Gymnázium: pohled insidera
Víceletá gymnázia jsou nejhorší školy v systému. Vezmou si nejlepší žáky populace a nejhorší možnou výukou je zkazí. Výjimky, které se týkají učitelů nebo škol celou tu mizérii nezachrání, i když zaplaťodin alespoň za ně. Ne nadarmo každý koncepční dokument (ať Bílá kniha nebo Strategie 2030) píše o jejich zrušení nebo snížení kapacity. Každý, kdo se seriózně zamyslí nad naším školstvím, to vidí. Víceletá gymnázia vnášejí do našeho vzdělávání nekvalitu, diskriminaci a nerovnost. Příšel mi na to téma zajímavý mail a já bych se o něj rád podělil. Cituji ho bez jakékoliv úpravy.
„Vážený pane Čapku, dnes jsem narazila na Váš blogový příspěvek o víceletých gymnáziích, a i když už je rok starý, musím říct, že ve mně velmi zarezonoval, snad právě proto, že jsem jedno osmileté gymnázium absolvovala. Ráda bych Vám k němu napsala několik dalších postřehů z vlastní zkušenosti s tímto typem školy. Na úvod dodám, že mám za sebou gymnázia dvě, respektive na prvním jsem strávila šest let a na druhém roky dva. Ze školy už jsem nějaký ten pátek, tudíž je možné, že se od mého odchodu leccos změnilo, nicméně se snažím alespoň občas nahlédnout na webové stránky obou škol a myslím, že některé věci stále zůstávají při starém. Mé první gymnázium byl takový ten typický „ústav“, biflovací instituce, která má však ve městě a okolí prestiž, protože, přiznejme si to, je to asi nejlepší středoškolská instituce, která se tu nachází. Na internetu si tuto školu někteří absolventi a rodiče studentů pochvalují, jelikož se z ní lze dostat na vysokou školu hned napoprvé. Mně osobně to přijde stejně absurdní jako oceňovat základní školu za to, že na konci deváté třídy vydá žákům vysvědčení, neboť dostat se na VŠ v dnešní době, kdy i řada řekněme prestižních VŠ bere bez přijímacích zkoušek, není žádná přidaná hodnota. Dle mého názoru je laťka nastavena extrémně nízko. Na tuto školu nevzpomínám moc v dobrém, jelikož se mi na ní nedařilo a zažila jsem na ní šikanu, kvůli které jsem nakonec přestoupila jinam.
Mé druhé gymnázium se nachází ve vedlejším kraji a je znám jako taková experimentální škola s individuálním přístupem. Na něj naopak vzpomínám v dobrém a vrátil mi chuť k učení. Ačkoliv jsem si dřív myslela, že technické ani přírodovědné předměty nezvládám, nakonec jsem z nich tady dostala jedničky, dobrovolně jsem se přihlásila k maturitě z matematiky, z ní odmaturovala za jedna, dokonce jsem se úspěšně dostala na vysokou školu s přijímacím testem z matematiky a následně vystudovala interdisciplinární obor s povinnou matematikou a statistikou, přičemž jsem si jako povinně volitelné a volitelné předměty zapsala i některé matematické, biologické, informatické a fyzikální. Upřímně řečeno, z prvního gymnázia bych si na takový obor ani na takové předměty ani netroufla. Názory rodičů studentů se různí: někteří oceňují právě to, že jsou studenti na škole podporováni ve svých zájmech a talentu, dokonce i to, že je škola inkluzivní (chodí tam řada lidí s ADHD, dyslexií apod.), jiným však vadí, že „škola nemotivuje studenty k výkonu“. Pamatuju si, že když jsem tam studovala, tatínek jednoho kvartána rozhodl, že si jeho syn podá přihlášku na nějaká čtyřletá gymnázia s tím, že když se někam dostane, bude ve studiu u nás pokračovat, a pokud ne, půjde jinam, když ho naše gymnázium nedokáže vzdělat tak, aby uspěl u přijímaček na jiná gymnázia. Chápete tento paradox? Já vůbec 🙂 Mám tedy zkušenost ze dvou různých institucí, takže netuším, jak to chodí jinde, ale kdybych měla vypíchnout pár věcí, které mi vadily, byly by to (kromě výše zmíněných) tyto:
Zaměřenost gymnázií. Sice se má jednat o všeobecné školy, nicméně se na nich učí jen několik teoretických předmětů. Ona je vlastně otázka, co je to všeobecný předmět; proč není na gymnáziích běžná dramatická výchova, ale hudební výchova ano? Proč na nich není běžná pedagogika, ale základy společenských věd ano? V čem je účetnictví méně teoretické než tělesná výchova? A mohla bych takhle pokračovat celé hodiny. Mně je jasné, že není možné, aby se studenti učili všechno, ale osobně nejsem moc fanda příliš sešněrovaného vzdělávání. Je mi jasné, že díky té kompaktnosti nemusí člověk přemýšlet nad výběrem předmětů pro budoucí dráhu, ale zase když jsem třeba někdo, koho zajímá jak vaření, tak chemie, kam mám zamířit? Na vaření se zaměřují kuchařská učiliště a hotelové školy, ale tam se chemie neučí do stejné míry jako na gymnáziích nebo chemických školách. A naopak, když půjdu na gymnázium nebo chemickou školu, zavařím si tak akorát doma u sporáku. V tomhle se mi líbí víc anglosaský systém (nebo aspoň systém v několika anglosaských zemích): Když student ve Velké Británii chce, může na střední chodit zároveň na odbornou přípravu z kosmetiky i na výtvarnou výchovu na úrovni, která postačuje k přijetí na výtvarné umění na VŠ. Stejně tak může maturovat ze starořečtiny, ekonomie a technické výchovy a být přijat na archeologii na Cambridgi.
Biflování. To se týká především mého prvního gymnázia. Pamatuju si, jak jsem někdy ve dvaceti letech třídila ve svém pokoji šuplíky s hromadou starých papírů a narazila na sešit ze zeměpisu z nižšího gymnázia. Podívala jsem se dovnitř a zděsila jsem se, co jsem se to v těch dvanácti a třinácti letech učila, jelikož mi to přišlo pro tak mladého člověka sotva srozumitelné. Ona se vlastně naše tehdejší zeměpisářka ani netajila tím, že nám předčítá ze svých zápisků z vysoké školy… Nám studentům se přístup nejen na tomto předmětu, ale ani jinde nelíbil, nicméně vždy se nám dostalo reakce, že toto chtějí v přijímacích testech na VŠ, a když si to nezapamatujeme, přijímací zkoušky neuděláme. Taky se hrozně často řešily maturity; už na úvodním kurzu v primě (!!!) nám jeden tělocvikář představoval, jaké všechny sportovní kurzy během studia zažijeme, přičemž uvedl, že v septimě a oktávě už žádné mít nebudeme, abychom se na maturitu mohli připravovat. A v kvintě (!!!) nám jednou francouzštinářka řekla, že si zkusíme maturitu, tak jsme si chodili losovat témata a mluvit o nich patnáct minut. Maturitě se přikládala nepřiměřená důležitost.
Nedotaženost maturit. Na prvním gymnáziu jsme měli osmileté a čtyřleté studium a zároveň stejné maturity, tedy lidé, kteří začali s chemií na úrovni sedmé třídy, měli skládat stejnou zkoušku jako lidé, kteří ji měli až od osmé třídy. To samé s jazyky, což mi připadalo zvláštní, byť jsme nakonec byli jeden z ročníků, který zažil na státní úrovni vyšší a nižší úroveň.
Samostudium. Na prvním gymnáziu v některých předmětech běžná věc: Tady máte knížky, naučte se to a já vás z toho vyzkouším. Aniž by nám to ten kantor pak dovysvětlil nebo se o tom aspoň s námi nějak před testem pobavil. Na druhém gymnáziu jsme si taky měli jednou udělat výpisky z učebnice, ale naštěstí nám učitel dal známku jenom za ty výpisky, žádný test jsme z toho tedy nepsali.
Srovnávání s druhými. Na nižším gymnáziu k tomu moc nedocházelo, neboť nebylo s kým nás srovnávat (byť nám na úvodním kurzu sdělili, že jsme elita, což mi připadalo divné už tehdy), nicméně na tom vyšším už jsme měli spolužáky ve čtyřletých třídách. Jednou nám třídní řekla, že je z nás zklamaná, jelikož máme stejné studijní výsledky jako čtyřleté třídy. Potom si taky pamatuji, jak jsme měli suplování na matematiku, vyučující napsala na tabuli polynom bžiliardtého stupně se slovy, že my jsme ti výběroví, tak bychom měli být schopni najít kořen zpaměti. My jsme na to čuměli jak puci, navíc mi to připadalo nesmyslné, jelikož i ti na tom čtyřletém studiu museli projít přijímacími zkouškami, tudíž byli taky výběroví. Na dalším gymnáziu to bylo lepší, jelikož tam kromě nás na osmiletém studiu nikdo jiný nebyl a v každém ročníku byla obvykle jen jedna třída, takže opět nebylo koho s kým srovnávat.
Možná by Vás zajímalo, zda bych se pro studium na osmiletém gymnáziu rozhodla znovu. Na rovinu: Jsem ráda, že to už nemusím řešit. Je to pro mě těžké téma, vlastně i značně traumatické, ale jsem ráda, že jsem zažila ony poslední dva ročníky středoškolského studia na druhém gymnáziu. Na druhou stranu, myslím si, že přístup oné školy by se dal aplikovat i na jiné typy gymnázií, dokonce i na jiné typy středních škol. Vlastně si myslím, že by to měl být standard, ale zase: to, že to vyhovovalo mně, neznamená, že to musí vyhovovat všem.“
Líný učitel: Co myslíte, které gymnázium je typické pro náš systém, první nebo druhé? Já jen dodám, že když jsem učil na univerzitě, velká většina studentů byla z gymnázií. I oni slyšeli mnohokrát, že jsou „elita“, i oni zažili to dlouholeté vyhrožování maturitou, šprtání, srovnávání apod. Když jsme na semináři v pedagogice dělali 10 znaků kvalitní školy (studenti sami je vybírali z jejich brainstormingu), vyzval jsem je, aby svému gymnáziu přidělili tolik bodů, kolik splňuje znaků. Byly tam body jako dobré vztahy, kvalitní výuka, zaměření na praxi apod. Ten seminář jsem dělal mnohokrát, znaky kvalitní školy byly vcelku stejné nebo podobné. Když nějaké gymnázium dostalo 5 bodů, byl to většinou ojedinělý rekord třídy. Obvykle dostávaly 2-3 body, ale celkem často i jeden. Tolik k „prestižním“ gymnáziím pro „elity“ očima vlastních absolventů.
Další texty o gymnáziích:
Víceletá gymnázia jsou škůdci vzdělávání aneb 10 omylů V. Valíkové
Distanční vzdělávání: zpětná vazba žáků gymnázia
Obrázky byly generovány pomocí Tvůrce obrázků Bing, využívající technologii DALL·E 3