Když Línému učiteli píše Pedagogický hrdina

Píše mi kolega: Hezký den, pane Čapku, vnímal jsem vás od počátku, co znám vaši práci, jako hrdinu. Jako gladiátora, který bojuje za děti a jejich přirozenost. A byl to skvělý pocit. Až do doby, kdy jsem začal chtít být hrdinou taky, a začínal tedy na klasické škole dělat věci jinak, známkovat motivačně, kooperativní výuku, dělat tvořivé a zajímavé věci, aby žáky předmět hlavně bavil, a výsledky se dostaví. Narazil jsem letos před maturitami. Byl to náraz poměrně tvrdý, a nesu si v sobě ještě nepříjemné emoce z tohoto. Kde vznikla ta stěna, do níž můj hrdinský vůz narazil? V absenci komunikace s rodiči. Překvapilo mě to, ale je to zdá se tak. Rodiče mají obavu, (a někteří studenti – jejich dítka), že je nepřipravuji na maturitu, protože neděláme přímo ty modelové aktivity, které tam budou.
Ano, maturanty je těžké zaujmout čímkoli, už se těší, až odletí ze zasmrádlého hnízda školy a budou si razit cestu životem dál. Snaha byla. Teď se cítím jak hrdina, který si může jít postavit pomník sám sobě. A na něj napsat: Svět není zvědavý na hrdiny. Svět chce, abyste se přizpůsobili. Jak to vidíte? Není hrdinství přežitek z dávných dob? Nechce se po nás víc opravdu těch softskill dovedností jako je šikovná komunikace s rodiči, s ředitelem, se zástupcem, a v neposlední řade mazaná komunikace se studenty, aby nejen dělali zábavnou formou předmět, ale aby také neustále měli dojem a jistotu a tím pádem i klid, že jsou s tím daným učitelem na správné cestě? Já totiž jsem hodně anti-sektářsky zaměřený člověk, a od přirozenosti je mi cizí nějak někoho směřovat, někam někoho tlačit nebo někudy táhnout. Přijde mi, že už v tomto věku je potřeba zažít svobodu, nejistotu, „bod nula“, ze kterého se mám někam posunout. Tak proto je můj přístup pro některé studenty asi znejisťující. Ale svět mi dává za pravdu – nemyslíte? Pandemie byla jedna velká nejistota každý den. Podle mě se do toho mého nárazu promítlo psychologicky i to, že studenti naší SŠ jsou znejistělí a vyčerpaní z pandemického kolotoče, a proto už to nevydrželi a potřebovali najít něco, někoho.
No nic, děkuju moc za přečtení, a budu vděčný za odpověď. A musím Vám ještě poděkovat za jednu zpětnou vazbu na FB, povzbudil jste mě cca před 4 měsíci ve smyslu výuky, kde vládné dobrá atmosféra, ať vydržím. 🙂 Díky.

Líný učitel: Nejprve děkuji za slova uznání. Ale musím tentokrát napsat, že takových hrdinů, jako jsme my dva, je v našem školství mnoho. Tisíce. Není ale třeba zakrývat oči, že učitel, který se snaží učit moderně, se často ocitá v nepřátelském prostředí. Klacky pod nohy mu házejí ředitelé, kolegové, rodiče nebo inspektoři. Copak žáci, ty dostaneme na svou stranu lehko. Ale nekompetentní ředitelé, vyhořelí kolegové nebo nepoučení rodiče mohou být problém. Rodiče kvalitní vzdělávání sami nezažili a někteří mají tendenci vyžadovat to, čím sami prošli. Musíme je vést stejně jako žáky aby pochopili, jak má vypadat vzdělávání v novém tisíciletí (a jak mělo vypadat už desítky let). Oni to z pitomostí typu seriál „Ochránce“ nevyčtou. Učitel je musí vzdělávat a žáci mu k tomu dělají promo. Tím, že vědí, proč a co ve třídě dělají. A tady vidím vaši největší rezervu, kolego. Přesně tyto chyby jsem dělal také. Musíte to, co děláte v hodině, lépe prodat. Já jsem před lety obdržel tohle hodnocení od studenta /teď jsem ho skoro půl hodiny hledal:-)/ : „Někdo psal, že je to psychouš a že se přes něj musíte přenést. To si osobně nemyslím. To, že Vám někdo bez servítek řekne, co si myslí a že cvika jsou založeny na interakci studentů a učitele, nedělá z vyučujícího psychouše. Pravdou je, že se o Čapkovi něco málo dozvíte, což o ostatních učitelích říci nejde. Netvrdím, že Čapek není komplikovaná osoba, ale tak se jeví každá osoba, co se trochu otevře a řekne i svůj názor. O někom koho znáte jen jako recitátora z přednášek, si prostě moc myslet nemůžete. Dnes při hodnocení výstupu řekl pěknou myšlenku: „Když si chceš nafackovat, tak si na toho někoho pozvi, bude to lepší“. Probírají se zajímavá témata, na kterých si i něco vyzkoušíte. Většinou se úkoly na hodinách vypracovávají skupinově, čili jde o takový „team building“ . Letos byla docházka tak, že jste nemuseli jednou za měsíc přijít (samozřejmě ne všichni najednou) čili okolo 70 % docházky stačí. Pro zápočet bylo potřeba 9 (motivačních) razítek. Sem tam byl i domácí úkol. Celá cvičení mi připomínala styl „Škola hrou“. Zápočet získáte za výstup předmětu, tím je prezentace „odborně-naučného“ tématu bez pomůcek. To je nahráno na kameru a pak proběhne hodnocení. To považuji za velice pozitivní věc předmětu. Vidět se a slyšet se (pro mě dost překvapení  ).“  Tento způsob výuky byl pro studenty na univerzitě překvapení. Dělal jsem s nimi metody, které jsem použil při výuce na základní a střední škole. Vedl jsem je ke vzájemnému hodnocení a sebehodnocení. V některých reflexích mé výuky se objevilo, že až později studentům došlo, proč a co dělali a některým vůbec. Nejde totiž o to, že „u Čapka je zábava“, ale o to, že u Čapka se apaticky neposlouchá výklad, ale pracuje se tam. Účelně, smysluplně. Ale ten smysl by měli účastníci znát. Proto jsem se od jisté doby naučil aktivity lépe prodat. Třeba: nyní děláme tento způsob čtení s porozuměním, protože pak lépe zvládnete všechny možné odborné texty. Nebo: tento způsob práce lépe roztřídí dobré nápady od neužitečných. Nebo: tohle je nejen zábavné, ale i užitečné, neboť nám to umožní určit kriteria a přijmout nejoptimálnější řešení. A tak dále. Vždyť mnoho výukových aktivit je přímo z byznys sektoru, žádné hraní, ale efektivní myšlení a řešení! A to by měli studenti vědět, stejně jako to, že právě tohle z nich udělá myslící bytosti a umožní jim to zvládnout i další studijní a pak i profesní úkoly. Jsou to důležité dovednosti a softskills, například řešení problémů, hledání způsobů řešení, čtení s porozuměním a mnoho dalších. To nenaučíte frontálkou! Druhá věc je ta nejistota, kterou zmiňujete. Ano, jsem pro. Žák může cítit nejistotu, kam ho jeho projekt povede, k jakému názoru se přikloní, jaké postupy zvolí, jak bude úspěšné jeho řešení. A může cítit i nejistotu, jakou má aktivita pointu nebo kdy a zda se dostaví ten „wow“ nebo „heureka“ efekt. Ale neměl by cítit nejistotu v zadání úkolů, ve způsobech sdílení, kritériích hodnocení a zejména v účelu činností. Právě od toho je v hodině reflexní část, včetně sebehodnocení a hodnocení učitele od žáků. Komu není jasné, co jsme se právě naučili? Kdo dokáže říct, co mu aktivita dala? Vyplňte tenhle hodnotící list, napište svůj názor na můj způsob výuky. A tak dále a tak podobně. Aby se žák uměl od „bodu nula“ posunout svobodně zvoleným směrem, je potřeba společně s ním ujít hezký kus cesty, zejména pokud na to není zvyklý. A není nic špatného ho místy vést nebo dokonce tahnout, pokud to děláme didakticky a pedagogicky správně. V každém případě je i učení cesta a můžeme – stejně jako žáci – na ní dělat chyby a ověřovat si své myšlenky. Tak ať se to daří!          
,