Sport ve školní třídě: Čapek vs. Klabal

Číst si blogy J. Klabala je jako testovat si svůj pedagogický cit. Jakmile si ho přečtete a budou se vám zamlouvat dvě, tři věty, asi na vás leze chřipka. Pokud to bude odstavec, nutně potřebujete prázdniny. A jestliže budete souhlasit s celým textem, je čas na lobotomii mozku.

 Nyní se tento pedagogický brusič opět dal do díla a napsal textík „Jak vychovat vítěze bez toho, že by existovali poražení?“, kde umisťuje české žáky do sportovního prostředí a bádá, co a jak. V úvodu (jak je u podobných zpátečníků časté), zavzpomíná na blahé časy jednotné socialistické výchovy. Prý: „Ze značné části českých dětí dnes skutečně nevyzařuje přirozená touha po úspěchu, jako tomu bylo před lety, kdy jsme ještě sklízeli sportovní či edukační úspěchy.“ Jaké to byly edukační úspěchy? Kdo ví, já tedy ne. Asi to, že sám Klabal něco dostudoval – to byl podle mého soudu úspěch značný.

Protože například v pedagogice nebo pedagogické psychologii by podle své vlastní učitelské filozofi prolézt vůbec neměl – tak slabě ji ovládá! Vždyť tvrdí: „známky ukazují rodičům, jak jsou na tom jejich děti s vědomostmi, které od nich škola přirozeně očekává. Třebaže to nemusí být vždy zrovna příjemná zjištění.“ Opravdu škoda, že zrovna očekávání u něj nebyla větší, třeba by se naučil o svém oboru něco více. Klabal dále píše: „Z alternativního školství se ozývají hlasy, že bychom měli ve školách zrušit známky, protože soutěžení je pro děti traumatizující. Jak ale vychováte vítěze bez toho, že by existovali poražení?“ Na takovou otázku má kvalitní pedagog odpověď: vítěze vychováme tak, že bude soutěžit s úkoly, s problémy a že si bude klást cíle, které dokáže překonat – a vítězit! U dobrého učitele tady můžeme mít úspěšnou třeba celou třídu. U špatného učitele soupeří žáci mezi sebou, máme tu vítěze nebo dva, poražena však bývá většina třídy. Co to je za vzdělávání, aby většina třídy musela přihlížet šlechtění takového „vítěze“ zalévaného jejich neúspěchy? Klabal si snad ani není vědom, že jeho sportovní přirovnání vůbec nesedí. Každý úspěch potřebuje kooperaci, pomoc, sdílení. Zrovna náš nejlepší basketbalista Satoranský je skvělým příkladem, protože jeho největší síla je v tom, že jeho spoluhráči kolem něho „rostou“. Je o něm známo, že je dokáže udělat lepšími hráči. Přesně jako talentovaný žák při vzájemném učení. A tím se zvedá jeho vůdcovská role a roste i respekt všech vůči němu – namísto toho, aby jim své výsledky plácal „vítězně“ do obličejů, navíc s přizvukujícím učitelem, jako sprostým poraženým. Špičkový sport není nějaká pralesní liga, pane Klabale, kde sbíráte rozumy od „dlouholetého licencovaného trenéra mládeže“. Ten nejspíše rozumí pedagogice stejně jako vy, samá hospodská moudra.

Klabal tvrdí: „Místo abychom vyčnívající lídry sportovních kolektivů a školních tříd dávali na odiv jako osobnosti hodné následování, snažíme se je stáhnout zpět do průměru.“ Takhle to ale nefunguje! Do průměru a podprůměru stahují žáky jen ti učitelé, kteří neumějí hodnotit jinak než porovnáváním žáků mezi sebou a výkonovým hodnocením. Ano, stahujeme žáky dolů, ale špatnými známkami za úkoly, na které jsme je doposud nepřipravili. Dávat „na odiv“ šprty jako „lídry školních tříd“ je zcestné! Budou tím zhnuseni oni sami a žáci okolo nich ještě víc. Mnohem pedagogicky vhodnější je dávat na odiv úspěch každého jednoho žáka a také umožnit mu ten úspěch dosáhnout! Diferenciací úkolů, pestrostí činností ve třídě, individualizací práce. To jsou učitelské výšiny, kam Klapalové nikdy nedohlédnou. Udělat lídrem toho nejlepšího by dokázala cvičená opice, ale udělat lídrem činností a aktivit každého žáka ve třídě, to je vyšší dívčí pedagogiky!

Nemá cenu citovat všechny ty nesmysly (oslovu výkonového školství apod.) , ale něco opravdu stojí za zmínku. Například páně Klabalovo: „Progres gymnazisty navráceného do základního školství se logicky zpomalí, to je, jako bychom nejlepšího střelce ligy poslali rozvíjet se do nižší soutěže. Likvidace víceletých gymnázií, odstranění výsledků a známek, odkládáni srovnávacích testů a všechny další nivelizační kroky zaručeně nepovedou k úspěchu, nýbrž k průměrnosti. Ale na stadiony přece nechodíme proto, že chceme vidět průměrné hráče.“

Není úplně snadné rozplést všechny ty pomýlenosti, co se dají nakupit v několika řádcích. Ale postupně: víceletá gymnázia není žádná vyšší liga! Z hlediska didaktiky (a tedy kvality výuky) je to spíše okresní přebor, kam nesmyslnou distribucí zamířili talentovaní hráči do rukou velmi často mizerných trenérů. Odstranění srovnávacích testů povede ke snížení stresu, který je nepřítelem dobrého učení a srovnávání samotného, jenž dává smysl snad jen školským byrokratům. Na stadiony opravdu nechodíme na průměrné hráče. Ale já osobně tam ale nechodím ani na přeceňované sólisty. Já tam chodím na dobrou týmovou práci a radost ze hry! Nevítězí týmy, složené z individualit, ale ty, kde každý, i ten nejslabší hráč, má své úkoly a s ostatními se podporuje a pomáhá si. Tam, kde se společně vítězí i společně prohrává, vládne ten správný sportovní duch, který divák chce vidět. Podívejte se na gól, který vstřelí FC Liverpool, jak se všichni hráči radují, ať ho dal kdokoliv. Pozitivní emoce ze hry se přenáší na všechny diváky. A pak se podívejte, jak se tváří dřívější nejlepší fotbalista světa C. Ronaldo, když dá v jeho týmu gól někdo jiný, než on. Musím psát, na koho se chci na stadionu dívat?

Klabal si ovšem dál vede svou: „Reformní pedagogika se snaží spálit všechny staré osvědčené výchovné principy, ohýbat léty prověřené, neměnné pravdy a na jejich popelu vystavět svůj naivní krásný nový svět. Dnešnímu dítěti je odmalička vštěpováno, jak je výjimečné, úžasné a jedinečné, že okolní svět je tu proto, aby naplňoval jeho potřeby a přizpůsoboval se mu.“

Jen úplný ignorant může naše socialistické školství považovat za „prověřené“ a věřte mi, že Klabal při těch slovech o „neměnných pravdách“ pravdu nepíše o Montessori.  Principy reformní pedagogiky pak kroutí do podivného patvaru. Není divu, to, jaký je tento člověk „pedagogem“, ukázal mnohokrát. Stejně tak i v tomto textu, kdy beze studu uvádí: „Vnucená formální autorita je dnes nežádoucí. Trenér, křičící na hráče, aby z nich dostal lepší výkon, je považován za despotu. Učitel, nazve-li propadajícího žáka líným či hloupým, si koleduje o inspekci. Probíhá ideologická destrukce autorit.“ Ano, pane Klabale, ideologie řvaní na žáka a nazývání ho hlupákem by měla být destruována. Přehlídka vašich názorů ale ukazuje, že u některých zabedněnců je to snaha zatím marná.

Kantorům podobným Klabalovi však už teče do bot, to přiznává i sám: „Přirozeně soutěživým dětem vtloukáme do hlavy, že na výsledku ve sportu ani ve škole nezáleží. Vadí nám tréninkový dril, protože sport by měl být hlavně zábava. Protestujeme proti domácím úkolům, jež naše děti neúměrně zatěžují. Tajíme výsledky, aby naše dítě nepoznalo porážku, rušíme známky, aby nezažilo zklamání. Přísný učitel je zpátečník, tvrdý trenér tyran.“ Ano, tak to je, tak to bude. Progres se nedá zastavit, ani ve vzdělávání ne, dokonce ani v České republice ne. Klabal neklabal.