Peklo na ZŠ a MŠ VŠTE Okružní České Budějovice a J. Petráchová: resident evil 3.

V minulých textech jsem uvedl neuvěřitelně toxické řízení ZŠ a MŠ v Dubné ředitelkou Jaroslavou Petráchovou. Bossing toho nejhrůznějšího charakteru, šikana, strach dětí, obrovské diletanství, porušování základních pedagogických zásad i pravidel práce s lidmi, porušování četných norem a nařízení, totalitní řízení a vyhazování pedagogů jako na běžícím pásu… Je neuvěřitelné, že tato mizerná ředitelka, pokřivená odborně a lidsky, hloupá a nesnášenlivá osoba, v současnosti řídí Základní a mateřskou školu Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích s.r.o. Je to obrázek toho, že vysoké školy vzdělávání vlastně vůbec nerozumí, lhostejnosti, neschopnosti nebo ukázka obrovské korupce a protekce? Je lidem na VŠTE úplně jedno, kdo je spojován s jejich jménem a co za děsivé věci se ve škole dějí? Opět nechám promluvit svědectví přímých účastníků, ale hrozná historie se opakuje.

Hlas 1: Byla jsem u ředitelky Petráchové zaměstnaná asi rok a půl a kolem mě prošlo asi 30 pracovníků na různých pozicích, nikdo nevydržel. Ke konci jsem tam zůstávala už jen kvůli dětem, že mi jich bylo líto a před námi se paní ředitelka alespoň trochu krotila. Ve školce se na děti křičelo, když někdo neposlouchal, vzala si ho paní ředitelka vedle do místnosti a co tam se dělo, už si člověk může jen domýšlet. Pamatuji si, že např. jedna holčička odtud vylezla s červenou tvářičkou a slzami. Šílený byl i počet dětí, které jsme v MŠ měli a nesmělo se o něm mluvit. Rodiče do třídy nevstupovali, počet znát ani vidět kvůli dispozici třídy nemohli a když se na počet ptali např. kvůli narozeninám a počtu sladkostí pro kamarády, řeklo se něco kolem 30 a pro zbytek dětí měla ředitelka vždy něco připraveno. My byli nejprve ještě ve starých prostorech jednopatrové budovy, později jsme byli provizorně v jedné z těch prvních budov areálu. Chodilo tam i kolem 50 dětí. Řádně jich bylo zapsáno ale kolem 30. Další děti byly psány tak, že chodily např. na adaptaci párkrát v měsíci, ale byly tam denně. Podmínky byly zcela nevyhovující, pár záchodků, šílené fronty, děti spaly po dvou na jedné matraci, někdy obědvaly i na lavici a seděly na zemi, protože nebylo místo u stolečků, bylo to strašné. Nejhorší ale bylo, že paní ředitelka stále seděla ve třídě a celý den do všeho zasahovala, učitelkám srážela autoritu před dětmi, vyzdvihovala své oblíbence – vytahovala si je z komunikačního kroužku, brala si je na klín, když nechtěli, nepracovali, uplácela je bonbony, které směla dětem dávat jen ona, nikdy ne my učitelky spravedlivě všem dětem a když jsme proti tomu něco namítly, řekla nám, že kdyby náš program byl dostatečně atraktivní, že by děti z kroužku neodešly, ale děti byly pochopitelně úplatné, proč by seděly v kroužku, když mohly mít sladké a ,,nic nedělat“ , vůbec nemluvím o tom, jak to komunikační kruh narušilo, že bylo těžké řešit otázky tipu: ,,A proč oni mají bonbón a my ne?“ Ředitelka stále měnila pravidla podle své nálady, takže se jí nikdy nešlo zavděčit. A za každý ,,přešlap“ jsme chodily na nepříjemný kobereček, kde nám bylo promlouváno do duše stylem, že pokud děláme u ní v MŠ , nemáme právo na osobní život, ale musíme tomu vše přizpůsobit. Přesčasy o školkových akcích byly samozřejmostí a brát si jakékoliv volno bylo zakázané. Jednou jsem chtěla volno, protože se nám ženil kamarád a řekla mi, že jestli někdo potřebuje volno, tak jedině ona sama a smetla to ze stolu. Člověk se bál i marodit a když už to bylo nezbytné, tak se za bál vrátit, protože to měl hned na talíři. Vůbec se s námi nemazlila a nejvíc jí vadilo, když si mezi sebou učitelky rozuměly. Jednou jsme měly např. vypracovat takový projekt se skřítkem, po práci jsme se s kolegyni sešly, strávily nad ním celé odpoledne a opravdu dokonale jsme ho zpracovaly. Kolegyně nám k němu vyrobila nádherného šitého skřítka. Místo pochvaly nás ale čekalo peklo. Dostaly jsme vynadáno, že jsme to nezpracovala každá zvlášť, o čemž nepadlo ani slovo. Navíc s kolegyněmi jsme na sebe v práci nesměly téměř promluvit. Neměla ráda, když jsme třeba jen stály vedle sebe. Její nálady se nedaly odhadnou. Jednou už nevěděla, za co mi vynadat, tak mi přišla vynadat za to, že jsem nechala zapíchané špendlíky v nástěnce, že tím se ta nástěnka ničí. A můj odchod, běžící výpovědní lhůta bylo také pěkné peklo plné naschválů. Dokonce mi pak odmítala vydat i důležité dokumenty pro úřad práce. Mimo jiné se mi snažila napovídat, že účetní má dovolenou, že to neurychlí. Nakonec jsem sama účetní vypátrala, žádnou dovolenou překvapivě neměla a dokumenty jsem tedy sehnala a odevzdala včas. Od paní ředitelky mi pak přišly tuším asi s týdenním zpožděním. Ještě bych zmínila, že jsme měly podepsané ,,smlouvy mlčenlivosti“, nesmělo, (možná ještě nesmí) se mluvit o tom, co se tam děje/dělo… Touto zprávou bych tedy ráda přispěla, je hrozné, jestli se to vše stále děje, ale chtěla bych Vás poprosit spíše o anonymitu, děkuji za pochopení. Ještě jsem si vzpomněla, že jsme měly zákaz mluvit s maminkami o důležitých věcech. Zakázáno bylo např. i přiznat maminkám, že jejich dítě třeba plakalo, protože by si ho maminka pak mohla stáhnout zpět a paní ředitelka by o dítě přišla, takhle uvažovala. S maminkami o zásadních věcech mluvila vždy jen ona a vše zaonačila k obrazu svému, byla skvělá řečnice. Maminky si vodila jak se jí hodilo, napovídala jim doslova pohádky, řekla jim přesně to, co chtěly slyšet, ale realita byla úplně jiná. Ještě dnes, když projíždíme kolem VŠTE, se mi při vzpomínce na paní ředitelku sevře žaludek…

Hlas 2: Do práce jsem chodila nervózní, protože každý den byl jiný. Jeden den jsme musely dělat ranní kruh tak a o dva dny to bylo zase jinak. Záleželo hodně i na její náladě. Vždy jsem se ptala naší „kuchařky/hospodářky“, jakou má náladu, protože s ní mluvila vždy jako první. Ráno si často děti mohly hrát pouze s hračkami u stolečků a na koberci vůbec, protože moc křičely a dělaly nepořádek. Odpoledne po spaní děti musely minimálně půl hodiny sedět a malovat, protože „Jinak nejsme schopny, je uhlídat a dělají zbytečný hluk“. Když pak měla větší důvěru, jezdila ředitelka domů už po obědě, takže jsem si dělala vše podle sebe. Museli jsme se ptát, zda můžeme chodit ven, když jsme byly na zahradě, tak jsme určité hračky dětem nemohly ani dát, aby je nerozbily a většinou musely být jen na písku, aby se náhodou něco nestalo. Často měnila pravidla, která když jsme nedodržely, tak bylo zle. Hlavně dětí z toho měly bordel v hlavě a byly neposlušné. Neměly jsme ani možnost si jako učitelky vybudovat přirozenou autoritu, protože neměly řád, často se jim učitelky měnily a ona sama nám tu autoritu narušovala tím, že nám lítala do výuky a na děti spustila (řev). Když byly děti trochu hlučnější, tak se člověk bál, co zase nastane. Ředitelka říkala: „Žádné motivační kecy na ně neplatí, prostě musíte zařvat“ nebo „Odveďte si ho za roh nebo do umývárny a víte, co máte dělat (dítě plesknou přes zadek)“.  Tvoření jsme měly taky v omezeném množství, protože prý „to stojí všechno strašně moc peněz“. Děti mohly malovat na čtvrtku formátu A5, jelikož jsou stejně malý a jen tam něco načmárají, takže je to škoda papíru. Dostávaly jsme je přesně na počet. Všeho byl nedostatek a nakupovat se nic nebude, takže kreativní jsme taky moc být nemohly. Fyzické a psychické týrání dětí bylo na denním pořádku. Psychický nátlak na učitelky byl úplně běžný, takže i já sama za sebe uznávám, že z nervů už jsem na děti pak i křičela (bohužel si stres člověk vybil na nich). Když jsem začínala školka se rekonstruovala a my učily v budově vysoké školy, tehdy jsme měly ve školce dvojčata, která byla vývojově pozadu (nemluvili, vydávali skřeky, ukazovali prsty, často si ubližovali navzájem nebo jiným dětem – tohle byl jejich způsob komunikace). Už si nevybavuji, co se tehdy stalo, ale ředitelka jednoho z kluků vzala za ucho a táhla ho ze třídy až na toalety(dokážeme si představit, jak dlouhé chodby v takových budovách jsou) šel slyšet jen křik a pláč, stejným způsobem ho dotáhla do třídy kluk za mnou běžel a pevně objal kolem nohou s tím, že jsem mu to opětovala, za což jsem dostala vynadáno. Tohle mám do dneška před očima a ještě teď se mi chce z toho brečet. Přijala i chlapečka, na kterém bylo zjevné, že má rysy autismu. Pro ni ale tyhle nemoci neexistovaly, byla to jen neschopnost rodičů a rozmazlenost dítěte. To, co si ten kluk s ní prožíval, bylo šílenství. Přitom chlapeček spolupracoval velmi dobře, když jsem zjistila jak s ním komunikovat. Stolování dětí bylo taky jedno velké téma. Pořád se jim to měnilo jednou musely jíst pouze lžící, pak zase i příborem, pomazánky musely jíst lžičkou a přikusovat k tomu pečivo, namazat si ji nemohly. Vracení dětí s jídlem, i když bylo evidentní, že jídlo jíst nebudou a pod nátlakem ho snědly a s pláčem u toho. Dávala dětem dost najevo, kdo byl oblíbený a kdo naopak „nepřítel“. Komunikaci s rodiči jsme měly také zakázanou. Když byl nějaký problém, měly jim je nasměrovat na ředitelku. Pokud se ve třídě něco stalo nějakému dítěti, měly jsme zákaz rodičům něco říct, aby se neřešily „zbytečnosti“.  Takové věci si samozřejmě děti ale nikdy nenechaly pro sebe a automaticky sdělovaly rodičům. Ředitelka ale tvrdila, pokud jim někdo ze spolužáků ublížil, že zakoply a podobně. Během mé působnosti se zde vyměnilo 10 paní učitelek včetně mě. Nezapočítávám studentky, které chodily vypomáhat a holky/ženy, které zde vydržely maximálně 1-2 dny, protože kolik jich bylo si již nepamatuji.  Kdybych ten rok měla ve zkratce shrnout, byl to jeden velký chaos a nápor na psychiku jak na učitelky, tak i děti.

Hlas 3: Při nástupu mi bylo od ředitelky Petráchové řečeno, že nesmím mluvit s rodiči, vyloženě to bylo pro nás zakázané! Když jsem se seznamovala s dětmi a s tím, jak tu učitelky s dětmi pracují, zaznamenala jsem jedno dítě, u kterého jsem měla dojem, že vykazovalo znaky poruchy autistického spektra. Zeptala jsem se ředitelky, jestli tento chlapeček trpí nějakou poruchou, že to je značně viditelné a jestli je u něho nějaká asistentka. Na to bylo ihned odseknuto, ať se o to nestarám, že to není moje starost a mám jí hledět svého. Několikrát denně se měnila pravidla pro nás, učitelky i pro děti. Děti si ve volných chvílích nemohli hrát s hračkami, aby neudělali bordel a nezničili je. Při hře na Mrazíka mě ředitelka okřikla, jestli jsem se nezbláznila, že kde jsem viděla děti běhat? To se nesmí! Děti které zlobily i po okřiknutí, si ředitelka brala do umývárek, kde jim dala “za vyučenou”. Dávala dětem přes zadek, ať už v umývárkách nebo v šatně, když zlobily a neposlouchaly. Děti v mateřské škole dostávaly stravu jako ostatní vysokoškoláci na té škole, strava nebyla jakkoliv přizpůsobená věku dětí. Během mého celkového působení na tomto pracovišti jsem opakovaně čelila nevhodnému chování za strany ředitelky Petráchové. Zahrnovalo to ponižování před dětmi, ale také i před kolegy. Neadekvátní kritika, znevažování mé práce. Snaha o jakoukoliv konstruktivní komunikaci z mé strany byla ignorována nebo obrácena proti mě. Tato situace měla negativní dopad na mé psychické zdraví i schopnost vykonávat svou práci s klidem a jistotou. Byla jsem také hospitalizována v nemocnici, jelikož stres, který jsem tam dennodenně zažívala byl větší a větší a mé tělo se s tím už neumělo vypořádat a vytvořili se mi tzv. “nervové stresové uzlíky” v břiše. Také si vybavuji, že nám kolegyním jasně a stručně vysvětlila, že co se děje ve školce, zůstává ve školce a pokud si dáme pusu na “špacír”, zažaluje nás a nikdo si prý ve školství už ani neškrtne. Slyšela jsem, že pár lidí se pokoušelo ji nahlásit na školní inspekci, ale nikdy se to řešit nestalo. Snad se dočkáme a konečně se vše ukáže v pravém světle.

Jaroslava Petráchová: resident evil 1.

Jaroslava Petráchová: resident evil 2.