O poslání a neposlaní učitelů

Vždycky, když mě nějaký příklad dobré praxe učitelů nebo skvělý webinář dobře naladí, přijde něco, co můj optimismus dokonale zmrazí a iluze se rozplynou. Například v diskuzi Učitelů+ postovala předsedkyně Učitelské platformy Petra Mazancová, neúnavná bojovnice za zájmy víceletých gymnázií, recenzi na moji knihu „Uč jako umělec“. Vybrala si z ní jeden citát: „Učit je poslání – proto není namístě si stěžovat. Je to krásná práce a každý učitel by si to měl ráno připomínat. Pokud to tak nevnímá, je vyhořelý a měl by se sebou něco dělat.“ I to je jedna z tezí, které se objevují v nové knize Roberta Čapka.“ Petra Mazancová k tomu připojila: „Chtěla bych jen říct, že i když nejste každé ráno v extázi z toho, že máte jít učit, když se vám klidně třeba vůbec nechce, když se těšíte na některé hodiny a na jiné zas ne – to všechno je v pořádku. Je to normální a nemusíte za to cítit vinu. Ono i poslání může být občas k pos*ání.“ K tomu bych rád připojil několik poznámek, nejen proto že se lecjaký účastní diskuze hned pustil do hodnocení mé osoby. Tak, jak to u té „mírumilovné“ skupiny bývá pravidlem, že se mnohdy nepíší názory a argumenty, ale hned se hezky stádně atakuje pisatel.

Poznámka první: Ten citát nejsou moje slova. Nevím, zda to jsou někteří učitelé schopni pochopit, ale text recenze není to samé, jako slova autora. V knize je slovo poslání ve dvou větách. 1) Jedna postava v knize říká: „Seznamuješ své žáky se světem, kde opravdu žijí. To je poslání, nad kterým bys neměl ohrnovat nos.“ 2) A dále jiná postava v ilustraci říká: „Cesta učitele je tou nejnáročnější cestou. Proto se jí také říká poslání.“ To je vše. Žádná věta nespojovala poslání a vyhoření, jakkoliv tu spojitost viditelně je. Všechny ty výpady typu „Ono na vyvolavani pocitu viny se moc dobre stavi marketing…“ nebo „Ještě se za to pranýřovat, to by chybělo“ jsou úplně mimo mísu. Útočí se tu vesele na autora za to, co nepříliš vhodně shrnula recenzentka. Recenze je nepochybně o zkratce. Ovšem – ne autorově!

Poznámka druhá: Je zarážející, co si mnozí učitelé představují pod pojmem poslání. U mnoha z nich to zřejmě je domnění, že musí chodit do školy, obětovat svoje mládí a přitom se smát jako nějací robotičtí prodejci Herbalife. Píší o tom: „Každý máme jako učitelé lepší dny a horší dny“. Jistě. Kdo to popírá? „Slovo poslání mi evokuje spíš ochotu tomu dávat za jakoukoli cenu všechno.“ Opravdu? Nebo: „Podle mě tyhle řeči o poslání (u umělců i učitelů) mnohdy slouží především jako způsob, jak přimět lidi pracovat za pakatel a v katastrofálních podmínkách.“ A to řekl kdo? Je tenhle nesmysl snad definice ve Wikipedii? Tak čeští učitelé mají katastrofální podmínky? To je dobré: učitelé odmítají, že jejich profese je poslání, protože ani nevědí, co to slovo znamená. Nebo mu dávají význam své vlastní malosti.

Poznámka třetí: Někteří z učitelů mají bůhvíproč v hlavě pravidlo, že poslání nějak souvisí s platem. A poslání, když mám malý plat, prý neexistuje. Kdybych měl plat větší, možná, ale takhle ne. Je to opravdu na pováženou: vy do lesa „poslání“ a z lesa se ozve: „peníze“. Jsem snad  účastníkem diskuze falešné Pedagogické komory? Ne, jsem na Učitelích+. Ale ono je to zřejmě jedno. Objevily se pro pedagoga doslova trapné komentáře typu: „poslání mi hypotéku nezaplatí“ nebo „to, že práce učitele je poslání, si vymysleli lidé, kteří odmítali toto náročné povolání dobře zaplatit“. Asi nejsmutnější je tento komentář: „Na slovo „poslani“ jsem alergicky od dob, kdy jsem nastupoval jako zacinajici ucitel ve tretaku na vysoke a za plny uvazek jsem bral necelych 13k. Kdyz jsem si fnuknul u kamaradu na pivu, tak mi bylo vysvetleno, ze mam byt rad, ze jsem si to vybral sam a ze je to poslani, takze vic penez nepotrebuju“. Tohle si shrňme: student studuje učitelství na vysoké škole a neví, co to znamená učitelské poslaní. Tak mu to vysvětlí nějaký kámoš v knajpě a náš „učitel“ najednou ví, co to je a proč si špatně vybral tuhle profesi. Do té doby měl hlavu zřejmě jen na to, aby mu nepršelo do krku. Mimochodem, k tomu vyhoření pedagogů: projevuje se například tím, že se učitel stará více o své benefity, než o svou práci. Takže ti, co psali – „dejte mi pokoj s posláním, mám malý plat“ – vlastně znaky vyhoření vykazovali 😊

Poznámka čtvrtá: mnoho učitelů v diskuzi tvrdilo, že je učitelství práce, jako každá jiná. Jaké poslání, děláme to pro prachy. Až budou jistí učitelé zase skuhrat, že prestiž učitelské profese klesá, vzpomeňte si také, proč vlastně a jak výjimečná jim jejich vlastní profese připadá. Nijak. Výroky, které tam psali někteří, jsou ostudné a pro naši profesi dehonestující. Třeba: „já například chodím do práce pro peníze, a kdyby mi za ni neplatili, tak si najdu jinou. Tyhle řeči s posláním mi vždy připadaly trochu mimo. Je to povolání. Zaměstnání. Práce. Pokud bych každé ráno pod polštářem našla 5k, tak pracovat nebudu.“ Nebo: „Nevím, jestli si prodavačky v krámě myslí, že je prodávání rohlíků jejich posláním, ale tak nějak tuším, že tam taky prostě chodí jen do práce a není třeba to balit do marketingových frází o tom, že smyslem jejich života je poskytnout zákazníkovi ten nejkřupavější zážitek.“ Nebo: „nie je to poslanie. Je to povolanie ako každé iné“ či „Je to práce jako každá jiná.“ Dokonce se citoval nějaký učitel z VŠ, který: „nám studentům učitelství velice zdůrazňoval, že učitelství není poslání. Je to práce, zaměstnání. A taky jako jiná zaměstnání má pracovní dobu, pracovní dny apod.“

To poslední opravdu sedí, ale právě jen na tyhle akademiky. Učení je pro mnoho z nich přítěž, ani to neumějí, mají jiné věci na práci. Důležitější. Třeba svoje akademické kariéry, bitvičky o různé pozice na fakultě. Ale slyšet to od učitelů základní školy? Jen si to představte, jste ředitel opravdu kvalitní školy. Vybíráte si učitele na volné pracovní místo. Jako ředitel se ptáte: „Proč jste si vybrala tuhle profesi? Proč chcete v naší škole pracovat?“ A slyšeli byste: „Práce jako práce! Je to vlastně úplně stejné, jako sypat do regálu rohlíky. Kdybych našla pod polštářem prachy, ani bych nepracovala.“ To by musela být opravdu zoufalá škola, která by brala tuhle „pýchu“ učitelské profese. A to někteří učitelé ještě brblají proti odborníkům z praxe ve školách. Raději motivovaného kohokoliv odkudkoliv, než vyprázdněného, i když diplomovaného „učitele“!

Rád povím těmto nevědomým „kolegům“, v čem se mýlí. Víte, jaký je rozdíl mezi učitelem a prodavačkou od rohlíků? Začneme tím, co je nejcennější v životě každého člověka. Jsou to děti. Mnoho z nás by pro své děti udělalo mnoho věcí, možná cokoliv. A drtivá většina rodičů také ví, že pro budoucnost dětí je vzdělání klíčové. Je to záležitost, kvůli které někteří rodiče končí své kariéry, aby mohli svým dětem dobré vzdělávání dopřát. Stěhují se na lokalitu dobré školy, mění profesi, nebo dokonce přecházejí do domácího vzdělávání. Jiní platí soukromé školy nebo dokonce zakládají své vlastní. A ti, kdo si tuhle cestu nezvolí, se alespoň starají o to, komu vzdělávání svých děti svěří. Učitel ovlivňuje budoucnost dětí, jejich život. Učitel učí nejen svými metodami, ale i příkladem. Učitelka prvního stupně je několik let třetím, někdy druhým nejdůležitějším dospělým člověkem v životě dítěte! Dokáže tohle pochopit vysokoškolský učitel nebo středoškolská „profesorka“? V jistém smyslu učitelé tvoří budoucnost celé generace. Kdo necítí tuhle odpovědnost, kdo nepřijímá tohle poslání? Jen někdo, komu tato profese ani nepřísluší vykonávat. Ten, kdo to může přirovnat k prodávání rohlíků. Tak ať jde raději prodávat ty rohlíky a neškodí dětem, které potřebují učitele, kteří jsou si vědomi svých úkolů. Žáci potřebují pedagogy, kteří nešvejkují o nějakém „pos*ání“, nebrblají, nenadávají na svět kolem sebe a neposílají si rasistické vtípky. Děti potřebují učitele, kteří vědí, že jejich povolání je poslání, které je privilegiem, ale i odpovědností.

Onen vysokoškolský učitel mi připomenul jednu učitelku, která řekla v jedné sborovně: „já rodičům číslo svého telefonu zásadně nedávám, copak já mám číslo svého řezníka?“ Ano, pro někoho je učitel to samé, co řezník. Ať učí děti nebo budoucí učitele, je to bída. Otevírací doba, konzultační hodiny, odtamtaď potamtaď, neotravujte, mám zavřeno, přijďte jindy. Jsem rád, že se našli i jednotliví učitelé, kteří v diskuzi byť ojediněle, ale přece neprofesionální a nekompetentní názory odmítli: „Možná chtěl pan Čapek jen zdůraznit, že učitelství je povolání s určitým přesahem a že za jistou sebeinvestici si může učitel krom výplaty odnášet mnoho jiných darů. To úplně každé povolání neumožňuje. Je to cenné a platí se za to právě tou sebeinvesticí.“ Přesně tak, děkuji.

Člověk by myslel, že právě v této době se nejvíce ukazuje důležitost učitelské profese a jejího poslání. Někdo snad tyhle základní věci nechápe, ale že to budou samotní učitelé… ? Vědomí důležitosti učitelova poslání je součástí filozofie pedagoga a vede nás každodenní praxí správným směrem. Pak bude možné i toto: „Učím chemii na ZŠ, je to dřina, ale když vidím, jak jim u těžké látky blikne a vysloví to kouzelné: „aha, už to chápu, vždyť to není tak těžké“. Tak je to pocit k nezaplacení. A když se mi pak třeba hlásí na odborné střední školy, tak je to super„. Nádhera.

P. S. Jako perličku pro pobavení přidám názory dvou učitelek, samozřejmě „věcné“, jak je běžné na Učitelích+, kde se prý vytváří „bezpečné prostředí“ a kde se prý „kolegové nekritizují“. Jedna o mě napsala: „Možná (tedy určitě) by si měl zopakovat studium psychologie a pak nenapsal takové blbosti, jaké zde citujeme a rozebíráme.“ Ještě jednou připomínám: ten kritizovaný výrok recenzentky není můj! Nechápe to Mazancová, nechápe to Pavlína Karlová, nechápou to další. Čtení s porozuměním, milí kolegové! A legrační je tohle – já bych si měl prý opakovat psychologii. Říká někdo, kdo měl na peďáku s bídou tři zkoušky z psychologie (vývojovou, obecnou a pedagogickou) někomu, kdo má doktorát pedagogické psychologie z Karlovky a skoro dvě desetiletí u státnic z psychologie zkoušel právě studenty, jako byla ona. Ach, ty svatá prostoto! A právě u studentů učitelství jsem musel velmi často mhouřit všechny oči, aby vůbec s odřenýma ušima prošli. Druhá učitelka zase o mě píše (ano, stále v té samé diskuzi o učitelském poslání 🙂 ): „Někteří kolegové neví, jestli ho za vybírání fotek z jejich facebooku, jejich fotoshopování a umísťování ve svých pamfletech nemají spíše žalovat.“ Tato pisatelka je také autorkou ilustrativní básničky, ze které cituji: „neziskovky jásají, jak prachy do kapes jim padají“… Nádhera, opravdu skvělá ukázka vysokoškolského intelektu. Ale vážně, tyhle nesmyslné ataky na neziskovky, to už je fakt diagnóza. Ale já ji rád odpovím: ti, kdo tak uvažují, ať to se žalobami zkusí. Jenom budou platit náklady. Nejsou jich žádné velké počty, na prstech je lze počítat. Jeden takový, jistý prezident Radek Sárközi, to udělal a některé hezké fotoshopy z mého blogu dokonce i k „žalobě pro urážku na cti“ přiložil. A jak to dopadlo? Úředním dokladem, že je v pořádku ho označit za lháře, podvodníka a manipulátora – protože je to prostě pravda. A pohotoshopy se moc líbily 🙂