Pavel Bobek a jeho SPONS: seď na místě, drž klapačku a poslouchej učitele!
Objevil se tragický případ školy, které se rozhodla realizovat SPONS z Bobkovy knížky. Takže se v diskuzi objevilo: co to vlastně je? Protože ne každému se chce číst pokleslou literaturu, vysvětlím to v tomto textu. Spons je zkratka, která znamená:
S – Sedíme jako studenti
P – Posloucháme se navzájem
O – Odpovídáme na otázky a klademe je
N – Nerušíme se
S – Sledujeme mluvčího,
To, co na první pohled snad vypadá rozumně, ale nabyde úplně jiných rozměrů, pokud to dáme do souvztažnosti s tím, co Bobek ve své knize píše. Začneme písmeno po písmenu.
S (sedíme jako studenti) je věc, které jsem se už věnoval v recenzi té knihy. Už to „sedíme jako studenti“ je velmi manipulativní, protože takhle studenti nesedí. Bobek má tohle vyzkoušené na žácích prvního stupně, kterým to poručil a kdo neposlouchá, má výstrahu. Popisuje to takto: „„Touto formulací je myšleno sezení na sedáku vlastní židle, s rovnými zády, založenýma rukama na stole a chodidly na zemi. Na zemi jsou i nohy židle. Když někdy toto první pravidlo představuji učitelům, vidím lehký údiv v jejich tvářích. Nejspíš si říkají: „Sedět rovně? K čemu a proč? Není to trochu příliš?“ Spíš než školu 21. století to připomíná přístup obávaného Igora Hnízda z Obecné školy nebo pověstné sezení s rukama za zády, tak rozšířené ve školství minulého režimu. Nakonec, co na tom, že dítě na lavici kroutí, hlavní přece je, že mě poslouchá! V minulosti bych asi přišel s podobnými námitkami. Můj zásadní argument pro návyk sedíme jako studenti zní, že sedí-li žák jako student, zvyšuje se pravděpodobnost, že bude schopen – on sám stejně tak i třída jako celek – věnovat svou pozornost učení. Pokud necháme podobu sezení na žácích samotných, otvíráme tím dveře do zóny nejednoznačnosti, jejíž hranice mohou být bezbřehé.“
Líný učitel: Pozor! Ona „nejednoznačnost“ může být „bezbřehá“. Ve kvalitním vzdělávání je pestrost a svoboda volby učiteli podporovanou kvalitou, ve třídě tyrana musí být vše jednoznačné a vše musí mít „břehy“. Bobkův přístup k výuce se tedy týká i těla žáka – a to tak, že on tělo dítěte podřizuje své vůli. Požadavek „sedět jako student“ není doporučením, ale normativním rozkazem, který nese znaky disciplinace, jak ji popsal Michel Foucault: ovládnutí těla jako nástroje moci. Žáci mají zaujmout „správnou“ pozici, mít ruce na stole, chodidla na zemi, záda rovná – a všechny odchylky jsou vnímány jako potenciálně rušivé. Všichni žáci tedy mají na povel sedět stejně, a pokud možno i vypadat stejně – jako v armádě, ve fabrice nebo na přehlídce poslušnosti. Takto chápaná výuka nezačíná zvědavostí, dialogem, bezpečím či důvěrou – začíná tělesným podřízením a požadavkem jednotnosti, protože Bobkův posed je tím, čím hodina začíná a co okamžitě kontroluje. Skoro jako by se tělo stalo hrozbou, kterou je třeba zkrotit, standardizovat a přizpůsobit ideálu poslušnosti. Pokud žák sedí „nevhodně“, je to interpretováno jako známka nedbalosti (nesedí jako student!) – bez ohledu na to, jak se cítí, jak vnímá prostor nebo jak nejlépe soustředí pozornost. Tento přístup ale ignoruje základní poznatky o různorodosti lidského učení i neurodiverzity. Děti nejsou stejné. Zkuste si představit, že by učitelé sami byli nuceni při poradách sedět takto – ruce na stole, nohy na zemi, rovná záda – a to pod neustálým dohledem někoho, kdo hodnotí jejich „pozornost“. A nyní si představte, že jde o malé, prvostupňové děti každou jednu vyučovací hodinu! To je středověk. Ve skutečnosti ale dobrá výuka nestojí na geometrii těla, ale na vztazích. Na zájmu, který má učitel o děti, na důvěře, kterou k němu mají, na aktivitách, které vtahují, na obsahu, který má smysl. Ve škole, kde žáci mohou sedět tak, jak je jim to přirozené a pohodlné – pokud to nikoho neohrožuje – se může rozvinout autenticita, spontánnost a klid. Ve třídě, kde se nejprve kontroluje držení těla, se rozvíjí hlavně pocit, že se musí „nějak chovat“, ale ne nutně přemýšlet. Konečně: nastavování výuky tímto „pozorovatelným“ pravidlem není ničím jiným než projevem snahy mít třídu pod kontrolou – nikoliv snažit se o symetrii a stejné naladění. Začínat výuku tím, že všichni musí sedět stejně, je manifestací moci. Učitel, který si to neuvědomuje, není moderním pedagogem – je jen dozorcem ve školním vězení.
P (posloucháme se navzájem) – „Bobek píše: Tento návyk povyšuje dovednost naslouchání, kterou není tak snadné získat, jak se na první pohled může zdát, na pravidlo. Vyplatí se nejen při frontálním výkladu učiva, ale i při spolupráci se spolužáky. Kdo poslouchá druhé, má větší šanci se něco naučit, smysluplně se zapojit a přispět k úspěchu třídy jako celku. Často opomíjenou skutečností je to, že kdo poslouchá, ten pracuje a přemýšlí, i když zrovna nemluví. A pokud mají být žáci ve škole úspěšní, potřebujeme, aby během těch několika hodin denně, které ve výuce stráví, věnovali maximální dobu práci a přemýšlení.“
Líný učitel: Tento odstavec se tváří jako chvála aktivního naslouchání, ale ve skutečnosti obhajuje pasivní přijímání informací. Hloupá formulace „kdo poslouchá, ten pracuje a přemýšlí“ je didakticky i psychologicky chybná, protože ztotožňuje vnější ticho s vnitřní kognitivní aktivitou. Poslouchat ještě neznamená chápat, analyzovat, hodnotit nebo tvořit. Z hlediska pedagogické psychologie je to přibližně stejně logické, jako tvrdit, že „kdo kouká na tabuli, ten se učí“. Bobek tu zase předvádí svoji hospodskou psychologii, hodnou nedouka a nevzdělance. Navíc zde záměrně posouvá význam pojmu spolupráce. Na první pohled působí, že uznává interaktivní formy výuky („při spolupráci se spolužáky“), ale už další věty to popírají. V jeho pojetí „spolupráce“ neznamená společné hledání řešení, sdílení či objevování, ale pouhou disciplínu tichého posluchače, který neruší a soustředí se na výklad. Bobek sice píše při „frontálním výkladu učiva, ale i při spolupráci“, ale on tím myslí vlastně výhradně frontálku, protože projektovou výuku nebo badatelské metody neuznává a popírá jejich užitečnost. Ve svých čtyřech metodách, které ve své knize zmínil, jsou všechny jen frontální výukou. Žáci, kteří diskutují, bádají nebo hledají řešení, by v Bobkově logice „nepracovali“, protože nemlčí. Ale proč by vlastně mluvili a o čem, když Bobek píše, že výhradně učitel je „expert“. Je to tedy přestrojené dogma: „držíš pusu = pracuješ“. A to je v přímém rozporu s veškerými poznatky moderní didaktiky, která naopak potvrzuje, že učí se ten, kdo mluví, zkoumá, tvoří, sdílí a zpochybňuje – ne ten, kdo jen mlčky naslouchá. Závěrečné aby žáci „během několika těch hodin denně… věnovali maximální dobu práci a přemýšlení“ je vlastně manipulace, protože tím myslí právě jen poslouchání učitele
O (odpovídáme na otázky a klademe je) – Bobek: „Návyk, který nastavuje očekávání aktivního zapojení všech žáků do hodiny. Odpojení se a pasivita jsou tabu — pro dobro všech. A zároveň — příspěvky do diskusí představují žádoucí normu. Pomáhají učiteli odhadnout míru porozumění na straně žáků a vytvářejí sounáležitost ve třídě. Co udělá učiteli i spolužákům větší radost než skvělá odpověď, s níž se (nejen) slabší žák blýskne před třídou?“
Líný učitel: Vidíme tu Bobkovu výuku jako na dlani – prostě řízená diskuze, v hlavní roli učitel. Slabší žák se „blýská“ tím, že odpoví správně. Pokud ne, tak se prostě neblýskne, koho to zajímá? Já bych Bobkovi rád odpověděl, co udělá žákům větší radost než skvělá odpověď, které často nejsou žáci schopni – kreativní, zajímavá a zábavná práce ve třídě. Jenže i tady se ukazuje, že Bobek chápe aktivitu žáků jen v rámci poslušné komunikace s učitelem. Žák může mluvit, ale jen tehdy, když dostane slovo. Aktivní zapojení tu neznamená myšlení, spolupráci nebo tvorbu, ale účast ve výslechu, který řídí učitel a ten očekává jen správné – „skvělé“ odpovědi. Pasivita je zakázaná ne proto, že by brzdila rozvoj žáka, ale protože narušuje kázeň.
A když autor píše, že „příspěvky do diskusí představují žádoucí normu“, nemluví o dialogické výuce – ale o tradiční soutěži „kdo odpoví správně“. Kdo dá učiteli tu nejlepší odpověď, ten se blýskne. A tím se vlastně uzavírá kruh: i tady jde jen o výkon, o uznání, o dojem. Ne o porozumění. Aktivní učení se tím mění ve školní divadlo. Věta, že odpovědi žáků „vytvářejí sounáležitost ve třídě“ je Bobkova obvyklá amatérská hotentotšina. V popisovaném kontextu nemůže vznikat žádná sounáležitost, protože třída se nerozvíjí jako komunita nebo pracující tým, ale je tu jen jako publikum. Jeden žák se blýskne, ostatní mlčí. To nevytváří sounáležitost, ale hierarchii — rozdělení na ty, kdo odpověděli správně, a ty, kdo ne. Sounáležitost vzniká, když se žáci učí vzájemně, sdílejí odpovědnost, pomáhají si, rozvíjejí společné myšlení, ne v Bobkově pojetí výkonové soutěžení.
N (nerušíme se) – Bobek: „Pojmenování implikuje, že pokud nepracujeme ve skupinách nebo dvojicích, mluví jen jeden z celé třídy. Dále zajišťuje, že během výuky není nikdo rušen akustickými projevy z širokého repertoáru zvuků, které lidské tělo dokáže vyluzovat, případně zvuků, které mohou vznikat v kombinaci s dalšími instrumenty (viz sedíme jako studenti). Negativní vymezení návyku není ideální, je však srozumitelné a jednoznačné.“
Líný učitel: Pod heslem „Nerušíme se“ se skrývá to nejstarší školní dogmat. Kdo je zticha, ten je dobrý. Kdo mluví, ruší. Jenže vzdělávání není koncert vážné hudby. Učení je proces, který se děje v hluku, v dialogu, v pohybu. V okamžiku, kdy autor stanoví, že „mluví jen jeden z celé třídy“, odhaluje, že mu nejde o komunikaci, ale o kontrolu. My přece vím, který „expert“ v Bobkově třídě mluví, že? Bobkův text se tu nebezpečně přibližuje představě, že ticho je známkou kvality výuky. Za dob socialistické výchovy jednotného občana chodili ředitelé po chodbě, naslouchali a ticho bylo známkou dobré výuky. Bobek nás vrací do starých časů, kdy ve třídě musí znít jen hlas učitele, pokud se na něco krátce nezeptá a nepožaduje „skvělou“ odpověď. Správnou a krátkou. Přitom právě tam, kde děti mluví, argumentují, hledají bádají a tvoří, se děje skutečné učení. SPONS však žádné učení nebo práci nezná – zná jen sezení, mlčení a pozornost směrem k autoritě. Pamatujete? Kdo mlčí, ten prý přemýšlí a pracuje. Taková pitomost! A věta o „akustických projevech lidského těla“? To už není pedagogika, ale groteska. Vypadá to, jako by největším problémem školy nebylo, že děti školní práce nezajímá, ale že si někdo odkašle nebo se vysmrká.
S (sledujeme mluvčího) – Bobek: „Tento návyk lze také vyjádřit instrukcí: „Oči na mě/Petru/Jakuba/asistenta.“ Pomáhá žákům zaměřit jejich pozornost ke zdrojům učení a udržovat oční kontakt s tím, kdo má slovo.“
Líný učitel: Tento bod už prakticky shrnuje celou filozofii SPONS: kontrola pohledu, kontrola pozornosti, kontrola těla. Formulace „Oči na mě“ je starý disciplínní příkaz, který učitelé 50. let používali jako znak loajality a podřízenosti. Dnes se objevuje v „moderní“ verzi – prý pomáhá „zaměřit pozornost ke zdrojům učení“. Jenže tím „zdrojem učení“ je opět výhradně učitel, nikoli spolužák, text, experiment nebo problém. Je to v podstatě pedagogika pohledu – kdo se dívá správným směrem, je pozorný a hodný; kdo se dívá jinam, je rušivý. Tím se z učení stává inscenace, kde hlavním úkolem dětí je sledovat autoritu. Oční kontakt přitom není v moderní výuce vynucovaný, ale vzniká přirozeně, když žáka něco zajímá, když chce něco pochopit nebo sdílet. Nutit dítě „dívej se na mě, když mluvím“ je gesto moci, ne pedagogiky. Myslíte, že kdyby učitel říkal něco zajímavého nebo podporujícího, musel by si pozornost vynucovat kázeňským pravidlem?
Když si člověk přečte všech pět pravidel SPONS, neunikne mu jeden pocit: že se právě dívá na starý školní režim v novém designu. Moderní typografie, pár anglických zkratek, ale uvnitř totéž, co znali naši prarodiče – ticho, klid, pořádek a jeden hlas, který má vždy pravdu.
Sedíme jako studenti – tedy rovně, tiše a bez pohybu.
Posloucháme se navzájem – čti: posloucháme učitele.
Odpovídáme na otázky a klademe je – ale jen ty správné, ty, které potvrzují správnost výkladu.
Nerušíme se – protože hluk znamená, že někdo přemýšlí jinak, a to je nežádoucí.
Sledujeme mluvčího – oči na autoritu, pozornost jako kontrolovaný paprsek.
Celý systém se tváří jako sada návyků, které mají dětem pomoci soustředit se. Ale ve skutečnosti je to pět kroků ke konformitě. Všechno, co by mohlo být živé – diskuse, spontánnost, kreativita, i obyčejné lidské reagování – je tu považováno za škodlivé. Bobek si tohle vynucuje u malých dětí – to je pedagogický zločin. Učitel tu není průvodce, ale neomylný poučovatel, seržant, dozorce a režisér v jednom. Žák není badatel, ale figurant, který má držet tělo, oči a hlas ve správné poloze. Ironie je, že SPONS se prodává jako metoda kultivace chování, ale škola není pasťák! Jeho výsledkem je jen ztráta autonomie, svobodného myšlení a opravdového učení. Děti se učí, že nejvyšší metou vzdělávání je umět správně sedět a poslouchat, ne umět myslet. Z tohoto pohledu je SPONS pozoruhodný artefakt kyvadla, které vrací vzdělávání o desítky let zpět. Takže co je vlastně to SPONS? Jen moderně znějící název pro mizernou, frontální výuku s mocenskou kontrolou učitele, který si vynucuje to, že žáci mlčí, sedí jako prkno, nemluví, musí být jako pěna, koukají na učitele a drží klapačku. To vše odůvodněné Bobkovou typickou hloupou pseudopsychologii, která popírá odborné poznatky a vlastně se odkopává ilustrativními příklady třídy, kterou Bobek změnil v herbartovské peklo. Už víte, proč má v českém školství příznivce?
Předchozí díly
Pavel Bobek a jeho výuka pro 18. století, díl I.
Pavel Bobek a jeho výuka pro 18. století, díl II.
Recenze: Pavel Bobek a Michal Orság a jejich kniha o tom, jak být podprůměrný učitel.