosti: návštěva planetárie vede žáky k zájmu o vesmír nebo ho posiluje. Bez ohledu na našprtanou látku, záleží zejména na tom, jak je program planetária pro žáky kvalitní. Jestliže učitel právě pracuje s tématem a návštěvou planetária vzdělávání doplní, je to ideál. Představa, že učitel nutí žáky memorovat například „Jaká je vzdálenost Země a Měsíce?“ nebo „Kolik hmotnosti naší sluneční soustavy tvoří Slunce?“ a tím si pak užijí návštěvu planetária, je zcestná. Stejně jako to, že žáka, který nemá naučeno o vesmíru, návštěva planetária nudí.
3. Mimochodem, o planetách každé dítě ví něco. Takže namísto drilu, frontálky a výkladu, který Bobek preferuje, učitel může zvolit aktivitu, kde si žáci poznatky o vesmíru předávají a zároveň se učí mnohé dovednosti. Vzájemné učení žáků je nejefektivnější způsob učení! Třeba Kmeny a kořeny. Jenomže to by zase běhali s papírky 🙂

Pavel Bobek: „Měli bychom otočit tohle, tu představu, že si začneme hrát a budem děti motivovat jako tou zábavou, já si myslím, že to je špatně.“

Líný učitel: K tomu mě napadá to, že u podobných nesmyslů se Bobkovo nedostatečné profesní vzdělávání projevuje nejvíce. I student pedagogické fakulty, který má jenn základní znalosti z pedagogické a vývojové psychologie a obecné pedagogiky, by cítil zábrany něco podobného prohlásit. Tohle nemůžete vyvrátit jinak, než že P. Bobka navštívíte se základní literaturou a mlčky mu ji předáte. Pokud si ji přečte, něco se naučí. Pokud ne, bude se stále blamovat podobnými nonsensy. Já věřím, že se dovzdělá. Pak mu to, co se děje v jeho třídě, bude dávat lepší smysl a bude mnohem lépe vědět, co má sám dělat. A možná nebude tak hrozně moc nadšený z toho, že je v Anglii při shromáždění školy slyšet spadnout špendlík. Prý.

Pavel Bobek chápe učení tak, že děti se něco nadrilují a pak  „čím víc toho víme, tím víc toho budeme vědět, protože poznatky se nabalují a tím snáze můžeme přemýšlet„. A také prý „není nic špatného získávat znalosti drilem„.

Líný učitel: Ve skutečnosti je to zase jen hodně velký učitelský primitivismus a nepravdivá zkratka. Memorovat se a „vědět“ v Bobkově dril/stylu nemá níc společného s myšlenkovými operacemi typu interpretace, analýza, hodnocení a dalšími. To jsou prostě dovednosti, které se rozvíjejí prací s úkoly, řešením problémů a podobně. Když žák zná zpaměti názvy stromů, neznamená to, že se mu bude lépe stavět židlička ze dřeva, rozhodovat v problémové výuce, co jak a kde zasadit nebo charakterizovat různé typy lesů – natož přemýšlet o jejich ochraně. Znalosti získané drilem jsou nepoužitelné, na rozdíl od dovednosti je získávat a pracovat s nimi. K pochopení souvislostí je třeba mnohem víc, než jen umět zpaměti. To „víc“ znamená činnost žáků při které používají hlavu, ne frontálku po vzoru Pavla Bobka, favorita nekompetentních pedagogů. Těm se musí líbit i jeho řešení kázeňských problémů ve třídě (kde má aktuálně patnáct třeťáků). A stejně v této bezproblémové a lehce ovladatelné třídě provádí toto: první varování žákovi a druhé varování už znamená stížnost rodičům.

Ne že by Pavel Bobek neřekl tu a tam zajímavou myšlenku nebo pravdivou zásadu, ale v tom celém jeho pojetí je to skoro jedno. Škoda. Těžko totiž říct, co je realita, co je přání a co je vlastní zkušenost – protože ve všem je tolik antipedagogiky, že to dobré ztrácí kredit. Tahle učitelská loďka na moři vzdělávání se podobá plesnivé, ztrouchnivělé trosce. Má velké množství děr a potrhané plachty. Pak je jedno, že tu a tam z paluby vlaje barevná vlaječka.