Je Růžičková opravdu ta nejhloupější učitelská blogerka?

Skoro se můžete vsadit, že když čtete nějaké výplody Zuzany Růžičkové, najdete v nich kupu hloupostí. Jindy zase hromadu klišé vydává za kdejakou moudrost. Nedávno se věnovala domácím úkolům a snažila se interpretovat zjištění PISA z kapitolky jim věnované. Je to už její druhý text o úkolech a nepřekvapí, že se jich jako správná konzerva ohnivě zastává.

Růžičková: „Podle mne by žáci obzvlášť v matematice měli dostávat úkoly pravidelně... Denně úkoly českým žákům nezaberou ani hodinku. Přibližně polovinu tohoto času (kolem půl hodiny denně) jim zabírají domácí úkoly z matematiky, kterým se méně než 30 minut věnují asi dvě třetiny žáků – od 64 % v základních školách po 74 % ve víceletých gymnáziích,“ uvádí se ve zprávě“.

Líný učitel: Tedy je zřejmé, že celá jedna třetina žáků je na obou stranách časového spektra. Tedy někteří mají domácí úkoly ještě rychleji, ale další části žákům hodina domácích úkolů a půlhodina matematiky nestačí. S těmi průměry je také potíž v tom, že i když je matematika každý den, úkoly nemusí být každý den stejně náročné. Tedy někdy je to sice půlhodinka a méně, ale jindy to mohou být klidně dvě hodiny i více. Růžičková prostě ve svém textu, kde tu půlhodinku omílá, bere průměry jako nějakou zákonitost a odchylky jaksi nebere v potaz. Učitelka matematiky!

Růžičková: „To, že jsou úkoly a domácí příprava zlo, jsou zbytečné, příliš zatěžují naše děti i jejich rodiče, že se má od domácí přípravy upustit a vykašlat se na ni, to vše jsou nesmyslná tvrzení. Data z mezinárodního srovnání jasně dokazují, jak je tento trend zavádějící a špatný.“

Líný učitel: Poprosil bych tyhle úkolové jedubáby o jednu věc – aby nemíchaly dohromady pojmy domácí úkol a domácí příprava. Růžičková používá oblíbený trik všech hlupáků: nejprve si z palce vycucá nesmyslné tvrzení a pak ho s gustem vyvrací. Třeba píše „chci ukázat na snahu některých lidí kolem nás snižovat mladé generaci laťku a ochraňovat ji i před sebemenším neúspěchem (zákaz hodnocení).“ Kdo chce zakázat hodnocení? Samozřejmě, že kvalitní výuka musí obsahovat i kvalitní hodnocení, sebehodnocení a vzájemné hodnocení! I výuka bez klasifikace nebo bez formálního hodnocení se bez procesu hodnocení neobejde. Stejně tak nikdo netvrdí, že se máme na domácí přípravu „vykašlat“! Vtip je v tom, že kvalitní učitel k ní žáky motivuje a ten mizerný vyhrožuje represí. 

Růžičková: „Tažení za dobrovolnost úkolů je podle mého také úplně mimo. Pravidelnost v povinnostech je totiž podle mne další výborná věc, kterou naši žáci potřebují jako sůl. Mnoho z nich totiž doma nemá povinnosti vůbec žádné.„

Líný učitel: Tažení tu není tou věcí, co je úplně mimo. Povinnost, která správně funguje, je dobrovolný vnitřní závazek. Růžičková si to plete s rozkazem a vynucenou poslušností. Pokud učitelka cizího jazyka vede žáky k tomu, aby si každý večer zapsali jednou anglickou větou, co zajímavého je potkalo, mohou to žáci cítit jako dobrovolnou povinnost, kterou si sami stanovili, protože chápou její smysl a baví je to. Ale úkoly s represí za nesplnění nemají s povinností nic společného. Jen se strachem a obavou z následků. Růžičková se řadí mezi ty učitele, které by nejraději komandovali rodiny, co a jak mají správně dělat, přestože jim do toho nic není a tvrzení, že „mnoho dětí doma nemá povinnost vůbec žádné“ je prostě klišé a lež, kterou si učitelky / jedubáby navzájem pořád dokola opakují. Kde je ale jejich povinnost, za kterou jsou placeni: být dobrými učiteli? Pamatuji si velmi dobře, jak Růžičková psala o svém zaměření na ty lepší žáky a na ty méně obdařené že kašle, protože si její pozornost nezasluhují. Cituji učitelské motto Zuzany Růžičkové: „Ve 30 členné třídě postupně musíte vybírat, komu svoji pozornost dáte. Je mi líto, ale já mám jasno. Budoucí inženýři, lékaři, učitelé, právníci mají přednost.“ Taková osoba by ve kvalitní škole s pořádným ředitelem letěla jak holubička, až by doletěla ke stratosférám vlastní neschopnosti a hlouposti. Kvalitní učitel se nepozná tím, jak si piplá svoji elitu ve třídě, ale tím, jak jedná s těmi nejméně obdařenými žáky.

Růžičková: „Malé zatěžování našich studentů a žáků povinnostmi pak způsobí, že budou v budoucnu méně odolní, okrádá je to o dovednost umět si rozložit práci, povinnost se na něco připravit, něco se sám doma naučit, být za to sám zodpovědný atd.“ „Nechám teď stranou pro mě celkem jasné argumenty, které říkají, že rozumně dlouhé a rozumně náročné domácí úkoly učí děti zodpovědnosti, samostatnosti a dodržování povinností.“

Líný učitel: Když si chce mizerný učitel něco vynutit, vždy do toho zamotá nějaké podobné výčty. Chce, aby se žáci učili blbosti, odůvodní to „trénováním paměti“. Chce někomu omezit práva, vytáhne povinnosti. Chce poslušnost, omílá zodpovědnost. Odpovědnost se ale nerozvíjí posloucháním rozkazů, které se týkají domácích úkolů, ale tím, že je žák odpovědný za své volby. Pokud by učitel opravdu chtěl rozvinout „rozložení práce“, nedostane žák domácí úkoly ze dne na den, jak je u nás ve školství obvyklé, ale například zadání typu projektů, které mají různě časově náročné kroky a stanovené termíny. Když Růžičková píše o „rozumně dlouhých a rozumně náročných domácích úkolech“ znamenalo by to, že takové úkoly nejsou pro všechny žáky stejné, neboť pro různé žáky je rozumná náročnost něco odlišného. Ale takové úkoly žáci ve školách nedostávají, je to vždy jen jedna stejná masa cvičení pro všechny.  Proč si Růžičková lže do vlastní kapsy? Na co si to hraje? A pevně daná drilová cvičení domácích úkolů že prý rozvíjí samostatnost? Možná jedině v Růžičkové světě, kde se chodí po hlavě a květák je cennější než cihla zlata.  

Růžičková: „Chci ukázat na snahu některých lidí kolem nás snižovat mladé generaci laťku. Snížit jí počet jakýchkoliv povinností na minimum.“

Líný učitel: Já zase chci ukázat, že by měla výuka nést vyšší laťku a že to inteligence některých učitelů je na minimu. Každý středoškolský student, který má mezi ušima alespoň běžně používaný mozek, zná pravidlo, které je nutné vysvětlit učitelce matematiky Růžičkové. V lidské činnosti a v učení hlavně nezáleží na počtu hodin! Nezáleží na kvantitě, ale na kvalitě! Není důležitý počet hodin, které dítě stráví výukou nebo domácími úkoly, ale záleží na tom, v jaké kvalitě žák pracuje, jak kvalitní úkoly dostává, jak kvalitní je zpětná vazba na jeho případné chyby, jak kvalitní je hodnocení. Kvalita práce nesouvisí s počtem hodin, ale s tím, kdy tyto hodiny domácích úkolů probíhají – je to půlhodina hned po škole nebo v sedm hodin večer? Je to půlhodina po boku tatínka inženýra nebo vedle senilní babičky, co si míchá svůj heřmánkový čaj a dívá se při tom na hloupé české seriály? Kvalita, ne kvantita! Kvalita učitele se pozná i v jeho dovednosti individualizovat a diferencovat obtížnost – to se týká i domácích úkolů. Ne všem dávat vždy všechno stejné, stále dokola, stejná obtížnost, celé třídě to samé, padni komu padni. Také záleží na motivovanosti žáka, kterou zábavné a dobrovolné domácí úkoly nejvíce podpoří, na jeho pozitivním vztahu k předmětu, který by měl učitel rozvíjet a podporovat. Co dělám rád, to dělám dobře. Ale tohle všechno Růžičková a její spolek ideových konzerv nikdy nepochopí, bohužel.

Můj text k tématu: Líný učitel a domácí úkoly

Text o Růžičkové: Když někdo chce vyvracet školní „mýty“ vlastní mytologií aneb když každý moudřejší ustoupí, potom si hlupáci budou dělat, co se jim zachce