Podpora pozitivního chování aneb když se ze žáků dělají roboti v lochu
České školství má neuvěřitelnou schopnost dobré myšlenky pokřivit a dobrou praxi zprznit, prostě Kocourkov. Například z tréninkových místností, které umožňují individuální přístup k žákům, vyrobila jedna brněnské škola „záchytku“, regulérní zadržovací místnost pro děti. Tři záchytky = ředitelská důtka. Podobných příkladů máme celou řadu. Nyní se situace opakuje s tzv. podporou pozitivního chování (PBIS). Celá věc vypadá teoreticky celkem chvályhodně, protože je obalená do líbivých frází. Ale i v metodických materiálech se objevují věty, které nutí k ostražitosti. Například se uvádí: „Celoškolní očekávání by měla být jednoduchá, široce akceptovatelná a dobře zapamatovatelná. Je vhodné zvolit jen okolo tří až pěti očekávání, která budou pozitivně formulovaná a zároveň mají potenciál obsáhnout pravidla chování z různých oblastí. Příklady vhodných celoškolních očekávání tak jsou například respekt, zodpovědnost a bezpečí. Pod tato hesla lze zařadit jak ohleduplné chování žáků vůči sobě i dospělým (respekt), tak třeba i dodržování hygienických zásad (bezpečí) nebo vypracování zadaných domácích úkolů (zodpovědnost)“. Už je to tady zase! Zodpovědnost je u mnoha českých učitelů spojena s posloucháním na slovo, plněním rozkazů, nošením domácích úkolů. Taková hloupost!
Ale když si pak uvědomíme, co se tu děje prakticky, nemá to daleko od vězeňského pořádku. Například tento příklad „podpory pozitivního chování“: „Příchod do třídy 1. stupeň: 1. Jdi na své místo, 2. Podívej se na rozvrh, 3. Na lavici si připrav učebnici, sešit a pomůcky na 1. hodinu, 4. Pokud jsi měl domácí úkol, polož ho na lavici. Nebo: Seřazení k odchodu ze třídy – 1. Počkej na signál, 2. Stoupni si, 3. Zvedni/zastrč židli, 4. Postav se do řady.“ V čem je rozdíl mezi tímto programováním dětí a tímhle?: 1. Vyjdi z cely, 2. Stůj čelem k zábradlí, 3. Počkej na signál, 4. Vpravo v bok, 5. Postav se do řady. Pokyny dozorců v lochu. Proč by dítě ve třídě nemohlo před vyučováním sedět na koberci nebo listovat knihou? Proč by si žák nemohl jít povídat ke kamarádovi k jeho lavici? Tohle robotické chování se v daných třídách nacvičuje v tzv. projektových dnech. Nedělám si legraci, je to tak. Ten, kdo označil slovem projektový den nácvik přesunu ze šatny do třídy – to musí být vůl jak anděl, řekla by moje babička. Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV) to ale myslí smrtelně vážně, v jejich materiálech se píše: Postup žákům názorně předvedeme… Postupy trénujeme, za dodržování postupů žáky oceňujeme pochvalou, bodovým systémem. O tom bodování bude ještě řeč. Není divu, že celý tento systém je sem roubován z Ameriky, ze země, kde doživotní trest mohou dostat i jedenáctileté děti.
A co tohle? Cituji z materiálů: „Očekávané chování připomínáme např. tematickou aktivitou ve výuce. Může se jednat o zpracování očekávání ve výtvarné výchově nebo napsání slohové práce či básničky na téma očekávaného chování. Lze využít i vědomostní hry typu riskuj nebo AZ-kvíz obsahující otázky zaměřené na očekávání“. Není to úplně pošahané? Představte si takového učitele na prvním stupni: Otázka do vědomostní hry: „Jakou cestou jdeme za šatny do třídy?“ Odpověď: „Nejkratší!“ Děti, zapomeňte na dinosaury, hrady a zámky nebo vesmír, mám tu AZ kvíz o kázni ve třídě! A podívejme se na tu krásnou básničku od Alenky: Z naší paní učitelky respekt máme, na slovo ji posloucháme, ten kdo hodný zůstane, ten žetony dostane, rozkazy se řídíme, k poslušnosti míříme. Výborně! Nu, Alenko, když budeš ještě dvě hodiny sedět bez hnutí, možná bude dnešní žeton tvůj. Děti, původně jsem chtěla, abyste dnes namalovali les, ale budete místo toho kreslit značky pro naše pravidla: držet se vpravo, mluvit tiše, jít přímo tam, kam mám a další. Koho zajímá les, když můžeme malovat příkazové značky?! To by bylo, abych vás nepřeprogramovala z obyčejných dětí na robůtky, co mají na každou věc ten správný a jeden jediný prováděcí protokol. Zítra máme projekt, tam budeme trénovat, jak se převléknout na tělocvik. Deset opakování bude možná stačit.
Aby bylo jasno – nemám nic proti nácviku. Ale ten musí být opět veden se základními pedagogickými principy! Jedna věc je vzít děti na dopravní hřiště, aby si vyzkoušely správné přecházení a ukazování směru při jízdě na kole – a druhá, ale úplně jiná věc! – je dělat z dětí vygumované robotníky z nějaké korporátní fabriky, kteří mají jen jeden vymyšlený postup na výrobu nějaké součástky a každý pohyb navíc snižuje efektivitu výroby. Pokud by se dítě mělo chovat ve škole tak, aby neublížilo sobě ani jiným, měl by to být zvnitřněný princip jeho chování, což prohloubíme činnostmi a aktivitami zaměřenými na empatickou komunikaci, adaptaci na změněné podmínky, podporou fair play, vedením dětí k pomoci druhým a podobně. Tak, aby se to stalo součástí jejich hodnotového žebříčku. Nebudeme to dělat podmiňovacím způsobem jako zvonění u psí misky, když mu nesou potravu. Všichni všechno stejně, nikdo se nesmí odchýlit, Velký bratr se dívá.
Myslíte si, že přeháním? Na jisté školy začali za správné chování žetony dávat. Každý učitel dostane na začátku týdne pět, šest žetonů a uděluje je jednotlivým žákům. Ti je dávají do třídní schránky a po určité době je v ředitelně spočítají a vyhlásí vítěze. Učitelé hned začali využívat žetony ke kolektivním trestům: dal bych někomu z vaší třídy žeton, ale Jirka vám to pokazil, protože zlobil. Takže nikdo nedostane nic. Hledání obětního beránka – to určitě podporuje pozitivní chování! Každého rozumného člověka také napadne, proč vůbec vítěze vyhlašovat? Není pro žáky lepší než vyhrát nebo prohrát spíše dostat zpětnou vazbu a posílení za to, co se jim povedlo? Samozřejmě, v realitě se někdo o žetony snažil, jiní se na to vykašlali. Je to jako s jedničkami: kdo na ně při výkonovém hodnocení nemá, ten na ně rezignuje a přestanou ho zajímat. Takže se stalo to, co se dalo předpokládat – „hodní“ žáci žetony sbírali, ostatní ne. Čemu to pomohlo? Tím, že se zase našla další cesta, jak odměňovat elitu třídy a ostatním nedat nic, se klima školy rozhodně nezlepšilo. Naopak. Kdyby v té škole neměli v hlavě řezanku, stanoví například každé třídě nějaký limit počtu žetonů k dosažení odměny (pro celou třídu!) a pak nebude třeba nikoho porazit a nad nikým vítězit, ale prostě je třeba si plnit ve třídě svoje a navzájem se povzbuzovat. A místo soupeřivosti tu máme teambuilding. Děti pak nebudou zklamané, že jejich snaha vyšla vniveč. Správné využití žetonů samozřejmě předpokládá několik „maličkostí“. Třeba že učitelé dané školy nebudou dávat žetony jako blbci, že žetony nebudou nedostatkové zboží, že budou stanoveny rozumné cíle a že všichni učitelé potáhnou za jeden provaz, že nebudou preferovat svoje oblíbence a tak podobně – podmínky, které průměrná česká škola bohužel nikdy nemůže splnit.
Samozřejmě, že pravidla v dané škole byla zmatečná a neférová. Vezměte si třeba takové pondělí a situaci s žetony. Ve 3.A učí celý den jedna učitelka, která má v kapse pět žetonů. Ale do 8.A za stejný den přijde šest učitelů, kteří mají po kapsách 30 žetonů. V jaké třídě mají žáci větší šanci získat žetony? I malé děti z prvního stupně pochopily, že jsou znevýhodněny. To pro ně byla první lekce. Řekly to své paní učitelce, která jim poradila, aby to šli slušně a věcně říct do ředitelny. A ony šly. Jsem na ně opravdu hrdý! Tak vypadá výchova k mravním hodnotám – pokud někde vidím příkoří, snažím se jednat. A to mohla být zase druhá lekce. Ale nebyla. Stalo se totiž, že jim ředitelka školy řekla, že nemají pravdu a že to asi popletla jejich vlastní učitelka. Takže nakonec malí žáčci svou lekci dostali: vrchnost se přece nikdy nemýlí! Ti i kdyby měli lhát nebo mlžit, omyl nikdy nepřiznají. Ukázalo se v této škole tedy to, co se vidí tak často v českém školství: ten, kdo neumí dělat správnou podporu pozitivního chování, jsou ředitelé a učitelé.