Zamyšlení nad akademiky, hloupostí a hloupým akademikem
Protože v době karantény nejezdím po českých, moravských ani slovenských školách, sedím doma a čtu nebo píšu. Mimo jiné. Pracuji na učebnici, ale na to potřebuji mít kreativní vlnu a na čtení zase čerstvou hlavu. Také pročítám svou „Moderní didaktiku“. Už ji čeká šestý dotisk a já teprve nyní dostal první šanci opravit v ní překlepy a nedostatky prvního tisku. Kdybyste o nějakých věděli, dejte rychle vědět! Ale občas mi hlavou při tom proběhnou i různé vzpomínky, které tu knihu spojily s mou minulostí. Jednou jsem v divadle čekal na začátek představení a za mnou seděly tři studentky. Jedna plakala celých deset minut až do doby, než se zhaslo, protože ten den jí přišly posudky její diplomové práce. Pracovala na ní prý poctivě, ale oponent její práci úplně rozmetal. Svým kamarádkám tvrdila, že je to proto, že si na ni zasedl. Byla někde na kurzu se svým studentským kruhem a on se jí tam dvořil, ale bez úspěchu. Pak ji ale vyhodil od zkoušky se slovy: „s tebou nic nebylo, se mnou také nic nebude“. Musela zkoušku opakovat, raději však u vedoucího katedry. To jsou věci, které se na vysokých školách stanou, bohužel. Ale většina učitelů se tam snaží pracovat jak nejlépe umí, prostě tam učíte, vedete práce a píšete posudky. Dělal jsem to také, mnoho let. A stalo se i to, že někteří akademici si přes oponentury viditelně vyřizovali i své osobní účty. Jak se studentem, tak třeba i se svým kolegou, který práci vedl. Vymýšleli si při tom a zjevně lhali: obelhávali při tom studenta, sami sebe i komisi u státních zkoušek, která posudky při obhajobě četla.
Rád bych vám to ilustroval, ale ne na příběhu studenta, ale na příkladu podobného přístupu. Jeho nositelem je autor jedné z recenzí „Moderní didaktiky“ – Jaroslav Vávra. Pracuje na katedře geografie na Technické univerzitě v Liberci. Proč geograf recenzuje pedagogickou knihu pro učitele, to opravdu nevím. Možná si myslel, že ho k tomu opravňují čtyři roky výuky na gymnáziu, kde ale jako učitel velkou díru do světa neudělal. Tam od hodnotících studentů nedostal lepší známku než tři, zatímco čtyřek a pětek obdržel hromadu (například v kategorii „ochota“ nebo „srozumitelnost“). Jeho činnost popsali jasně a konkrétně: „Látku vysvětluje nesrozumitelně a nudně, jako učitel nestojí za nic. O to horší je jako třídní; to, co se děje ve třídě, je mu naprosto šumák a když se ho zeptáte na jakýkoli dotaz, odpověď vyzní: To já nevím“. Nebo: „Učivo vůbec neumí vysvětlit a do testu chce věci, které jsme vůbec neprobírali. Přijde mi, že tomu vůbec nerozumí“. Anebo „Co opraví u jednoho studenta, toho si u jiného jedince ani nevšimne. Hledá nesmyslné chyby. Všechny jeho neschopnosti svádí na nezdařilý školní systém. Místo toho, aby vysvětlil, nakáže otevřít nápovědu. Nemůžu ho vystát.“ A také: „Jeden z mála špatných učitelů. Učivo zásadně nevysvětluje, na každou otázku odpoví: K tomu se musíš proklikat. Jeho známkování je naprosto neobjektivní, známku je schopen třeba i o několik stupňů zhoršit i kvůli pár zanedbatelným detailům, o kterých se nikdy ani nezmínil.“ Jeden jediný student pro něj neměl dobré slovo. Je jasné, že podobná výuka i další excesy (třeba alkohol a vulgární vyjadřování směrem ke kolegyním) mohou být důvodem pro vykopnutí takového „pedagoga“ ze školy. Ale jak se říká, v Čechách se vykopává směrem vzhůru a i bídný pedagog a člověk může nakonec skončit na univerzitě a třeba i připravovat budoucí učitele.
A nejen připravovat ve smyslu výuky, také jim vést a oponovat závěrečné práce. Prozkoumejme, jak J. Vávra zvládá tuto úlohu, číst a hodnotit, recenzovat. Ve své recenzi píše o mé maličkosti, když komentuje mou učitelskou kariéru: „Jak vidno, pestrý pel-mel oborového zaměření učitele, chtělo by se říci typu „suplenta“, a nebo ‚potížisty‘, který dlouho nevydrží na jednom místě.“
Když pominu ono hanlivé a bezdůvodně použité slovo „suplent“, jediný pohled do mého CV, snadno dostupného na mém webu nebo na LinkedIN, ukáže dobu působení na pozici učitel na jedné ZŠ (1993 – 2002), tj. 9 let, učitel na UHK Hradec Králové (2000 – 2017), tj. 17 let. Jenomže na rozdíl od jiných akademiků, včetně samotného J. Vávry, jsem během své práce na univerzitě neseděl na zadku, ale přijímal třeba i poloviční úvazky na různých školách. To udělalo tu pestrost škol, předmětů a oborů. Nebyl jsem zkrátka zvyklý učit pouze jeden nebo dva dny v týdnu, což je běžná praxe VŠ učitelů.
Podívejme se dále na hodnotící „výkon“ J. Vávry. Píše o pasáži v knize, kde popisuji vzdělávací seminář: (Autor) „dokresluje to popisem – učitelé nereagovali na jeho otázky, jeden z nich seděl s nohou na druhé židli, učitelky se v průběhu semináře zvedly a prchaly zabezpečit rodinu. U těch učitelek jde o velmi „moderní“ machistický pohled.“
A nyní ocituji doslova onu pasáž z knihy: „Vtom jedna učitelka prohlásila, že se cítí vedením semináře uražena a odešla. Kabát a tašku už měla vedle sebe v učebně, takže pravděpodobně zamířila rovnou domů. Další dvě ji následovaly.“ Nejen, že tu není nic machistického, ale také vůbec nic o „zabezpečení rodiny“. Ani slovo. Takže Vávra si ten dodatek úplně zlovolně vymyslel, jen aby použil machistickou nálepku.
Když v knize srovnávám dva semináře, jeden na ZŠ a druhý na gymnáziu ve stejném městě, kritizuji pasivní přístup gymnaziálních učitelů, což J. Vávra komentuje: „Autor knihy si asi představuje, že podobně jako před rokem 1989 musejí učitelé i nyní uctivě a bezvýhradně poslouchat přednášejícího.“ Nejen, že je přímo pikantní, že je to vlastně obraz jeho vlastní výuky (jak dokládají slova hodnotících studentů), já o několik řádků výše jasně popisuji, jak vypadá dobrý seminář: „Učitelé velmi pěkně pracovali, zapisovali si metody, některé zkoumali z hlediska různých předmětů, měli výborné nápady a dělili se navzájem i se mnou o různé aktivity, které se jim při vyučování povedly. Sám jsem si zapsal pár poznámek a jednu aktivitu jsem použil…“ Je tu něco o „bezvýhradném poslouchání“? Anebo spíše o spolupráci a vzájemném sdílení? A moje citovaná pasáž také vyvrací další tvrzení J. Vávry, kdy prý: „učitelé na jeho seminářích, jak sám uvádí výše, evidentně tápou“. Ne, netápou, ale na jistých školách prostě nemají chuť učit jinak než v roce 1972. V naše případě jmenovitě na gymnáziu. A opět, proč Vávra hodnotí mé semináře, aniž by na jediném byl, dokonce v textu recenze mé knihy, to ví jen bůh a Vávra.
„A to tele hubou mele…“
Podobných pitomostí a překroucenin je v recenzi celá řada. Každý, kdo je alespoň povrchně seznámen s mými texty (natož recenzent), ví, že si Vávra úmyslně vymýšlí, když tvrdí: „autorovo rozdávání jedniček ve stylu „hlavně něco řekni, a máš za jedna“. Je to úplný opak mého „za úspěšně vyřešené úkoly i dobrou práci“ nebo „Každý žák má za splnění své úrovně získat odměnu – jedničku, nikoliv známku odpovídající obtížnosti“ (s. 69), či „Nezapomene každou vykonanou dobrou práci odměnit jedničkou“ (s. 400) nebo „Jediné, s čím poměřuje žáka, je zadaný úkol. Je splněn? Tedy si zaslouží odměnu, jedničku.“ (s. 496). Četl Vávra vůbec recenzovanou knihu? Pochopil, o čem se v ní píše? O čem to Vávra vlastně vůbec blekotá? Podsouvá mi nesmyslné názory, které pak s gustem kritizuje, zatímco v recenzované knize opakovaně uvádím pravý opak. Protože „úspěšně vyřešený úkol“, „splnění své úrovně“, „vykonaná dobrá práce“ nebo „zadaný úkol, splněn“ je naprostým opakem jeho „hlavně něco řekni“. Vše nasvědčuje tomu, že tento geograf se vůbec v pedagogice a didaktice neorientuje, ba není schopen porozumět ani české větě. A nebo text úmyslně a svévolně špiní svou recenzí a vymýšlí si záminky. Takhle vypadá pomsta zneuznaného gymnaziálního učitele a školometského didaktika! Vrcholem Vávrovy pitomosti je analýza pasáže „Každý, kdo vysvětlí, jak dojit k nějakému řešeni, si vyslouží jedničku“ kdy jeho vysvětlení opět ocituji: „a to tele hubou mele a dodávám ve stylu reklamy a mám to zadarmo“. Podobného nesmyslu je v recenzi dost a to nejlepší si nechává Vávra na konec: autor je prý „v některých pasážích i čtivý (na úkor odbornosti).“ To je výtka, prosím pěkně. Ukazuje právě ten odtažitý svět akademiků, kdy čtivost je prý na škodu, dokonce i u knih, které na žádnou akademickou „vědu“ záměrně neaspirují, ba se od ní výslovně distancují. Přitom odbornost samotné recenze je k smíchu. Jenomže podobné myšlení vede i k tomu, že se někteří akademičtí autoři například bojí ve svých knihách použít přehledné barevné schéma, protože šedé vypadá „.odborněji“. Směšné! To je i jeden z důvodů, proč učitele ve školách naprosto nezajímá, co se vytváří na univerzitách, protože to s jejich praxí vůbec nesouvisí. Ne všichni jsou tam sice mizerní učitelé jako J. Vávra, co si takhle léčí své komplexy didaktické méněcennosti, ale samotný charakter „vědecké práce“ často vylučuje, aby univerzity přišly s něčím užitečným. Takové případy jsou pak pověstnými výhrami v loterii. Musíte mít veliké štěstí, abyste na něco takového narazili. Představte si, že J. Vávra byl spolu s dalšími pěti akademiky a jedním pracovníkem NÚV pověřeni nedávnou revizí RVP v předmětu zeměpis! Nula učitelů ze škol, jen tihle výtečníci (třeba i z Vysoké školy polytechnické) by učitelům s chutí rozvrtali zeměpis. Výuka z kanceláře univerzity k tomu přece jako kvalifikace postačí. Naštěstí byla ta šaškárna brzy odvolána.
A jak s tím souvisí ona plačící studentka? Já jsem dospělý muž a Vávra je pro mě nevýznamný „no name“. Vzpomněl jsem si na něj jen proto, že se nyní „Moderní didaktikou“ po letech probírám. Já jen napíšu kvůli své duševní hygieně a pracovnímu relaxu tento blog a je to srovnáno. Srážka s takovým hlupákem mě nijak nevykolejí, kdybych nechtěl, nemusím také dělat vůbec nic a nechám ho sejít nezájmem v bažině zapomnění. Ale dovedete si představit bezmoc studentky, kterou takový nýmand setře posudkem a ona nemá dovolání ani úniku? Někteří studenti, než aby s podobným likvidačním hanopisem posudku – psaného stejným stylem – bojovali, raději diplomku přepíšou a ztratí měsíce života, kdy mohli dělat mnohem užitečnější činnost. Chápu, že jsem bývalému gymnaziálnímu učiteli Vávrovi šlápnul na kuří oko, ale to se konečně může s učitelem stát každému studentovi na každé vysoké škole. Hrozné pomyšlení, pokud má v pak daný akademik v sobě tolik zášti, pokrytectví a je schopen zmanipulovat cokoliv. Chtěli byste, aby takoví Vávrové oponovali práce vašich dětí a připravovali vaše budoucí kolegy učitele?