Líný učitel: Hodnocení předmětu „bez známek“

Napsal mi učitel David, který mi už předtím poslal skvělé ukázky žákovské práce. Je to učitel, který se nebojí používat pestré výukové aktivity. Píše: „Příští rok budu mít volitelný předmět žurnalistiky. Pošlu Vám cca půlroční nástřel toho, co bych tam s nimi chtěl dělat, avšak jde mi o systém hodnocení. Přemýšlel jsem, že zkusím zcela vynechat známkování a na relativně malé, byť nehomogenní skupině (6-9. ročník), bych vyzkoušel hodnocení formativní (veskrze sebehodnocení, hodnocení od spolužáků, hodnocení od pedagoga či pozvaných „expertů“). Mám ale určitou nejistotu v tom, jak exaktně a přesně nastavit pravidla.“

Líný učitel: Super. Pokud se ve volitelném předmětu chce učitel zbavit známek, je to ok. Tím mu dodá nádech volnočasové aktivity, ale to neznamená, že se tu neodvede kus dobré práce. V takovém předmětu, ale to platí o všech předmětech, je dobré volit různé způsoby hodnocení, sebehodnocení a vzájemného hodnocení.

David: „Příklad: budeme se bavit o tom, jak vést rozhovor. Mohl bych to udělat tak, že by následně žáci mohli zpracovat libovolný rozhovor na určitá témata, která je baví a v nichž se cítí sví (někdo s fotbalovým reprezentantem, někdo se svým spolužákem, jiný s učitelem). Na tabuli bych tedy dal x bodů, které se musí dodržet, a následně samozřejmě hodnotil splnění.“

Líný učitel: Paráda. Kriteriální hodnocení je mimo jiné dobré v tom, že umožňuje diferenciaci obtížnosti a individuální přístup. Není to nevhodné výkonové hodnocení, ale žádané procesní hodnocení. Když bude například kritérium „Bude obsahovat vhodný ilustrativní obrázek“, může toto zadání splnit každý pracující žák, každý na své „grafické“ úrovni. A pokud jsou kriteria „na tabuli“, ani je nemusí posuzovat učitel, ale žáci sami.

David: „Chtěl jsem ale také, aby se hodnotili žáci samotní, takže do portfolia by se jim následně přikládalo i sebehodnocení (např. s týdenním odstupem), hodnocení spolužáka (+/-), hodnocení mne či daného člověka (v tomto případě novináře, u něhož budeme na exkurzi). Myslíte si, že to takto může být realizovatelné? Nenarazím pak na nějaká úskalí, že by něco mohlo být pro žáky nekomfortní? Třeba absence známek?“

Líný učitel: Samozřejmě, že to je realizovatelné. Dokonce je to ukázka výtečné hodnotící práce se žáky. Pokud žáky naučíte hodnotit sebe a druhé a být hodnocen od jiných, nebude to pro ně nekomfortní. V dobrém, přátelském klimatu je takové hodnocení to nejlepší. Je třeba dát pozor na několik věcí: zejména aby bylo hodnocení vyvážené (tedy aby negativa u nikoho nepřevážili pozitiva), formativní a suportivní (tedy aby převládal optimistický a podporující duch). To nevylučuje kritiku nebo neúspěch! Ty jsou nedílnou součástí práce. Ale ve znamení hesla: „kdo tě hodnotí, ten pro tebe pracuje, kdo tě kritizuje, dělá tu práci nejlépe.“ Ovšem učitel při té kritice dohlédne právě na vyváženost.

Známky také chybět nebudou žákům (a rodičům) v případě, že učitel použije způsoby, které přinesou hodnocení i od něho. Důležité je, že by ale neměl vstupovat do hodnocení nebo sebehodnocení žákům (například když žáci hodnotí nějaké své dílo podle kritérií nebo +/-, už by on sám neměl produkt jejich práce hodnotit). Tím by totiž snižoval váhu žákovského hodnocení a sebehodnocení. To, co může dělat, je například „uzavírat“ aktivitu hodnocením nesplněno / splněno / splněno s přesahem. To mu opět umožní nehodnotit výkonově, ale procesně. Ne normativně, ale individuálně. To samozřejmě může doplnit udělování řady dovednostních bodů (jak o tom píši v knize „Líný učitel“): „excellent job“, „teamwork“, „dobrý nápad“, „pomoc spolužákovi“ apod.

David: „Jak tedy závěrečnou známku koncipovat? Jestli by tedy nebylo lepší k tomu formativnímu hodnocení známku dát. Ta výsledná na vysvědčení by tedy byla:

1) výsledná známka ze všech aktivit (součet hodnocení sebe sama, spolužáka, mě a expertů)
2) postoj k předmětu (včasné plnění úloh, spolupráce, příp. tvorba školního časopisu)“

Líný učitel: Učitel by měl používat na závěrečnou známku kriteriální hodnocení. Teda některá kritéria jsou tu už vámi daná, jiná bych použil takto:

• Postoj k předmětu (včasné plnění úloh, spolupráce) Pozor na kritéria typu „tvorba školního časopisu“ nebo „reprezentace školy“. To první je výběrové, to druhé je výkonové, tedy jsou ve třídě žáci, kteří nemohou tato kritéria splnit a tím jsou diskriminační.
• Dovednosti daného předmětu (odborné softskills)
• Dovednosti obecné (obecné softskills)

Do těchto dvou posledních kritérií lze rozdělit ona hodnocení nesplněno / splněno / splněno s přesahem a dovednostní body podle toho, za co byly uděleny.

Příklad: Žáci měli ve dvojicích nějakou školní událost zpracovat jako a) status na Faceboook, nebo b) tweet nebo c) vytvořit sdílenou galerii fotografii nebo d) blogový příspěvek. Vzájemné hodnocení žáků se odehraje hodnocením + / -. Učitel pak zaznamená splnění termínu (což je poznatek, patřící ke kritériu 1), ohodnotí práci formou nesplněno / splněno / splněno s přesahem  (kritérium 2) a některým žákům udělí dovednostní body, například „excellent job“ za skvělou prezentaci (kritérium 3) nebo „dobrý nápad“ za nápaditou grafiku blogu (kritérium 2).

Do stejných kritérii si pak učitel v dalších hodinách kromě podobného způsobu přiřazuje i hodnocení a sebehodnocení žáků i také jejich dovednost hodnocení realizovat. Tedy může udělit „splněno s přesahem“ na základě hodnocení žáka a jemu dát „excellent job“ za nadstandardně provedené hodnocení. Zdá se to jako hodně záznamů a hodnotící práce, ale v reálu to tak není. Jde o pár záznamů a poznámek během reflexe hodiny na jejím závěru. Učitel se do toho záhy dostane a nijak ho to nezdržuje. Hodnocení je ovšem stejně důležitá vzdělávací činnost jako práce na úkolech, není proč se bát věnovat ji dostatek času. V důsledku se nejen žáci naučí mnohé hodnotící dovednosti, ale zvýší se jejich motivace i podíl na činnosti ve třídě. To zlepšuje klima. Línému učiteli to celkově ušetří práci i energii. Naopak, pokud by si učitel nechal veškeré hodnotící soudy jen ve své pravomoci, nelze o kvalitní výuce vůbec hovořit. Moje nápady samozřejmě nejsou žádné dogma, jen inspirace daným předmětem a pedagogickým cílem v oblasti hodnocení.

V textu jsou použity obrázky z práce v žáků v Davidových hodinách.