Pavel Bobek: osloviny v knize „Učitelství jako řemeslo“, část 6., poslední
Tohle je poslední část recenze knihy Pavla Bobka „Učitelství jako řemeslo“, o které nelze říct, že jen zaspala čas, ale rovnou nás vrací o století zpátky, do herbartovské školy. Protože z toho nechci mít „17 zastavení jara“, tohle bude poslední část mé recenze, i když oslovin je v knize mnohem více. Ale myslím, že kvalitnímu a soudnému učiteli už to úplně stačí a ti mizerní naopak budou z Bobkovy kasárenské školy nadšeni bez ohledu na cokoliv.
Bobek píše v kapitole „SEDÍME JAKO STUDENTI“: „Touto formulací je myšleno sezení na sedáku vlastní židle, s rovnými zády, založenýma rukama na stole a chodidly na zemi. Na zemi jsou i nohy židle. Když někdy toto první pravidlo představuji učitelům, vidím lehký údiv v jejich tvářích. Nejspíš si říkají: „Sedět rovně? K čemu a proč? Není to trochu příliš?“ Spíš než školu 21. století to připomíná přístup obávaného Igora Hnízda z Obecné školy nebo pověstné sezení s rukama za zády, tak rozšířené ve školství minulého režimu. Nakonec, co na tom, že dítě na lavici kroutí, hlavní přece je, že mě poslouchá! V minulosti bych asi přišel s podobnými námitkami. Můj zásadní argument pro návyk sedíme jako studenti zní, že sedí-li žák jako student, zvyšuje se pravděpodobnost, že bude schopen – on sám stejně tak i třída jako celek – věnovat svou pozornost učení. Pokud necháme podobu sezení na žácích samotných, otvíráme tím dveře do zóny nejednoznačnosti, jejíž hranice mohou být bezbřehé.“
Líný učitel: Jako vykřičník působí už ta obava, že „nejednoznačnost“ může být „bezbřehá“. Ve kvalitním vzdělávání je pestrost a svoboda volby učiteli podporovanou kvalitou, ve třídě tyrana musí být vše jednoznačné a vše musí mít „břehy“. Bobkův přístup k výuce se tedy týká i těla žáka – a to tak, že on tělo dítěte podřizuje své vůli. Požadavek „sedět jako student“ není doporučením, ale normativním rozkazem, který nese znaky disciplinace, jak ji popsal Michel Foucault: ovládnutí těla jako nástroje moci. Žáci mají zaujmout „správnou“ pozici, mít ruce na stole, chodidla na zemi, záda rovná – a všechny odchylky jsou vnímány jako potenciálně rušivé, nedůstojné nebo dokonce nebezpečné. Všichni žáci tedy mají na povel sedět stejně, a pokud možno i vypadat stejně – jako v armádě, ve fabrice nebo na přehlídce poslušnosti. Proto Bobek adoruje školní uniformy. Kdyby všichni stejně seděli a ještě navíc stejně vypadali (Bobek zařídí, aby ve stejné chvíli dělali stejné věci) – máme tu robotizaci nevolníků v područí vševědoucího a všemocného učitele. Kdo se vymyká, dostává výstrahy. Takto chápaná výuka nezačíná zvědavostí, dialogem, bezpečím či důvěrou – začíná tělesným podřízením a požadavkem jednotnosti. Každý náznak individuality v držení těla je vnímán jako začátek rozkladu, chaosu, nesoustředění. Skoro jako by se tělo stalo hrozbou, kterou je třeba zkrotit, standardizovat a přizpůsobit ideálu poslušnosti. Pokud žák sedí „nevhodně“, je to interpretováno jako známka nedbalosti (nesedí jako student!) – bez ohledu na to, jak se cítí, jak vnímá prostor nebo jak nejlépe soustředí pozornost. Tento přístup ale ignoruje základní poznatky o různorodosti lidského učení i neurodiverzity. Děti nejsou stejné. Některé se soustředí lépe v pohybu, jiné potřebují oporu, další nemohou dlouho sedět rovně kvůli tělesným zvláštnostem nebo poruchám pozornosti. Zkuste si představit, že by učitelé sami byli nuceni při poradách sedět takto – ruce na stole, nohy na zemi, rovná záda – a to pod neustálým dohledem někoho, kdo hodnotí jejich „pozornost“. A nyní si představte, že jde o malé, prvostupňové děti každou jednu vyučovací hodinu! To není jen herbartismus, to je středověk. Už jen chybí, aby je Bobek za změnu sezení trestal rákoskou. Za zmínku stojí i ironie: Bobek přiznává, že učitelé sami se tomuto pravidlu podivují, že jim přijde přehnané, že se ozývají „námitky“. Ale místo toho, aby to byl pro něho důvod k reflexi, je to bráno jako příležitost k jejich „převýchově“. Poslušnost je opět vydávána za podmínku učení. Ve skutečnosti ale dobrá výuka nestojí na geometrii těla, ale na vztazích. Na zájmu, který má učitel o děti, na důvěře, kterou k němu mají, na aktivitách, které vtahují, na obsahu, který má smysl. Ve škole, kde žáci mohou sedět tak, jak je jim to přirozené a pohodlné – pokud to nikoho neohrožuje – se může rozvinout autenticita, spontánnost a klid. Ale to by samozřejmě nesměla vládnout rutina: vždy v úvodu stále stejné testy („kvadranty“), vždy stále stejné sborové předříkávání (jako v zemích třetího světa), vždy stále stejné tabulky. Ve třídě, kde se nejprve kontroluje držení těla, se rozvíjí hlavně pocit, že se musí „nějak chovat“, ale ne nutně přemýšlet. Konečně: nastavování výuky tímto „pozorovatelným“ pravidlem není ničím jiným než projevem snahy mít třídu pod kontrolou – nikoliv snažit se o symetrii a stejné naladění. Onu „pozorovatelnost“ Bobek zmiňuje úmyslně, protože učitel je dozorcem. A zase jsme u Foucaulta a jeho „disciplinačních technik“. Začínat výuku tím, že všichni musí sedět stejně, je manifestací moci. Učitel, který si to neuvědomuje, není moderním pedagogem – je jen dozorcem ve školním vězení.
Bobek píše: Druhým motorem je zavedení rutin, dalším tématům, jímž jsme v této knize už několik stránek věnovali. Vzpomeňme si namátkou třeba na začátky hodin. Standardizovaný a rutinní postup minimalizuje úsilí, které žáci musí vynaložit, aby začali pracovat. Rutiny jim poskytují osvědčené, zavedené a nízkonákladové postupy. Nabízejí vyšlapanou cestu – a je pravděpodobné, že se po ní vydají. Ve výsledku usnadňují proces učení. Podívat se na tabuli, zvednout tužku, otevřít sešit, znamená, že se k tomu motivačnější jsou žáci: k tomu, aby to vše se stane automatismem, uvolňuje se kognitivní kapacita na samotný obsah učení, ať jsou to kvadratické rovnice, vztažná zájmena nebo sametová revoluce. Když se vrátíme k našemu příměru se sportem, ubíhají se přirozeněji, pokud chodíte trénovat pravidelně a běh se stane vaší rutinou, pak vás sotva rozhodí, že zrovna dnes prší, fouká nebo že jste měli náročný den v práci.
Líný učitel: Představa, že rutina vede k motivaci, je další Bobkovou oslovinou. Nejde jen o slovíčkaření, ale o zásadní nepochopení podstaty učení. Bobek si plete motivaci s návykem. To, že žák otevře sešit, zvedne tužku a podívá se na tabuli, není projevem vnitřní motivace – je to v lepším případě projev podmíněné poslušnosti, v horším automatizovaného pohybu bez přemýšlení. A právě v tom je problém. Rutina možná ulehčuje logistiku, ale nemá nic společného s pochopením nebo hlubokým učením. Kvadratická rovnice ani sametová revoluce nevzniknou v hlavách dětí tím, že se posadí, otevřou sešit a „pustí se do práce“. Znalost nefunguje jako stroj, do kterého hodíš minci a on začne produkovat výsledky. Učení vyžaduje konflikt myšlení, zvídavost, diskuzi, zpochybnění, rekonstrukci představ – zkrátka přesný opak rutinního opakování. Myšlenka, že „standardizovaný a rutinní postup minimalizuje úsilí“ a „uvolňuje kognitivní kapacitu“, vypadá jako vytržená z metodiky pro pásovou výrobu, ne z pedagogického textu. Je to nesmysl. Ano, rutiny mají možná své místo – například pří zapnutí bezpečnostního pásu v autě. Ale jakmile začneme rutinizovat samotný proces učení, dostáváme se do antipedagogické zóny. Učitel se stává operátorem procesu, nikoliv průvodcem poznání. Úplně absurdní je myšlenka, že rutina zvyšuje motivaci. Motivace je založena na vnitřní angažovanosti, smyslu, zážitku úspěchu, vztazích, výzvě, osobním zaujetí – nikoliv na tom, že věci probíhají stále stejně. Opět se tu ukazuje Bobkova nevzdělanost v psychologii a pedagogice. Jeho teorie jsou zbožná přání na obranu mizerné výuky, nic víc. Rutina může přinášet stabilitu, ale rozhodně ne inspiraci. Žáci, kteří den za dnem jen „automaticky“ otevírají sešity a opakují stejné činnosti, nezačínají být motivovaní – naopak, jejich zájem vyprchává, mizí tvořivost, mizí interakce, mizí smysl. Jsou to roboti, kteří stejně skandují, stejně sedí… tedy dělají z donucení něco, co děti dělat nemají. Ať se Bobek jednou podívá do tříd, kde žáci skutečně něco objevují, diskutují, hledají různá řešení. Uvidí, že tam motivace nepramení z „nízkonákladového zvyku“, ale z intelektuálního a emočního zapojení. Konečně, příměr s tréninkem a běháním je falešný. Sportovní rutina směřuje k výkonu v něčem, co je samo o sobě opakovatelné a měřitelné. Ale škola není běh na 400 metrů. Je to laboratoř poznání. A v laboratoři se rutina hodí leda na mytí zkumavek – ne na pochopení světa.
Recenze: Pavel Bobek a Michal Orság a jejich kniha o tom, jak být podprůměrný učitel.
Další části RECENZE: