Pedagogické playoff: Maria Montessori vs Célestin Freinet vs Helen Parkhurst vs Rudolf Steiner

Pro učitele je nezbytné, aby znal různé alternativní principy, systémy a školy, protože je to obrovský zdroj inspirace. Mám rád všechny alternativní školy, kde pochopili principy nebo je správným způsobem aktualizují a přizpůsobují. Jinde je ale třeba název „Montessori“ jen marketingová nálepka a učitelé její principy znají jen povšechně a prakticky je nerealizují. Nicméně i přes to je alternativní pedagogika obrovská studnice inspirace. Který z alternativních pedagogů je mému srdci nejmilejší? Který se nejlépe hodí k mému pojetí Líného učitele, tedy mému pohledu na kvalitní výuku? To ukáže playoff na pět kol. Předem se omlouvám za zjednodušování, potřebné pro zábavnější rámec srovnání. V prvním semifinále se střetnou Maria Montessori a Helen Parkhurst, zakladatelka daltonské školy.

1. Parkhurstová klade důraz na svobodu žáků v rámci odpovědnosti a spolupráce, nikoli jen na individualismus. Její Daltonský plán stojí na samostatnosti, spolupráci a svobodě – tedy hodnotách, které sám často zmiňuji v souvislosti s žádoucím školním klimatem.

2. Montessori pedagogika je výrazně strukturovaná, ačkoliv bývá vnímána jako „svobodná“. Ve skutečnosti je silně determinovaná předem připraveným prostředím a „správným“ způsobem práce s materiály. To mi někdy připadá až příliš rigidní a málo demokratické, přestože české montessori školy to většinou nijak nehrotí a jsou dost eklektické.

3. Parkhurstová věřila v aktivní roli učitele jako partnera a průvodce, nikoliv jen v roli „pozorovatele“, jak je tomu je u Montessori. Tato pozice učitele jako aktivního tvůrce podmínek pro rozvoj žáků mi sedí víc, než pasivní facilitační přístup.

4. Daltonský plán podporuje i kolektivní odpovědnost a atmosféru spolupráce, kdežto Montessori systém je více založený na individuální práci dítěte s materiálem – bez důrazu na skupinovou dynamiku, kterou já sám ovšem ve školním klimatu často vyzdvihuji jako klíčovou.

5. Výchovné pojetí Parkhurstové je více dynamické a méně svázané „filozofií dítěte“, která v Montessori systému často v historii sklouzávala k idealizaci dítěte jako „malého dospělého“. Můj realističtější a funkčnější přístup má k Parkhurstové rozhodně blíž.

1. Freinet vychází z reálného života školy a dětí, zatímco Steiner staví na esoterické antroposofii a karmě. Já se vždy opírám o konkrétní realitu škol, pedagogický rozum a potřeby dětí – ne o okultní nauky o duchovních světech a reinkarnaci.

2. Freinet klade důraz na spolupráci, dialog, svobodné vyjadřování a práci se skutečnými materiály (tiskárna, korespondence, život třídy). Já sám prosazuji podobné nástroje jako prostředky k získávání dovedností, posilování autonomie a pozitivního klimatu.

3. Steinerova škola má silně hierarchický rámec, ve kterém učitel jako autorita provází dítě skrze „vývojové stupně duše“ – což je mi vzdálené až mírně nesympatické, protože preferuji partnerské, rovnostářské a demokratické vztahy.

4. Freinet byl levicově orientovaný, sociálně angažovaný učitel z venkovské školy, blízký obyčejným lidem, který vymýšlel metody pro děti z chudých poměrů. Tento styl je mi lidsky i pedagogicky určitě bližší.

5. Steinerovy metody jsou v praxi často rigidní a uzavřené vůči kritice, zatímco Freinetova pedagogika je flexibilní, otevřená a adaptovatelná. Mě se nelíbí žádné „systémy víry“ – preferuji reflexi, vědecký přístup a profesní autonomii.

Shrnuto: Freinet je můj člověk – zemědělec, učitel, praktik a tvůrce demokratické školy. Steiner je naopak prorok, mystik a zakladatel „alternativního světa“. A já dávám přednost otevřenému a přirozenému školnímu klimatu před duchovním vedením duší.

A nyní tu máme finále těžké pedagogické váhy! Freinet nebo Parkhurst? 😉

1. Freinet je pedagogický punk – samouk, venkovský učitel, který tvořil metody odspodu, s dětmi a pro děti. Jeho styl je praktický, demokratický a zcela ukotvený v realitě třídy. To se stoprocentně potkává s mým přístupem: minimum ideologie, maximum konkrétních nástrojů.

2. Parkhurstová je spíš systémová reformátorka – vytvořila promyšlený plán (Dalton), který je skvěle použitelný a v mnoha věcech mi sedí (svoboda, odpovědnost, spolupráce), ale stále je to koncept ze shora, byť dobře navržený.

3. Freinetův důraz na participaci, hlas dětí, vlastní tvorbu a komunity je pro mě klíčový – zapadá do mé vize školy jako místa, kde děti nejsou objekty vzdělávání, ale aktivní tvůrci. Tiskárna, korespondence, třídní samospráva – to vše mě inspiruje víc než jen flexibilní organizace učení.

4. Já sám stojím na straně učitelů v terénu, ne u stolu vedle vzdělávacích inženýrů. Freinet to zosobňuje víc než Parkhurstová, která – byť výborná – stále působila v rámci amerického elitarismu a řízené reformy.

5. A nakonec: Freinet víc žije, zatímco Daltonský plán zůstává spíš metodou. Freinetovská pedagogika je hnutí, kultura, způsob života školy. A mě jde právě o školní kulturu, o klima, o život třídy. Tady Freinet boduje naplno. KO.

Takže: Parkhurst je super, ale Freinet je srdcovka. A myslím, že bych ho klidně pozval na pivo a měli bychom o čem povídat. Parkhurstovou bych obdivoval, ale Freineta bych bral jako parťáka. Vítěz je tedy Freinet, i když s respektem k Parkhurstové.