Moudra doktora Václava Holečka
Jako školní psycholog tu a tam absolvuji různé semináře. Ten dnešní měl název „Psychologie ve školní praxi“ a měl se skládat ze dvou částí, titulní a druhé, která nesla jméno „Příklady dobré praxe“. V závěru čtyřhodinového semináře měla mít také své místo diskuze. PhDr. Václav Holeček, Ph.D. učí na Západočeské univerzitě v Plzni předměty jako psychologie osobnosti a je autor knihy „Psychologie v učitelské praxi“. Protože ne každý se dostane na podobnou akci, vypsal jsem několik zajímavých myšlenek, které úmyslně nehodnotím, neboť se pohybují ve spektru moudré – kontroverzní – bláznivé a každý si může udělat názor sám. Jenom podotýkám, že žádný z těchto názorů nebyl prezentován ironicky, jako vtip (s výjimkou posledního čísla 11) nebo strategií „ďáblova advokáta“. Lektor myslel všechny naprosto vážně. Tedy začínáme:
- To, co se na veřejnost dostane ze školního klimatu, má většinou na svědomí ta nejhorší třída.
- Největší problém dnešní doby je ten, když si myslíme, že problém vyřešený rozumně je vyřešený.
- Životní štěstí je založeno na dvou podmínkách: ráno se těšit do školy, odpoledne se těšit domů.
- Žák má podle paragrafu 22 poslouchat učitele. Už dávno se měly konat soudy!
- Flow není jen sex.
- Učitel musí umět psychologicky myslet. Co to znamená? Být o jeden krok vepředu.
- Když učitel vypráví a děti poslouchají s otevřenou pusou, tak to nemůže být špatný učitel.
- Každý člověk zodpovídá sám za to, jak a kde žije a kde pracuje.
- Jakmile bych viděl ve své třídě šikanu, tak tam vletím, zavolám policii a řeknu dětem, že se budou konat soudy.
- Existuje chování žáků, které učitel nemůže pochopit. A ani nemusí.
- Vnoučata jsou odměnou za to, že jsme nezabili vlastní děti.
Pozor spoiler!
Kdo si chce v budoucnosti užít nějaký seminář V. Holečka, nečtěte dál, abyste se nepřipravili o překvapení. Je velmi pravděpodobné, že uvidíte naprosto stejnou, téměř 40 slajdovou prezentaci. Lektor totiž předvedl přednášku, která se ničím nelišila od jeho vystoupení pro studenty peďáku. To se ukázalo několikrát, nejvíce v okamžiku, kdy pochválil kolegu za nějakou odpověď slovy: „Tento kolega promluvil jako psycholog!“ bez ohledu na to, že kolega opravdu byl reálný psycholog, kterýžto fakt stál na cedulce před ním. Celé pojetí přednášky bylo hodně cimrmanovské: osobní vzpomínky na rodinu, bulvární nebo sentimentální vzpomínky na jiné psychology / akademiky (odcházející do důchodu nebo slavící kulaté narozeniny), běhání od tématu k tématu, neudržení a nedokončení myšlenky apod.
Jak škola naplňuje cíle? A co školní psychologie?!
Studenti na přednášce jsou určitě nadšeni…
Docházelo k zábavným momentům, kdy několikrát prohlásil: „tím se nechci zdržovat“, ale stejně komentoval každý jeden bod na slajdu, občas doprovázená komentářem „To vám ještě musím říct…“ Asi desetkrát, možná vícekrát zaznělo: „to jsem odbočil“ – a vždy oprávněně, ale nikdy ne včas. Pan doktor byl velmi milý a laskavý, to však neodmaže fakt, že to byly promarněné čtyři hodiny našich životů. Psychologie ve školní praxi zde bylo minimum a netýkala se práce školního psychologa, příkladů dobré praxe bylo nula a na diskuzi nezbyl čas. Anotace na tuto přednášku se proměnila ve zbožné přání a dokonalou iluzi. Lektor se ani neunavoval spojovat svůj mix obecné psychologie, popularizačních legrácek a poznatků o učitelích a nějakými oslími můstky to roubovat pro potřeby školních psychologů. Bylo velmi surrealistické, když se pracovnice pořádající Univerzity v Brně zmínila o nezájmu studentů na jejích přednáškách a (velmi správně) mínila, že by pomohlo větší propojení s praxí. A my jsme právě všichni měli před očima právě typickou zbytečnou vysokoškolskou přednášku s nulovou praktičností! Kdybych za tímhle cestoval a nebo to měl ještě platit, byl bych vzteklý jako kuře v kleci. Jestli s tím jezdí pan doktor do škol, bojím se o jeho zdraví. Zároveň chápu lépe, když mi ředitelé nebo učitelé říkají: měli jsme tu školení, ale bylo to o ničem. Chudáci učitelé! Chudáci vysokoškoláci! Chudák já!