Maturita podle Líného učitele

Napsal mi před časem jistý mladý a talentovaný člověk: „Ahoj. Nechceš výhledově napsat nějaký příspěvek na blog s tím, jak by mohla vypadat ústní část maturitní zkoušky z češtiny? Celkem by mě zajímalo, jaké jsou třeba jiné varianty než je ta současná (pokec o jedné ze 20 „přečtených“ knih) a než byla ta minulá (drtit nazpaměť okruhy otázek). Jistě máš nějaké dobré nápady. Ona ta školní podoba maturit – v mém případě z češtiny – začíná být aktuální (pokud chceme, aby od příštího roku fungovala, měli bychom to do konce letošního roku nějak dát do kupy) – viz naše předchozí komunikace. Prostě by mě zajímal Tvůj návrh maturitní zkoušky z češtiny. Ale v pohodě, my to nějak vymyslíme i tak, jen bych byl vděčný za jakoukoliv inspiraci nezatíženou současným nebo minulým modelem maturity“. Všichni víme, jak bídný je nynější stav. Současná maturita je moloch, polykající miliony bez jakéhokoliv užitku. Přináší unifikovanost, stres, boří smysl předchozí výuky podle RVP / ŠVP, výkonově testuje bez individuálního přístupu, ignoruje principy dobrého vzdělávání. O maturitních negativech bylo napsáno mnoho a i to nejhorší je pravda.

Ale pojďme k dnešnímu tématu: jak by měla maturita vypadat? Mělo by být splněno několik jasných charateristik. První se týká samotných vzdělávacích cílů školy, který je dán profilem absolventa. To samozřejmě vylučuje nějaké celostátní, centrální maturity. U maturit by to mělo být stejné jako u vysokých škol, které mají velmi pestré způsoby státnic. Věřte mi, že se velmi liší nejen státnice jednotlivých univerzit, ale i fakult, nebo dokonce jednotlivých kateder. Nejen obsahem, ale i způsobem zkoušení, časem, hodnocením nebo kulturou komunikace. Například jsem byl v státnicové komisi u katedry občanky filozofické fakulty. Zkoušející ani nebyli v obleku, každý měl před sebou notebook, od kterého vzhlédl jenom, když zkoušel svůj předmět. Obhajoba diplomové práce se konala předtím, v jiný den. Všechny tři předměty byly ústně zkoušeny po dlouhé písemné přípravě studenta, otázku si vylosoval. Nakonec byly všechny tři předměty hodnoceny souhrně. Nebyl to ovšem nějaký aritmetický průměr, pokud student ve dvou předmětech zazářil, prominula se mu slabší chvilka u třetího předmětu. Ale nesměla být slabá příliš, pokud student nesplnil základní požadavky byť jen jednoho předmětu, automaticky vyletěl a příště dělal opět všechny tři předměty. Zato na fakultě informatiky bylo všechno jinak. Začalo se obhajobou a po ní se zkoušelo ústně bez přípravy, zkoušející dal otázku namátkou a student ihned odpovídal. Někdy měla otázka souvislost s obhajobou, ale velmi často ne. Všechny čtyři předměty se hodnotily jednotlivě a pokdu student jeden z nich nesložil a tři ano, příště ho čekal jen ten jediný předmět, ve kterém byl neúspěšný. Vidíte tu pestrost a to na jedné a té samé univerzitě? Když tohle končí vysokoškolským diplomem, proč není podobná pestrost možná u mnohem méně důležité maturity?

Další věcí je, jak má maturita vypadat pedagogicky. Proč by se měli žáci stresovat? Čeho by se měli bát? Čtyři roky pracovali pod vedením svých učitelů, nyní jsou na konci cesty. Učitelé je znají, jejich zájmy, slabiny i silné stránky. Pokud dostali kvalitní vzdělává a učitel byl kvalitním pedagogem i člověkem, jsou tu navázány silné vztahy. Měl by nyní učitel snad své žáky nachytávat? Měl by nyní učitel vymýšlet Cermatovské pitomosti typu „sloup vysoký 50000 metrů“ nebo „co je to epizeuxis“? Jak to souvisí s užitečností matematiky nebo láskou k literatuře? Podívejme se na letošní příklad z cermatovských přijímaček, který vyšel nula. Proč nula? Žáky to zmátlo: když něco počítáte, proč by vám to mělo dát výsledek nula? Zbabělá a ubohá nachytávačka.

Co by bylo mnohem lepší? Jenský plán zná čtyři vzdělávací příležitosti, kterými jsou práce, rozhovor, hra a slavnost. Maturita by měla obsahovat každou z nich. Předchází ji práce, má slavnostní charakter, obsahuje rozhovor a měla by být pro žáka kreativní a individualizovaná, obsahující zábavné a herní prvky. Přesně jako mají být individualizované projekty, stejně tak by měla i maturita obsahovat volitelná témata a různé druhy splnění úkolu. Podívejme se na příklad: K maturitě přichází Tomáš. Členové komise jsou třídní učitel, učitel českého jazyka, jeden nebo dva přísedící. Učitel českého jazyka ví, že Tomáš má rád historii. Zeptá se ho, zda by si zvolil obecné téma „Válečná literatura“ nebo například téma „Hrdina v literatuře“. Ale je možné, že Tom vystoupí ze své komfortní zóny a zvolí si „Antickou literaturu“, protože se s ní nedávno seznámil a bavila ho. Třeba nechá raději učitele, aby vybral za něho. Možná ale, že se s učitelem dohodne na rozboru autobiografií slavných vojenských velitelů nebo na literárním popisu jedné historické události z pohledu několika válčících stran. Nemusí to být doslovné téma ze seznamu obecných okruhů, žák spolu s učitelem může téma diferencovat, individualizovat. Tomáš si pak sepíše strukturu své odpovědi k vybranému tématu a komise si zatím pročítá jeho literární portfolio a seznam přečtené literatury. Žádná povinná četba, žádný diaktický test, žádné školometské memorování sbírek, které nikdo nečte. Po přípravě Tomáš ústně prezentuje zpracované téma a pak následují přátelské otázky komise, které se týkají nejen tématu, ale později v diskuzi i přečtených knih nebo sbírky Tomášových esejí a dalších literárních prací z portfolia. Délka předvedení prezentovaného tématu by měla být kolem 15 minut, další rozhovor by trval kolem 30 minut. Žádné zkoušení, pouze rozhovor o názorech žáka na knihy, které četl a jeho tvorbu, kterou vytvořil během studia. Jedna komise by mohla odmaturovat 6 – 8 žáků za den. Jak by se vám to líbilo jako žákům? A jak by se vám to líbilo jako učitelům?

Podobně i další předměty. Zaměřené individuálně, diferencovaně, využívající dovednosti získané během let studia a ověřující naplnění potenciálu daného žáka. Je možné být při maturitě velmi úspěšný, je možné být i neúspěšný, ale s možností opravit si předchozí nepovedený průběh. Vždy ovšem v přátelském a kolegiálním prostředí, kde se z úspěchů i neúspěchů posilujeme a učíme stejnou měrou.