Pavel Bobek: osloviny v knize Učitelství jako řemeslo“, část 3
Je léto a člověk nemůže stále jen lepit modely, číst knihy a venčit pejsky. Rozhodl jsem se něco užitečného udělat a analyzuji různé pasáže z knihy Pavla Bobka „Učitelství jako řemeslo“. Je smutné a zároveň charakteristické pro nekvalitní české školství, že jsou i tací, co jsou z knihy nadšeni. Ti by nepoznali kvalitní výuku, ani kdyby jim seděla na zádech a drbala je na krku. Rád ukážu na příkladech nějaké z té hromady omylů, kterými kniha překypuje. Začnu kapitolou, která udělá radost všem mizerným učitelům, protože se jmenuje „Diferenciace výukových cílů je slepá ulička„. Pamatujete, co jsem psal v druhém dílu své analýzy? Bulvár.
Bobek píše: „Vysoká heterogenita anglických tříd je statisticky zřejmá. Vzhledem k dlouhodobé imigraci (v roce 2023 přišlo do Spojeného království 1,2 milionu obyvatel a 479 000 lidí odešlo; čistý přírůstek obyvatel tak činil 782 000 osob) není tato situace novinkou, ale standardem. Jak ale v takových třídách vyučovat? Dlouhou dobu byla v Anglii odpovědí na přítomnost žáků s SVP diferenciace výukových cílů. Žáci byli rozděleni do několika výkonnostních skupin (obvykle tři), a to buď přímo v rámci třídy (první stupeň), nebo v rámci ročníku (druhý stupeň). Od učitelů se vyžadovalo, aby svou výuku připravili pro každou skupinu zvlášť, tedy ve třech variantách – pro nejslabší, středně zdatné i ty nejpokročilejší žáky. Postupně začaly být nevýhody tohoto přístupu zřejmé. Kromě časové náročnosti přípravy (zejména v případě diferenciace výukových cílů, ale i v případě diferenciace například ročníkové) tazemožňují slabší přípravy méně učitelů paralelně sledovat a zacíleně pochybovat o dopadu na žáky. Hřebíčkem do rakve této podoby diferenciace byl text anglické školní inspekce. Podle něj dostupný výzkum nepotvrdil větší pozitivní dopad výše popsaného modelu diferenciace na výsledky žáků. Ke stejnému výsledku dochází i Education Endowment Foundation. Přístup, který jsem v Anglii zažil já a který je považován za nejlepší aktuální praxi, spočívá v podchycení maxima žáků se speciálními vzdělávacími potřebami v rámci univerzální výuky pro třídu jako celek. Výuka vedená v souladu s tím, jak byla dosud popsána v této knize, je inkluzivní. Umožňuje maximu žáků, i těm s SVP, dosáhnout očekávaných výukových cílů i ve standardní podobě výuky.“
Líný učitel: Analýzu pasáže, kde Bobek míchá páté přes deváté různé věci, si dovolím trochu strukturovat.
1.To, co Bobek popisuje v Anglii – rozdělení do tří výkonnostních skupin – NENÍ diferenciace, jak ji chápe pedagogika a didaktika. Je to samozřejmě totální hloupost, něco jako rozdělování tříd v českých školách na „studijní“ a „ty druhé“. Anglické školství je v podstatě stejně mizerné, jako to naše a cokoliv z přebírat z něho nedává u mnoha věcí smysl. Když měl učitel automaticky připravovat tři varianty, tak to také NENÍ diferenciace, nanejvýš mizerně realizovaná rádobydiferenciace. Bobek by měl psát, že „popletená anglická cesta je slepá ulička“ a ne že „diferenciace je slepá ulička„. To by ale nesměl být okouzlený anglickým školstvím jako panic v sexshopu.
2. To, jak Bobek popisuje výsledky EEF je amatérismus a úplné pokřivení jejich zprávy. Opět se ukazuje, že pedagogice nerozumí a jeho chápaní je na úrovni nepříliš bystrého studenta, jak se potvrdí i dále. Ve skutečnosti Education Endowment Foundation (EEF) ve svých přehledech efektivity uvádí, že ability grouping (rozdělování žáků podle výkonu) má jen malý dopad na výsledky žáků – a může být dokonce škodlivý pro nízce výkonové skupiny. Ale to vůbec není totéž jako diferenciace výukových cílů v heterogenní třídě! EEF navíc podporuje diferencovanou výuku a zdůrazňuje nutnost adaptace výuky dle potřeb žáků. To Bobek úplně ignoruje. V Anglii působí Office for Standards in Education, Children’s Services and Skills – tedy britský Úřad pro standardy ve vzdělávání, péči o děti a dovednosti. Je to nezávislý inspekční orgán, který v Anglii dohlíží na kvalitu škol, provádí inspekce škol a vydává zprávy, které mají vliv na reputaci školy i její další fungování. Z pohledu českého učitele je to vlastně britská obdoba České školní inspekce – ovšem mnohem drsnější, s výrazně větším důrazem na kvalitu výuky, efektivitu učení a pedagogické strategie. Ani on se nevymezuje proti diferencované výuce obecně. Kritizuje především špatně realizované rozřazování, které vede k nerovnostem, nikoli samotnou snahu přizpůsobit výuku různým úrovním žáků. Bobkovo tvrzení, že „výzkum nepotvrdil přínos diferenciace“ je tedy manipulativní a zavádějící – ve skutečnosti výzkum říká, že špatná forma diferenciace nefunguje, ale kvalitně provedená diferenciace je důležitým nástrojem inkluzivní výuky.
3. Už bylo řečeno, že Bobek pracuje s velmi úzkou a pomýlenou představou rádobydiferenciace: tři skupiny, tři cíle, tři přípravy. To je karikatura reálné kvalitní pedagogické praxe. Moderní pojetí diferenciace (např. Tomlinson, Hattie, P. G. Hall nebo moje maličkost a mnozí další) rozlišuje diferenciaci obsahu, procesu, produktu i prostředí, a rozhodně ji neomezuje na pevné skupiny nebo tři úrovně cílů. Některé z těchto autorů má Bobek v pramenech – to tyhle pasáže přeskočil nebo je nepochopil? Představa, že učitel musí připravovat výuku „ve třech variantách“, je didakticky naivní. Diferenciace je o pružné práci se třídou a diferenciaci úkolů, nikoli o trojím psaní příprav. Tady Bobek ukazuje, jak sám málo ovládá ono řemeslo, o kterém druhé poučuje.
4. Je tu také obrovský rozpor s principy inkluzivního vzdělávání. Bobek se k nim paradoxně hlásí, i když jeho výrok „Výuka vedená v souladu s tím, jak byla dosud popsána v této knize, je inkluzivní“ je další kandidát do hitparády oslovin. Když se k tomu Bobek tak přiklání, je nepochopitelné, když zároveň odmítá nástroj, který je pro inkluzi zásadní – tedy diferenciaci. V reálné praxi nelze efektivně podporovat žáky se SVP, bez potřebné míry přizpůsobení cíle, tempa nebo podpory. Zatímco Bobek adoruje „univerzální výuku pro celek“, přehlíží, že univerzální vůbec neznamená stejnou pro všechny. Znamená, že výuka je navržena tak, aby v ní každý mohl uspět – a k tomu diferenciace prostě patří, protože to nejde jinak. Bobek prostě bez odborného základu teorie, které si přečetl a pak je v knize popisuje, vůbec nechápe.
5. Odmítnutí diferenciace odporuje zásadám efektivní výuky. Právě i podle Hattieho (kterého má Bobek v literatuře, ale zjevně mu nerozumí) i dalších výzkumů (např. Visible Learning, OECD studies) patří formativní hodnocení, pružná diferenciace, cílená zpětná vazba a individualizovaná podpora k nejúčinnějším strategiím učení. Účinná výuka není „stejná pro všechny“, je ale dostatečně flexibilní, aby se v ní žáci různých potřeb mohli zapojit, růst a být výzvám vystaveni přiměřeně svým možnostem.
APPENDIX: Bobek cituje a uvádí jen anglicky píšící autory. O tom, jak je umí číst a hlavně chápat, už víme. Zajímavé však je spíše to, koho úplně vynechal. Nějakou záhadou se mu do ruky nedostala tvorba jedné z nejvýraznějších postav v oblasti inkluze a diferenciace, kterou je americká pedagožka Carol Ann Tomlinson. Je to autorka zásadních knih jako The Differentiated Classroom nebo How to Differentiate Instruction in a Mixed-Ability Classroom. Tohle byste měli vydat v Edulabu, milý pane Orságu, ne ty koniášoviny z poslední doby. Ne nadarmo jsou Tomlinsové knihy bestsellery. Její definice diferenciace je přímá a nepochybná: „Diferenciace znamená přizpůsobovat výuku individuálním potřebám. Ať už učitelé diferencují obsah, průběh výuky, produkty nebo prostředí…“ Tomlinson vychází z předpokladu, že dobrá výuka je výuka s ohledem na konkrétní dítě. Říká: „Nastavíme jasné cíle… a pak učíme s očima upřenýma na žáka.“ V jejím pojetí není diferenciace rozpačitým kompromisem ani předstíranou rovností. Je to filosofie výuky, která bere v úvahu různorodost, ne jako problém, ale jako fakt. A protože každé dítě může k učení dojít jinou cestou, vyžaduje to i jiný přístup k plánování: „Diferenciace vyžaduje alternativní přístup k pedagogickému plánování.“ Tomlinson nabízí strukturovaný a konkrétní rámec – diferencovat lze obsah, proces, výstup i prostředí. Právě proto má smysl ji číst. Ne proto, že by měla všelék, ale protože říká jasně, proč je šitý oblek lepší než unifikovaný mundúr.
Mimochodem, Bobek má v knize obrovskou kapitolu s názvem „Kultura školy a třídy„. Řekli byste, že tedy musí znát práce Glorie Ladson‑Billings, což je významná pedagožka, výzkumnice a autorka. Ale nezná je. Přitom je její práce je klíčová především rozvojem konceptu kulturně relevantní pedagogiky (culturally relevant pedagogy). Ladson‑Billings zásadně ovlivnila způsob, jakým uvažujeme o různorodosti ve třídách – zejména pokud jde o etnické, kulturní a socioekonomické rozdíly mezi žáky. Píše například, že dobrý učitel nediferencuje jen podle výkonu, ale podle identity, jazyka, zájmů a hodnot žáků. Gloria Ladson‑Billings je průkopnicí ve snaze spojit diferenciaci výuky s hodnotami rovnosti, identity a uznání žákovské rozmanitosti. Její práce se často cituje jako protiváha výhradně výkonově orientované výuky. Proto se zřejmě Bobkovi (a Orságovi) nehodí do krámu. Píše: „To, co máme společné, dělá nás lidmi. To, jak se lišíme, dělá nás jedinečnými. V třídě bez diferenciace dominují společné rysy – v diferencované třídě se společné prvky oceňují, ale rozdíly se stávají důležitými prvky výuky… žáci mají různé možnosti přijímat informace, chápat je a vyjádřit, co se naučili.“
ZÁVĚR: Tvrzení, že diferenciace výukových cílů je slepá ulička, je zjednodušené, empiricky nepodložené a didakticky zavádějící. Stručně řečeno: další Bobkova oslovina. Problém není v diferenciaci, ale v nesprávné a rigidní realizaci. Bobek manipuluje, píše co se mu hodí, myšlenky autorů, kterými se zaklíná, ani nezná a diferenciaci nerozumí a provádět ji neumí. Pokud má být výuka inkluzivní, smysluplná a efektivní, pak diferencované vzdělávání – v různých podobách – zůstává důležitým nástrojem. To samé vlastně platí i o kvalitní výuce obecně už od nepaměti. Bobek prostě učí všechny všechno stejně a kdo nestíhá jeho nároky, musí na doučování nebo doma drilovat s rodičem. Takhle nějak se učilo už v roce 1976, že? Slepá ulička není diferenciace, ale snaha učit všechny stejně rigidně a ploše, bez znalosti pedagogiky, psychologie a didaktiky – tak, jak to dělá ve své třídě Bobek.
Recenze: Pavel Bobek a Michal Orság a jejich kniha o tom, jak být podprůměrný učitel.
Další díly: