Gymnázium Čakovice II. – Příběh studentky

V minulém textu jsem psal o mizerném školním klimatu na Gymnáziu v Čakovicích, kde mnozí učitelé opovrhují svými studenty a maturity se mění v masakr, kde například z denní várky jsou vyhozeni všichni. Do jednoho. Jaká je tu asi kvalita vzdělávání, kde po čtyřech letech výuky nesloží ústní maturitu ani jeden žák z osmi? A další den třeba jen jeden? Záleží na tom vůbec někomu? Jako ilustrace přístupu zdejších !pedagogů“ k žákům uvedu příběh studentky Jany.

Začátek

Jana měla všechny předpoklady, aby gymnázium zvládla. Na ZŠ měla vyznamenání, někdy i průměr 1,0, dostávala pochvalu ředitele za projekty a podobně. Ale už v prvním ročníku začaly problémy. Jana není nějak fyzicky extra zdatná (i když jezdí od mala na koni) ani zapálená sportovkyně. Také byla často a dlouho nemocná. Péči vyžaduje i její psychický stav, má úzkosti, deprese, panické stavy a sociální fobie. Učitelka tělocviku sdělila na konci ročníku Janě, že bude dělat ”reparát” z TV a že ji bude zkoušet z teorie TV a také fyzicky (!) ze všech disciplín v srpnu toho roku. Tohle ji oznámila pár dnů před ukončením klasifikace. Není divu, že jí Jana bála a v jejich hodinách se necítila dobře. Třídní učitelka věděla, že Jana užívá antidepresiva a že si na ni učitelka tělocviku zasedla. Ale nijak nepomohla. Učitelka TV navíc tvrdila v korespondenci s rodiči Jany, že „pokud by se Jana zúčastnila alespoň jedné hodiny TV, byla by klasifikována„, jenomže Jana se účastnila dvou hodin tělesné výchovy! Jana byla nemile překvapena, že v hodině, kdy hrála softball, odpalovala a dobíhala na mety, jí byla napsána absence a ve studijních výsledcích měla pouze písmeno „N“. Jasná chyba učitelky (ať šlo o úmysl nebo nedbalost), za kterou chtěla trestat Janu. V dalším ročníku měla Jana na tělocvik jiného pedagoga, zato na zeměpis dostala Štěpánku Markovou. Ta k ní měla často jízlivé a ponižující poznámky, čehož si všimli i ostatní studenti. Na lyžařském kurzu byla Marková také a její šikana pokračovala. Jana lyžovat umí a protože bylo studentům vyhrožováno problémy, pokud na lyžák nepojedou, nakonec jela. I když měla během pobytu úzkosti a panickou ataku, rozhodla se Jana bojovat a lyžovat, její spolužačky ji podpořily. Hned na začátku kurzu ale spadla a měla velké bolesti kolen. Otekly ji a nemohla téměř chodit, přesto Marková její úraz zpochybňovala a ptala se stále dokola ostatních, zda Jana nesimuluje a nevymýšlí si. Pozdější vyšetření potvrdilo odtržení menisků a byla nutná operace obou kolen. Když rodiče chtěli potvrzení o úrazu pro pojišťovnu, třídní učitelka Klára Zemanová řekla, že „neví jaké„, protože se „nic hrozného nestalo a Jana jen spadla„. Ta tedy díky tomu přišla o výplatu pojistky, ke které je třeba potvrzení školy. Později při hodině zeměpisu, kdy Marková Janu opět ponižovala, to už Jana nedokázala zvládnout, z hodiny odešla a volala domů. Plakala, nemohla se ani nadechnout a rodiče ji ze školy odvezli. Na schůzce, která následovala, Marková tvrdila, že si Jana vymýšlí, prý „třeba jako na lyžařském výcviku“ a že je „přecitlivělá„. Kritizovat dítě, které se léčí s depresemi, úzkostí a ataky za to, že je „přecitlivělé“, to už je opravdu vysoký level hlouposti a bezcitnosti. Není asi třeba uvádět, že doporučení PPP, aby učitelé měli k Janě citlivý a empatický přístup, se často míjela účinkem. Mnozí učitelé se chovali přesně naopak. Další ilustrace empatie a „partnerského přístupu“: ke konci roku probíhala rekonstrukce silnice, takže autobusy měly 10-30 minut zpoždění. Jana mívala 5 minut zpoždění, pokaždé přinesla potvrzení do řidiče (zpožděnku), kterou třídní učitelka požadovala. Zemanová ale později řekla, že ji to nezajímá a že má Jana i další studenti pozdní příchody neomluvené. Takže padlo i pár třídních důtek – za věc, kterou žáci nemohli nijak ovlivnit.

Vyloučení

Tu hroznou věc, kterou Jana provedla, popíšu jejími slovy: „Použila jsem volně publikované texty k dílu Bylo nás 5 od Karla Poláčka a Osudy dobrého vojáka Švejka od Jaroslava Haška v rámci zpracování práce pro mou povinnou četbu. Tyto texty byly dostupné na webových stránkách, které slouží ke studijním účelům pro studenty středních škol a jako materiál pro potřeby přípravy na státní maturitní zkoušky. Texty se mi zdály dobře vypracované pro mou budoucí přípravu k maturitě. Mnou odevzdaná práce, měla skutečně sloužit pouze k mému studiu. Mým záměrem nebylo využívat tento, ani kterýkoliv jiný, záznam četby jinak, než pro mé vlastní účely – v čase předmaturitním, a to v rámci opakování a učení se na maturitní zkoušku, tak abych je měla správně zpracované. Když jsem text zkopírovala, vůbec mi nedošlo, že by to mohla být plagiátorská činnost a neměla jsem úmysl podvádět, jelikož jsem obě knihy samozřejmě četla. Myslela jsem si, že práce je hodnocena pouze z hlediska pravdivosti informací o knize a zpracování dle předlohy (o autorovi, charakteristice textu atd…). Tím pádem jsem usoudila, že text, který jsem okopírovala, nemusí být ocitován ani nijak ozdrojován, když ho nikde nebudu prezentovat ani zveřejňovat a pouze ho předložím v rámci správnosti informací a zpracování, jako vypracovaný domácí úkol.“ Ještě jednou: nešlo o nějaký okopírovaný projekt nebo o to, že by vydávala text za svůj. Škola ale zahájila správní řízení o podmínečném vyloučení! Ano, takto se na tomto gymnáziu pracuje s chybou. Po kajícných dopisech Jany a jejich rodičů nakonec přišla „jenom“ důtka ředitelky školy. V té době ještě nenastal ten paradox, na který došlo později: ředitelka chtěla vyloučit žákyni za něco, co nebylo zamýšleno jako podvod ani na vteřinu, aby o několik měsíců později sama stejná ředitelka úmyslně a zlovolně podváděla s maturitními protokoly a ohrozila tak budoucnost samotné žákyně.  

Maturita

Jak píše rodič Jany, její pozice u maturity nebyla dobrá: „kvůli opakované mstě učitelů, když jsme se jednou jako rodiče ohradili a nepochopitelnému jednání části pedagogického sboru a paní ředitelky v průběhu studia. Dcera se léčí pro depresivně úzkostní syndrom a to byl i kámen úrazu, kdy věděli, jak ji ještě více “deptat” a využít jejího stavu ku svému posílení ega a moci. Podotýkám, že dcera není chováním problémová, není ani premiant třídy, ale byla pro ně vzhledem ke zdravotním potížím velmi snadná kořist„. Jak začala štvanice? Podle pokynů PPP student jako Jana (ve škole jich bylo s tímto opatřením víc) může psát didaktický test sám v učebně pouze s dozorem. Koho dali jako dozor Janě? Překvapení, překvapení: právě Markovou. Což bylo jen zdánlivě nepochopitelné, ve škole dobře věděli, že Jana její přítomnost nedává. Proto prosila zástupkyni ředitelky Weintritovou dva týdny předtím, zda by Markovou nemohli vyměnit za někoho jiného, protože nezvládne byt s ni sama ve třídě. Zástupkyně ji řekla, že prý už to nejde. Jaký to mělo výsledek? Na přípravném archu měla Jana přes 80% bodů, ale při přepisu do archu Cermatu – na což je třeba se v klidu soustředit – byl konečný výsledek 62%. Nejhorší jsou ale na gymnáziu v Čakovicích ústní maturity, když se do role inkvizitorů pasují sami místní učitelé. Jana neuspěla u maturity ze tří předmětů: z chemie, biologie a českého jazyka. Pamatujete si na můj předchozí text o obvyklém čakovickém masakru při maturitách? Tak ústní maturitu z Janiny třídy neudělalo přibližně 13 studentů, z valné většiny právě z ČJ a Biologie. Že by to bylo pedagogy? Jak kvalitní asi byla jejich výuka, co myslíte? A co hygiena zkoušení? To je pro čakovické peklo neznámý pojem. Jak podporující místní učitelé byli u ústní zkoušky, si dovedete jistě představit sami. U českého jazyka Jana před vyhlášením výsledků myslela, že by se hodnotila snad nejhůře známkou 3. Anglický jazyk ji připadal super. U chemie byla ale rozhozená, protože se na její zkoušku se dostavila ředitelka Nosková a Jana nebyla kvůli tomu schopna slova a z psychického vypětí se tam i rozbrečela. Zkoušející profesor na chemii se ji snažil hodně pomoci, nicméně měla blok a nešlo ji myslet a ani mluvit. Na přípravném listu z „potítka“ však měla poznámky k vybrané otázce, popsané na celém listu A4. V případě biologie, i po této stresové situaci, měla pocit, že řekla komisi dostatek informací a měla pocit, že by známka neměla být horší než trojka.
Samozřejmě, mohou existovat rozdíly mezi vnímáním studenta a realitou výsledku, ale zde to byl kontrast výrazný a zarážející. Do školy tedy přišel rodič a chtěl vidět zápis a dokumenty k maturitní zkoušce. Komunikovala s ním ředitelka Iva Nosková a zástupkyně ředitelky Ivana Weintrittová. Při maturitní zkoušce z ČJ se hodnotí podle tabulky, která je veřejně přístupná. Komise vyhodnotila, že Jana obdržela po sečtení pouze 12 bodů a ředitelka i zástupkyně rodičovi tvrdily, že žák může uspět jen se 14 body. Jenomže lhaly, v tabulce této školy je jasně uvedeno, že lze uspět i při 13 bodech. Rodič viděl viděl i přípravny arch z „potítka“, kde dcera měla popsanou celou A4. Zápis odpovědí a bodů komisí do protokolu byl proveden obyčejnou tužkou (?) a rodič si všiml, že  v archu o maturitní zkoušce z ČJ byly body vygumované u jedné z otázek. Původně byly zaškrtnuté body 2, ale po vygumování byl zaškrtnut pouze 1 bod! Touto opravou se Jana dostala na mezní hranici, kdy byl celkový součet jen 12 bodů a díky tomuto výsledku tedy neuspěla. O gumovaní ředitelka a zástupkyně nejprve lhaly, že prý není nic gumované, ale rodič si stál za svým názorem. Bylo to zřetelné a zcela jasně viditelné, takže nakonec ředitelka gumování v písemném dokumentu o maturitě přiznala. Načež obě opět lhaly, že i kdyby měla Jana 13 bodů, tak by ji to prý nepomohlo.  

Opravná maturita

Co dělat? Ředitelka zasedlá na Janě, učitelé chovající se jako agresoři, třídní učitelka nepřátelská, šance na opravu nebyla velká. Zde se do věci vložil i Líný učitel a spolu s rodiči Jany se snažil zařídit složení opravné maturitní zkoušky na jiném gymnáziu. To se nakonec i povedlo, děkuji tedy na dálku oné vstřícné škole. Ale Jana si řekla, že zabojuje. Překoná se a dokáže všem, že to zvládne i za těchto krajně nepříznivých podmínek na čakovickém gymnáziu. Pro její psychický stav šlo o rozhodnutí mezi Scyllou a Charybdou : má jít tam, kde už zlo zná nebo do úplně neznámých podmínek? Šlo o hodně, protože Jana mezitím udělala přijímačky na tři vysoké školy a na všechny byla přijata. Všechny tyto přijímačky obsahovaly i biologii, u které u maturity neprošla. Dostala se i na vysokou školu, kterou si přála nejvíc a nyní šlo jen o to, aby to zvládla v září opravky a mohla studovat obor, který milovala už od dětství. Dokážete si představit, jak vypadaly její prázdniny? Maminka Jany mi v září psala: „…zítra má dcera tu opravnou maturitu, tak se “modlíme”, aby vše dobře dopadlo. Měla i přes prázdniny trénování na maturitu (i pomoc s vyjadřováním a zkoušení jako u maturity) profesorkou jiného gymnázia a ta ji velmi chválila a Janě to pomohlo získat více sebedůvěry. Posledních pár dnů je sice více na zklidňujících lécích, jinak by stresem seděla jen na WC nebo zvracela, ale doufáme, že vše zvládne a že ji nebudou deptat po psychické stránce„. Ale Jana opravnou maturitu nesložila. Nikdo v komisi ji nepomohl. Oba zkoušející v chemii se k ní chovali jinak, než k ostatním studentům toho dne: chladně a necitlivě. To nebyla maturita, ale nepřátelský výslech. Když Jana řekla něco správně, učitelka ji řekla, že je to chyba a ještě ji zesměšnila. Pokyny poradny, jak má být maturita vedena, škola úmyslně ignorovala. Takže rodiče požádali o přezkoumání této opravné maturity. Janě bylo v té tobě nutné zvýšit medikaci, doslova omdlévala vyčerpáním a psychickým vypětím. Do čakovického „pekla“ už nechtěla nikdy vstoupit. To, že se vyplatí bojovat a nevzdávat se, se ukázalo později: Janě přišla z magistrátu zpráva, že ona opravná zkouška z chemie se ruší a bude opakována na jiném gymnáziu. A teprve pak přišlo to, co si Jana a její rodiče zasloužili a těžce vybojovali – Jana maturitu složila a snad jediný lidský pedagog v celém příběhu, děkan vysoké školy, jí povolil i opožděné přijetí na její vysněnou školu. Neztratí tedy svou budoucnost kvůli zlým lidem, neztratí dokonce ani jeden školní rok. Jak napsala maminka Jany: „Po mnoha mnoha měsících ji vidíme jak září, jak velkou radost má, dnes přišla ze školy a vyprávěla, co vše si zařídila,  jak moc se těší a co vše si již ke studiu sehnala. Najednou je zase plná energie, veselá a šťastná. Ten boj stál za to.“ 

Závěr

Napadlo mě: děkan je rozumný a respektu hodný člověk, ale co ti gymnaziální „učitelé“? Jací lidé mohou dělat podobné věci, dokonce nemocným dětem? Musí to být opravdová monstra, duševní mrzáci, kteří zneužívají svou moc a místo pomoci úmyslně ubližují. Myslí si snad, že jejich žáci jsou nějaký odpad? Domnívají se, že oni sami jsou něco lepšího? Nevědí, že oni jsou tam právě kvůli žákům a ne naopak? Neumějí ani mizerně učit, takže na co si to hrají? Na katy? Takové ohromující množství vyhazovaných žáků od maturit a nikoho to nezajímá? Třeba zřizovatele? Víte, co je na celé věci nejhorší? Že Jana ve svých žádostech nechtěla jmenovat učitele, kteří se k ní chovali slušně a empaticky. Bála se, že právě pro tento lidský přístup by ve škole měli potíže a měla o ně strach. Ryba ale i zde, tak jako jinde, smrdí od hlavy. Ředitelka a její zástupkyně v podstatě šikanu Jany řídili a někteří křiváci z řad učitelů se přidali. Mnozí z nich ale takto jednají se žáky běžně. Ti z vás, kdo Čakovice zvažovali jako místo studia pro své děti a třeba i viděli ten bohužel směšný a nepatřičný titul „Škola solidární“, tak promyslete dobře, zda chcete prožívat to stejné, co rodiče Jany. A zda chcete, aby vaše děti byly soustavně a dlouhodobě psychicky týráni učiteli. Svěřili byste dítě lidem, kteří jsou pravým opakem dobrých pedagogů, zoufale nekompetentním a bezcitným jedincům. A mějte se na pozoru: nemají všechny příběhy šťastný konec.

Předchozí text:

Gymnázium Čakovice I. – Vítejte v malém „rodinném“ vzdělávacím peklíčku