Když změna hodnocení zhorší kvalitu školy…

Napsal mi tatínek: „V naší ZŠ (1.stupeň) chtějí změnit klasifikaci a provést revizi školního řádu. Rád bych znal Váš názor, případně bych znal rád názor ostatních členů skupiny. Dosavadní způsob hodnocení byl slovní, navrhovaná změna mi připadá jako krok zpět„.

Líný učitel: Samozřejmě, že jde o krok zpět. A když se podíváme na touto konkrétní školou navrhované hodnocení (obrázek s červenými čísly), jde o hrozný sešup k nekvalitě. Něco jako kdyby za hostem přišli v restauraci a řekli: doposud jsme se snažili vařit z čerstvých potravin. Nyní budeme kupovat mražené polotovary a ještě vám do polévky plivneme. Takový je to pokles. Aby bylo jasno, není to tak, že slovní hodnocení je lepší než známky. Budu citovat ze své nové knihy Líný učitel: vše o školním hodnocení: „Velmi často se objevují texty a názory, které staví klasifikaci a slovní hodnocení proti sobě. To je nesmysl, protože oba způsoby jsou nesrovnatelné a mají své klady i zápory. Důležitý není tolik nástroj, ale hodnoticí filozofie, se kterou ho učitel používá. Srovnávat, nebo dokonce stavět proti sobě známky a slovní hodnocení je jako srovnávat kalkulačku a malířskou paletu – obě věci mají jiný účel a používají se na jiné věci“

Proč chtějí školy od slovního hodnocení ustoupit? Zejména proto, že je to moc práce. Jak o tom třeba píše jistý ředitel školy: „Od počátku školy jedeme na slovním hodnocení. Učitele psaní vysiluje. Zvažujeme přechod na známky“. Jako odpověď mu napsala jiná paní ředitelka: „„Už před 17 lety jsme začínali se slovním hodnocením, to jsme ale měli jen pár žáků. Po šesti letech jsme se rodiči nechali natlačit do kombinace známky a slovního hodnocení. Učitelé s tím měli problém, rodiče přestali číst slovní hodnocení a řešili každou horší známku než 1 a učitelé začínali chápat, jak je najednou hrozně těžké, když hodnotíte žáka komplexně, rozlišit 1 od 2 a 2 od 3. Stupnice 1–5, a to za předmět jako celek, bez možnosti rozlišit individuální postup daného žáka, jeho vztah k předmětu a další věci, je prostě nedostatečná. Tak jsme se vrátili k slovnímu hodnocení. Rozhodli jsme se psát hodnocení všech předmětů jednou za čtvrtletí. Ke známkám už bychom se ale nikdy nevrátili.“

Líný učitel: V zásadě platí, že pestrost ve vzdělání je žádaná, přináší kvalitu. Mělo by to být tak: že učitel hodnotí různými způsoby (ale v zásadě formativně, optimisticky, zpětnovazebně, individualizovaně, nedává špatné známky), žáci se hodnotí sami různými metodami a pomocí pestrých metod se hodnotí i vzájemně. Také hodnotí výuku. Tím se rozvíjejí hodnotící dovednosti. Pokud učitel umí známky používat, nijak mu v zásadě nepřekážejí. Kvalitní hodnocení neznamená používat slovní hodnocení a nepoužívat známky. Ale mít tu správnou hodnotící filozofii, jejíž osou jeindividuální přístup k žákům a nevýkonové hodnocení.

Problém je to, že škola navrhuje to nejhorší a nejpřísnější výkonové hodnocení, které si můžeme představit. To naprosto popírá individuální přístup a vyrábí jako na běžícím pásu neúspěšné žáky. Požadavek, aby žák pro jedničku předváděl pouze bezchybné nebo téměř bezchybné výkony je hloupé a nepedagogické. Stejně jako penalizování chyb špatnými známkami. Opět zacituji z knihy Líný učitel: vše o školním hodnocení.

„Výkonové hodnocení je pravým opakem individuálního přístupu k žákům, což je základní princip kvalitního vzdělávání. Jedním z jeho hlavních nedostatků je právě zaměření na chyby ve výsledku práce. Žák nespočítal příklad, učitel přeškrtne výsledek a počítá chybu. Soustředil se na výsledný výkon. Představte si ale, že jste trenér, který chce svému svěřenci vypilovat techniku skoku do výšky. Co vás zajímá? Rozběh, jeho délka, dynamika rozběhu, jeho stupňovanost a rytmus, práce paží, těla, zejména švihové nohy a další prvky. Dáváte zpětnou vazbu, snažíte se zlepšit techniku skoku. Výkon – tedy to, zda laťka zůstala na stojanu, nebo byla shozena – vás vlastně zajímá nejméně! Vždyť trénujete! Čeho by docílil trenér, který by si psal do zápisníku a hlásil sportovci pouze úsečné „úspěšný pokus“, „neúspěšný pokus“? To je výkonové hodnocení„.

„Výkonové hodnocení znemožňuje dosáhnout úspěchu žákům, kteří neodvedou vzorový výkon – ani kdyby se přetrhli. Úspěch ale má být dosažitelný pro každého žáka, ne jen pro elitu! Proč nehodnotit výkonově? Z mnoha důvodů. Kritická nedostatečnost českého vzdělávacího systému spočívá v drtivé převaze výkonového hodnocení, zpravidla oceněného známkou a toho, že jsou tyto výkony považovány za cíl snahy a práce žáka. České školství jede na výkonové hodnocení a při něm jsou popřeny a na hlavu postaveny pedagogické a psychologické zákonitosti. Učitel dává špatné známky, jež vyplývají z jeho vlastní špatné práce, vyrábí z dítěte neúspěšného žáka a teorie učení a motivace pláče„.

„Pedagogická nevhodnost výkonového hodnocení spočívá v sugerování žákům, že úspěch znamená jen odvést bezchybný výkon. Ve vzdělávání je to ale absurdní požadavek.Rozdíl mezi učitelem, který hodnotí výkonově, a učitelem, jenž používá individuální přístup k žákům a podporující hodnocení, je vidět na tomto schématu„:

„Výkonově hodnotící učitel zkouší a hodnotí naučenou látku. Kdo se jí naučil nejlépe, bezchybně, má nejlepší známku. Chyby jsou trestány snížením známky. Žáci se srovnávají podle výkonů. Výkon A, výkon B, výkon C a výkon D rozčlení žáky do výkonnostních škatulek, ať už za výsledkem jejich práce stojí cokoliv. Vůbec se neřeší, pro koho je to maximum, žák může dostat třeba čtyřku i za velké zlepšení a osobní maximum, protože i toto zlepšení stále podléhá jedinému kritériu: počtu bodů. Cílem učitele je naučit všechny žáky na výbornou, protože cokoliv jiného úspěch žákovi nepřinese. Jenomže učivo už dávno není cílem vzdělávání!
Učitel, který používá podporující hodnocení, se snaží naučit žáky penzum, tedy nějaký rozumný základ, u nás reprezentovaný očekávanými výstupy a průřezovými tématy. Očekávané výstupy pedagog učí na základě schopností a dovedností jednotlivých žáků. Zbavme se osnovového myšlení, že je potřeba vše naučit žáky „na výbornou“. Už v oblasti penza může učitel odměňovat a posilovat žáky, třeba i jedničkami. To není zjednodušování učiva, ale spíše pohled na to, co by učitel opravdu měl vyžadovat a hodnotit. Žáci jsou však často lepší, než je toto penzum nebo standard, což je vynikající. Učitel to jaksepatří posiluje a využívá pro vzájemné učení. K takovým výkonům (jako například B nebo D na našem obrázku) vedou diferencované nebo bonusové úkoly. Ale práce žáka D není a nemůže být srovnávána například s prací žáka A nebo D a podle toho hodnocena. Žák D má jedničku, žák A čytřku a žák E pětku? Nikdy. V žádném případě. Nedává to smysl pedagogicky a popírá to individuální přístup k žákům. Individuální přístup k žákům znamená individuální vzdělávací cíle, a žádné trestání žáků za to, že nejsou tak skvělí jako některý z jejich spolužáků nebo nevyhovují utkvělé představě učitele o tom, jak má pracovat „jedničkář“.

Škola z našeho příkladu chce prostě učitelům ulehčit práci. Ale jako výkonovou normu si vybrala ty nejhloupější, nejpřísnější a nejméně vhodné výkonové tabulky. Ty jsou stejně nepatřičné jako osnovy, podle kterých se takto tabulkově hodnotilo…. před dvaceti lety. Osnovy by měly být dávno mrtvé, výkonové hodnocení také, ale v našem školství se drží všechno špatné tak pevně jako blecha psího kožichu. Nedivil bych se, kdyby se rodiče postavili na zadní a oprávněně požadovali návrat vzdělávání na této škole zpět do tohoto století. Minimálně 91% na jedničku? A co ten nesmysl pro 4 a 5 třídu: jednička pouze za práci bez chyby?! Proč by proboha měla být norma pro úspěch žáka zrovna bezchybnost? Ty tabulky popírají základní pedagogické principy, kašlou na formativní a individualizované hodnocení a budou příčinou výroby neúspěšných žáků. Už od první třídy! Učitel, který podle těchto stupidních tabulek udělí prvňáčkovi čtyřku nebo pětku, není pedagog, ale lidské monstrum. Pokud na této škole opravdu zamýšlíte takto hodnotit, tak si tam dejte navzájem výpovědi a pak za sebou zhasněte a zamkněte dveře. Uděláte menší škodu, než každodenně ničit dětem radost z práce a motivaci ke vzdělávání.