Pavel Bobek a jeho výuka pro 18. století, díl II.
Jen v českém školství může v organizaci „Učitel naživo“ která tvrdí, že „usilují o modernizaci českého vzdělávání“ pracovat lektor, který tvrdí, že badatelská výuka je nesmysl, vzdělání prožitkem je mylné, který popírá kompetenční učení a místo reformy chce osnovy! Pavel Bobek nepřestává udivovat svou nevzdělaností, nekompetentností a tím, jak ochotně ji dává znát v různých rozhovorech. Přínáší velmi sebevědomě výuku, která byla zastaralá už před padesáti lety a pro její obhajobu se nestydí tvrdit, že Země je placatá.
Bobek: „Než se dostal do Anglie, byl z Česka zvyklý nechat děti, aby si na různé zákonitosti přišly samy, protože je to doporučovaný, „pokrokový“ přístup. Ale v Anglii zjistil, že to tak být nemusí. „Neustále jsem se snažil něco z dětí vytáhnout, až mi kolegyně pošeptala: Prostě jim to řekni, to nevadí.“ A hned dává příklad: Když začíná probírat zlomky, napíše na tabuli jedna třetina a jedna pětina a zeptá se dětí, co je větší – většina se jich bude mýlit, zažije neúspěch a jedno, maximálně dvě děti na to přijdou. Pokud jim ale rovnou řekne, že jedna třetina je větší, i když je dole nižší číslo, vysvětlí proč a pak nechá žáky porovnat jiné zlomky, je to efektivnější, zapojí se všichni a víc dětí uspěje.“
Líný učitel: Jasně, chápeme, na co studovat pedagogiku, vývojovou psychologii, didaktiku? Stačí, když vám něco „pošeptá“ nekompetentní kolegyně – a je to. Bobek, který prý nechává děti, aby si na zákonitosti přišly samy, je klam. Nikdy to neuměl a neumí to dodnes, důkazem je jeho kniha. Ta historka z Bobkova „osvícení v Anglii“ je učebnicovým příkladem, jak může člověk pochopit zkušenost přesně obráceně, než měla smysl. Z jeho vyprávění vyplývá, že zázračně zjistil, že učitel má dětem říkat odpovědi, a domnívá se, že tím objevil Ameriku. Ve skutečnosti ale popsal nejběžnější didaktické selhání – změnil objevování na diktování a myšlení na poslouchání. Představa, že se učení rovná „rychlejší pochopení látky“, je přesně ta logika, která z českého školství udělala to, čím dnes je – systém, kde se všichni něco „naučí“ a skoro nikdo si to nepamatuje a hlavně tomu vůbec nerozumí. Nemusí. Když dítěti rovnou sdělíte výsledek, opravdu „uspěje“ – v testu. Jenže úspěch bez myšlenkového úsilí je pedagogická prázdnota. Žák si totiž pamatuje jen to, co musel k poznání sám vykonat – ne to, co mu bylo předžvýkáno Bobkem (a sborově skandováno spolužáky). Bobkův příklad se zlomky je jako vystřižený z doby, kdy si pedagogika ještě myslela, že mozek funguje jako houbovitý sešit: čím víc naliješ, tím víc zůstane. Jenže další výzkumy od Piageta po Hatttieho mluvily jinak – největší efekt na učení má právě to, když žák zažije kognitivní konflikt. To znamená, že se nejdřív mýlí, přemýšlí, opravuje, hledá argumenty. Ten moment „aha“ je tím, co dělá poznání trvalým. Když dítě rovnou slyší „jedna třetina je větší“, nedostane šanci přemýšlet – a jeho mozek zůstane vypnutý. Mimochodem, představa, že „většina“ třídy si myslí, že jedna patina je větší než třetina znamená, že Bobek ani neumí využit klasickou pizza pomůcku. Tam pochopení, co je větší a menší, trvá několik vteřin. Ale to se Bobkovy nehodí do příkladu hluposti dětí a moudrosti učitele. Takhle Bobek místo vyprávění o moderní pedagogice popisuje klasickou instruktážní past. Učitel i namlouvá, že když „vysvětlí“, tak naučil. Jenže on tím jen odstranil možnost, aby se žáci učili sami. Dewey by se mu vzkázal ze záhrobí: „Každá zkušenost, která není přetvořena v myšlení, je ztracenou příležitostí.“ Bobek se v Anglii tedy nenaučil nic o efektivitě učení – jen o tom, jak být přednášejícím. To ale mohl zůstat v Čechách, že? Tady by ho ale bez potřebného vzdělání hned tak do třídy nepustili. A jeho argument, že když žákům všechno vysvětlí, „zapojí se všichni“, je tragikomický. Ano, zapojí se – do pasivního zapisování. Výuka podle Bobka vypadá jako montážní linka: každý dostane díl vědomosti, šroubek vysvětlení, utáhne testem a jede se dál. Všichni „uspěli“, ale nikdo nepochopil. Když se dítě mýlí, to není neúspěch – to je učení. Když učitel dětem bere možnost se mýlit, bere jim možnost myslet. Bobek si zřejmě v Anglii spletl školu s autodílnou, kde se měří, kdo dřív utáhne šroub.
Bobek ..se opírá o zkušenost z Anglie, „kde vystudoval prvostupňové učitelství na UCL“
Líný učitel: Lež. Když Pavel Bobek vypráví, že „vystudoval učitelství londýnské univerzitě UCL Institute of Education“, zní to impozantně — dokud si nepřečtete, co to ve skutečnosti znamená. Nešlo o plnohodnotné vysokoškolské studium, ale o zrychlený pracovní kurz Teach First, který trvá dva roky a je určen pro vysokoškoláky bez pedagogického vzdělání. Účastníci nejprve absolvují letní intenzivní kurz dlouhý zhruba šest týdnů, kde se naučí základy pedagogiky a řízení třídy. Potom nastoupí na plný úvazek do školy a současně studují dálkově několik hodin týdně, pod dohledem mentora. Zjednodušeně řečeno: Teach First je zrychlený kurz pro začínající učitele, nikoli VŠ studium učitelství (a pedagogiky, didaktiky, vývojové, sociální a pedagogické psychologie, diagnostiky a dalších oborů). Tyhle poznatky Bobkovy zoufale chybí. Takže když Bobek mluví o „vystudování učitelství na UCL“, je to asi jako říkat, že po čtyřech týdnech na autoškole vystudoval dopravní fakultu. A hrozně rád bych věděl, co si jeho učitelé z UCL myslí o těch oslovinách, co z Bobka lezou.
Bobek: „Není jedno, jestli se dějepis děti budou učit na lokální studii z Domažlicka, nebo na všeobecných dějinách. Nic proti lokální studii, ať se naučí něco o místních dějinách, ale když nebudou znát české nebo evropské dějiny, tak se nemohou dobře orientovat ve společnosti,“ uvádí s tím, že děti musí nejdřív nabýt nějaké znalosti, aby mohly odhalit manipulativní tvrzení. Internet, mobily ani umělá inteligence podle něj nemění způsob, jak se lidé učí. Pokud děti nebudou mít naučené základní věci a postupy, nemůžou s ní umět pracovat.“
Líný učitel: Tady se dostáváme k samotné esenci Bobkovy pedagogiky — ke strachu z toho, že by se děti náhodou bavily a přitom myslely a k jeho neschopnosti realizovat metody a aktivity s činností. Bobek si zřejmě představuje, že čím víc je výuka podobná výrobní lince, tím víc se žáci učí. Když tvrdí, že děti při hledání lístečků „myslí na lístečky, ne na vyjmenovaná slova“, ukazuje, že nerozumí elementárnímu principu kognitivní psychologie: paměť se neaktivuje v okamžiku diktátu, ale při činnosti. Opět tu vidíme jeho ohýbání psychologických procesů, které nezná, nerozumí jim a místo nich vyslovuje pitomosti. Hra není útěk od učení, ale jeho nejpřirozenější forma. Dítě, které něco hledá, třídí, soutěží, porovnává, přemýšlí, používá přesně ty kognitivní procesy, které posilují porozumění. Věta „myslí na hledání, ne na učení“ je stejně nesmyslná jako konstatování, že člověk při jízdě na kole myslí na balanc, ne na dopravní situaci okolo. A to klišé o „nejlepším, který v týmu pracuje za ostatní“? To není problém projektové výuky, ale mizerného vedení. Kvalitní učitel totiž ví, jak nastavit role, odpovědnost a spolupráci tak, aby se zapojili všichni. To, že to Bobek neumí, není argument proti metodě – je to ukázka jeho mizerných didaktických dovedností. No jen si to představte, jak „lektor“ Bobek v organizaci „Učitel naživo“ říká účastníkům, budoucím učitelům: „V týmu obvykle pracuje jen ten nejlepší“ nebo „podstata výuky nesmí být zábavná„. Je to přece na základě jeho tříleté zkušenosti ve dvou třídách prvního stupně! Pokud mají lidé, co tyhle osloviny poslouchají, pod čepicí něco, co se podobá mozku, musí je okamžitě napadnout, co za nedouka k nim promlouvá. Když Bobek prohlašuje, že projektová a herní výuka je „pomalá“, je to asi jako říct, že pěstování stromu je pomalý způsob, jak získat dřevo. Za prvé nemá pravdu, za druhé se při ní děje tolik vzdělávacích věcí a rozvíjí tolik dovedností žáků, o kterých se frontálce ani nezdá. Bobkův „efektivní“ přístup, při němž žáci ve dvojicích vyplňují doplňovačku, může být nanejvýš efektivní v produkování nudy. To je přesně Bobek: než projektová výuka, kterou neumí vést, je lepší promítnout další z mnoha cvičení na doplňování. S tím může spouhlasit jen stejně mizerný učitel jako je Bobek. Ano, rychlejší a pohodlnější je koupit mraženou pizzu, ale kdo by ji mohl srovnávat s tou opravdově upečenou a vytvořenou z těch nejlepších ingrediencí? Bobek. Je to přece rychlejší! Když děti sedí a píší „i/y“, prý „neztrácejí čas“. Jenže rychlé učení není totéž co trvalé. Jak říká Jerome Bruner: „Učit se rychle znamená zapomínat brzy.“ Zase vidím ten obrázek lektora Bobka: „Lepší než projektová výuka je doplňování i/y ve dvojicích„. To není komedie, ten člověk to myslí vážně! To mají vážně všichni v „Učitel naživo“ hlavu jen na klobouky? Je jim jedno, co za pedagogického negramota je veřejně reprezentuje? Vlastně se podílejí na regresu našeho školství, ti rádoby modernisté. Pokud nejsou schopni ani rozlišit, jaká blecha jim skače v kožichu, tak ať o moderní výuce drží raději klapačku, amatéři. Každá druhá Bobkova věta, třeba ta, že hry mají být jen „doplňkem, ne podstatou výuky“, dokonale vystihuje jeho nepochopení zákonitostí vzdělávání. Herní principy nejsou ozdobou – jsou základním nástrojem motivace, zapojení a vnitřního zájmu. Hra, projekt, badatelská situace – to jsou jen různé cesty, jak mozek přimět, aby pracoval. Bobek tohle všechno odmítá. Zkrátka, Bobek mluví o efektivní výuce jako někdo, kdo vidí zvenku její parodii – a nikdy ji doopravdy nezažil, neumí ji řídit, nezná její zákonitosti a ignorantsky ji popírá. Tam, kde kvalitní učitel staví situace pro objev, on vidí chaos. Tam, kde děti rostou, on vidí ztrátu času. A tam, kde se hraje, on slyší hřích. Herbartovec, jezuita, nevzdělanec, hlupák.
Předchozí díl: Pavel Bobek a jeho výuka pro 18. století, díl I.