Pavel Bobek a jeho výuka pro 18. století, díl I.
České školství není kvalitní, to ví každý, kdo má na krku fungující hlavu. Ale někdy se v něm dějí věci, že si říkáte, jestli nejsou všichni blázni a vy náhodou nejste gramofon. Například když totální nedouk Pavel Bobek napíše knihu, jak učit a svou nevzdělanost pak vystavuje na odiv v rozhovorech. Opravdu si pak připadáte velmi surealisticky, něco jako když prase mluví o výrobě krajek. Jeho kniha je plná úmyslného překrucování základních pedagogických a psychologických jevů a rozhovory s ním nejsou jiné. No vždyť se na to podívejte sami. Kdybych měl takového studenta v prváku na pedagogické fakultě, šlo by s ním jistě pracovat. Bobek ale svou zabedněnost pravděpodobně ani nepochopí kvůli své nevzdělanosti a ignoranci.
Bobek: „Hry ani projekty děti tolik nenaučí. Úspěšné země staví na „klasické“ výuce, říká lektor budoucích učitelů. Badatelská výuka bývá experty doporučována jako dobrý způsob, jak moderně vzdělávat děti – aby se jen nememorovaly fakta, ale naučily se vyhledávat informace, analyzovat je a na učivo si vlastně přicházely samy. Jenže podle učitele Pavla Bobka takový způsob výuky není efektivní. „Představa, že když se žák něco naučí prožitkem, tak si to lépe zapamatuje, je mylná,“ tvrdí.“
Líný učitel: Země, které Bobek považuje za „úspěšné“, skutečně existují — ale jen v jeho představách a v učebnicích z doby, kdy se žáci klaněli tabuli. Ty skutečně úspěšné – Finsko, Estonsko, Kanada, Nizozemsko, Singapur – staví na promyšlené kombinaci strukturovaného učení, badatelského přístupu, spolupráce a formativní zpětné vazby. Nikoli na frontálním výkladu, při němž žáci dělají dokonalou imitaci mrtvých brouků. John Dewey už v roce 1938 varoval před „školou slov“: „Pokud učíme dnešní studenty tak, jak jsme učili včerejší, okrádáme je o zítřek„. Ale Pavlu Bobkovi to zjevně nikdo neřekl. Nebo to možná slyšel, jen tomu nerozuměl. Pokud Bobkova tvrzení něco dokazuje, tak jen to, že nikdy nečetl ani jeden relevantní text z kognitivní psychologie. Od Brunnera přes Kolba až po moderní neurovědu se uvádí, že učení má být aktivní proces. Zážitek, činnost, propojení poznatků s emocí – to jsou nejsilnější spouštěče paměti. Hattie ve svém rozsáhlém metaanalytickém výzkumu (Visible Learning, 2018) dokládá, že active learning má efekt 0,61, což je víc než klasické „vysvětlování“ učitele, chytrého jako rádio.
Bobkovo kritizování badatelské výuky ukazuje její nepochopení. Bobek ve skutečnosti nekritizuje badatelskou výuku, ale svoji vlastní karikaturu badatelské výuky. Efektivní badatelská výuka (IBL) má přesně danou strukturu: otázka – hypotéza – sběr dat – analýza – závěr – reflexe. Je to kognitivně náročný proces, který vyžaduje učitele s didaktickým přehledem. Proto se možná Bobkovi zdá „neefektivní“ – protože sám by ji nedokázal vést. Jeho kniha ukázala jeho až směšně malý didaktický um a popisuje v ní čtyři metody, které nepřekračují mantinely frontálky. Bobek bojuje s karikaturou moderní výuky, kterou si sám nakreslil, a ve svých vlhkých snech poráží papírového draka. Jenže zatímco on mává mečem nad svým výmyslem, skutečné vzdělávání se už dávno posunulo dál – směrem, který by ho asi vyděsil, kdyby mu rozuměl. Totiž směrem k žákovi, který přemýšlí, propojuje, argumentuje a občas si dovolí nesouhlasit. Bobek učil tolik let, že by na jejich spočítání stačily prsty ruky Mickey Mouse a to ještě jen na prvním stupni. Jenže jeho rozkazování malým žáčkům, kteří snesou i to, aby jim nařizoval, jak mají sedět v lavici, je něco jiného, než vést žáky druhého stupně nebo středoškoláky. Tím neříkám, že si malí žázci nezasluhují kvalitní, objevnou a zábavnou výuku. Tím říkám, že jsou proti Bobkovu násilnému způsobu vzdělávacího bachaře nezbranní. Starší žáci by se takto mocensky ukázňovat tak snadno nenechali. Každý, kdo se nad jeho výukou opravdu zamyslí, by musel vidět, že Bobkovy způsoby výuky by z něj udělaly přesně toho učitele, kterého žáci nenávidí. Vidíme nezábavného tyrana, který vede frontální výuku, protože na nic víc nemá a jehož jedinou zbraní jsou to jeho výhrůžky „výstraha!“ a následné tresty.
Bobek: „Nesouhlasí s tím, že má z velké části zůstat na školách, co se budou děti učit. Nově schválená pravidla pro výuku volnost škol navíc ještě více posilují. Učitelé se v nich přitom nedočtou, jaké přesně znalosti mají žáci mít, ale píše se v nich hlavně o kompetencích. Tedy hlavně aby uměli analyzovat informace, kriticky je posoudit, přicházet s inovativními nápady. „Anglie a další státy si podobným vývojem už prošly a zjistily, že výsledky žáků jdou dolů. Nyní už své postoje přehodnocují,“ říká Bobek, který nyní učí na Základní škole Solidarita v Praze 10 a je také lektorem budoucích pedagogů v programu Učitel naživo. Studoval i učil v Londýně a o své zkušenosti napsal knihu Učitelství jako řemeslo.“
Líný učitel: Bobek „studoval i učil v Londýně“ přesně jako já jsem dělal plavčíka, když jsem byl na krátké brigádě u moře. Tak nyní je ze mě asi oceánolog. To je opravdu pochoutka, že tenhle neumětel je lektorem „budoucích pedagogů“. Je pochopitelné, že někdo s myšlením 18. století nepochopil reformu a říká, aby učitelé dostali méně svobody a místo toho povinný seznam faktů. To by možná ocenil někdo v roce 1986 na pedagogickém sjezdu jednotné výchovy socialistického občana, ale dnes působí podobně svěže, jako kdybychom znovu zavedli ruční praní na neckách, protože „moderní pračky zhoršily manuální zručnost hospodyní“. Základní nepochopení spočívá v tom, že Bobek zaměňuje volnost s chaosem a kompetence s vágností. Kompetence nejsou floskule z učitelského marketingu. Analýza, syntéza, kritické myšlení, inovace a další vyšší kognitivní procesy se opírají o fakta, ale jdou za ně. Dítě, které umí vyjmenovat pět českých řek, si možná zapamatuje data. Dítě, které dokáže vysvětlit, proč povodně vznikají a jak se jim dá předcházet, rozumí. Rozumět je vždy víc než odříkat. Ale v Bobkově třídě se jen odříkává, navíc sborově, nahlas.
Bobkova logika, že „Anglie už si tím prošla a zjistila, že to nefunguje“, je selektivní manipulací. Ano, Británie skutečně čelila propadům výsledků — ovšem ne proto, že by posílila kompetence, ale proto, že zreformovala kurikulum bez podpory učitelů, bez metodické přípravy a bez systémové evaluace. Jinými slovy: nikoli myšlenka byla špatná, ale provedení. To je asi tak, jako kdybychom obvinili kolo z toho, že jeho řidič neumí jezdit rovně. Mimochodem, právě Británie patří mezi průkopníky kompetenčního modelu — viz National Curriculum a důraz na thinking skills, problem solving a collaborative learning. Dnes britské školy běžně využívají projektové a badatelské formy výuky, jen ne v karikatuře, kterou si Bobek vymyslel. Herbartovec Bobek obhajuje návrat k systému, který selhal všude, kde byl vyzkoušen. Centralizovaná direktiva „co se má přesně učit“ vede k tomu, že učitelé učí na testy, ne děti. Už Benjamin Bloom v 50. letech upozorňoval, že vzdělávání není přenos dat, ale kultivace myšlení. A Carl Rogers dodával: „Když učitel místo průvodce zaujme roli autority, žák se přestává učit, aby poznal, a začíná se učit, aby obstál.“ To je přesně ta škola, po které Bobek touží – škola, kde děti obstojí v hloupých testech, ale nechápou.
Bobek: „Samozřejmě nechci vychovávat pracovníky do montoven k pásu. Chci, aby žáci uměli kriticky myslet, ale to má být součást vzdělávání. Nejdřív však musí něco vědět, aby to mohli kriticky zhodnotit. Znalosti jsou důležité, bez nich kompetence nezískáte,“ říká. Bobek vychází z toho, že učitel je expert a žák nováček. Učitel podle něj nemá být průvodce, jak se to děje třeba na řadě alternativních škol, ale má učit.“
Líný učitel: Bobek se sice snaží působit jako hlas rozumu, ale podařilo se mu elegantně vyslovit tautologii století: „Aby mohli žáci kriticky myslet, musí něco vědět.“ Děkujeme za ten objev, to by opravdu nikoho za posledních sto let nenapadlo. Jenže zatímco Bobkovi utajený svět pedagogiky řeší, jakým způsobem se znalosti budují, on zůstal u přesvědčení, že se do žáků dají prostě nalít, a pak se „kritické myšlení“ nějak samo zapne. Ano, znalosti jsou důležité. Nikdo rozumný to nezpochybňuje. Jenže znalost bez kontextu, bez porozumění, bez transferu — to není vzdělání, to je mentální sklad slovníkových hesel.
John Bruner už v 60. letech jasně ukázal, že „porozumění strukturám učiva“ je víc než prosté zapamatování fakt. Protože jen ten, kdo chápe, dokáže také posuzovat, argumentovat a tvořit. A právě to Bobek nepochopil: že kompetence nejsou náhražkou znalostí, ale jejich cílovou formou. Jeho pojetí učitele jako „experta, který má učit neznalé žáky“ je staré jako tabule sama a patří historii. Stejně jako Bobkův herbartismus s vševědoucím učitelem. Je pak jasné, že je pro něj nepřijatelné to, co dokonale popsal Bruner: „Učitel má být architektem situací, v nichž se žák stává aktivním tvůrcem poznání.“ Bobkova hloupá věta, že „učitel nemá být průvodce, ale má učit“ je jako tvrdit, že lékař nemá léčit, ale podávat recepty. Učitel-průvodce není postmoderní módní výmysl, ale pedagogický princip opřený o stovky výzkumů o učení. Chápu, že v mizerném českém školství bude hodně pedagogů, kterým se pojetí učitele z 18. století bude líbit. Nemám o tom iluze. Ale věřím, že opravdu kvalitní učitel ví, že vzdělávání není přenos dat, ale rekonstrukce poznání v mysli žáka. A ten proces se prostě bez průvodcovství, vedení a dialogu neobejde. Bobek udělal ze vztahu mezi fakty a myšlením umělý konflikt. Tváří se jako obránce znalostí, ale ve skutečnosti brání způsob výuky, který znalosti pohřbívá pod diktát a strach. To, že EduLab a Učitel naživo poskytuje prostor neumětelovi, nevzdělanci a nositeli názorů z předminulého století je smutné, ale nepřekvapivé. Organizace Učitel naživo tvrdí, že „usilují o modernizaci českého vzdělávání„. Jak tohle souzní s lektorem, který tvrdí, že badatelská výuka je nesmysl, vzdělání prožitkem je mylné, který popírá kompetenční učení a místo reformy chce osnovy? Mohl by Koniáš být v Klubu přátel české knihy? V českém školství ano.
Recenze: Pavel Bobek a Michal Orság a jejich kniha o tom, jak být podprůměrný učitel.
Další části RECENZE:
Pavel Bobek: osloviny v knize „Učitelství jako řemeslo“, část 6., poslední