Barvy života? A co takhle kávová sedlina?

Jel jsem autem se svým kolegou a mluvili jsme spolu – jak jinak – o vzdělávání, jmenovitě pak o evaluaci. Mimo jiné zmínil metodu Barvy života. Zná ředitele, který této metodě „věří“. Byl jsme nepříjemně překvapen, ta pitomost ještě nevymřela sama od sebe? Cožpak někdo ještě dnes, v tomto století, bere vážně to, co vymyslel Čech s odkazy na „principy čínských a sumerských myslitelů„. Ježkova noho! Kvůli svému kolegovi a také kvůli psychickému bezpečí žáků nyní vyjímám text z mé publikace „Třídní klima a školní klima“, kde jsem už v roce 2010 psal:

Čtete v pravém rohu správně: 14 ze 120. Ano, ze sto dvaceti!

 Doufám, že nikoho ze čtenářů ani nenapadne se vážněji zabývat šetřením klimatu technikou „Barvy života“. Člověk neví, kde začít, kolik hloupostí a nesmyslů tato „technika“ sdružuje. Ohlupování klientů deformovanými pseudo-psychologickými termíny je trestuhodné. Hovoří se o „čistotě metody“, místo o validitě či platnosti. „Atmosféra vztahů“ tu znamená totéž co „sdílené klima“, „sociopatomix“ se střídá s „buldozerem pravdy“ nebo „údolím války“. Používaný slovník připomíná spíše nějakou obskurní sektu než odbornou skupinu. Technicky je „snímání“ realizováno takto: respondent vidí na monitoru počítače osm barev v kruhu, které seřadí podle toho, jak jsou mu sympatické. Začnou se před ním na obrazovce objevovat pojmy, které by v něm měly evokovat tři barvy, jenž z daného osmi-barevného spektra postupně označuje. Těchto pojmů jsou desítky, v některých programech je překročen i počet sto. Na závěr označí respondent svou negativní volbu barev. Je zřejmé, že celá věc je vlastně kombinace techniky sémantického diferenciálu (tedy subjektivního vnímání slova) a škálování, které je tu skrytě a zmatečně nahrazeno barvami a (nejen) tím je jeho průkaznost znehodnocena. Celé „testování“ a „vyhodnocování“ má však tolik pochybení, že člověk pomalu ani neví, odkud začít. „Snímání“, tedy testování žáka trvá přibližně 45 minut. Každý student prvního ročníku sociologie ví, co se děje s pozorností respondenta, pracujícího s testem po tak dlouhou dobu. Disman (1993) uvádí případ studentů, kteří do několikastránkových dotazníků začali s postupujícím časem z únavy a nudy vyplňovat různé obrazce, včetně populárních kosočtverců. Žáci (a nejen ti nejmenší) při „snímání“ po určitém čase samozřejmě sklouzávají k mechanickému odklikávání barviček bez potřebného „prožití“ jakoby bez konce se objevujících a mezi sebou zaměnitelných termínů. I dospělý člověk má problémy test dokončit, natož pak sedmiletý žáček.

Ten chlap musí být génius. Barvy života neodhalí jen šikanu, závislosti, rizikové chování nebo profesní preference a dovednosti pro budoucí povolání – ale i alergie! Ano, to vše klikáním na koule.

Závěrečné zprávy jsou pak plné nesrozumitelných a nedešifrovatelných blábolů. Ze všech těch nesmyslů vyberu ukázky z konkrétní zprávy.  V závěrečné části této zprávy (určené školním týmům) se objevují hezké obrázky semaforů.  „Styl vedení výuky je přijímán kladně a podporuje efektivitu vyučování“ – a na semaforu svítí zelená. Tím je ale zároveň řečeno, že tento faktor může dosáhnout pouze tří hodnot (zelená – žlutá – červená), bez jakýchkoliv podrobností. To není příliš vypovídající. Podobně i barevné „puntíky“, které označují mínění tříd o předmětech (2.A dává prvouce zelený puntík, zatímco 3.A „jen“ žlutý). Co to má přesně znamenat, bůh suď. Velmi mne pobavilo, že u dětiček z 1.A vyšly v tabulce „potenciál vzniku rizikových forem chování“ na červený puntík všechny kategorie: agresivita, alkohol, automaty, drogy, cigarety i krádeže. Tam aby se paní učitelka bála chodit! V myšlenkách už se mi objevují malí prohnaní ďáblíci v zakouřené místnosti, připomínající spíše podloudný bar v době prohibice než školní třídu, jak u panáků whisky mažou karty a při každé hádce o sebe rozbíjejí židle. Ale zase jsem se uklidnil, neboť ve 2.A je nebezpečná už pouze agresivita a třeťáčci jsou jen v klidných žlutých a zelených hodnotách. Jak ale funguje celkový souhrn, to je opravdovou záhadou. V tabulce je ve všech kolonkách kategorie „cigarety“ žlutá a dvakrát červená (v 1.A a u „kluků“). Jenomže odpovídající semafor v další části zprávy svítí zeleně. („Je vliv žáků odmítajících vznik závislosti na kouření cigaret dostatečně silný? Ano, vliv je vysoký.“) Profily předmětů, které se také ve zprávě objevují, pak celý galimatyáš dokonávají. Například předmět „tělocvik“ má pro termín „mluvím“ hodnotu 0,863, avšak „čeština“ pouze 0,671. Je to v pořádku nebo ne? To je přece pitomost na druhou! A „výklad učitele“ u tělocvikářů 0,754 (prvouka 0,53), „ústní zkoušení“ 0,689 (čeština 0,65). Takže trochu víc cvičte a méně mluvte a zkoušejte, milí kolegové tělocvikáři. Anebo je to jinak? Kdo to vlastně ví?

Co je konkrétně myšleno slovem „výkonnost“? Co je to konkrétně snášet neúspěch „velmi dobře“? Jakých předmětů se to týká? A co je to vůbec za evaluaci, která přináší víc otázek než odpovědí?

Úředníky z MŠMT a jiných institucí, kteří tuto „evaluaci“ považují za legitimní a rovnocennou s jinými, bych si rád poslechl, jak interpretují výsledky takového měření. Doufám, že se sami ve svých úřadech neřídí kávovými sedlinami nebo tarotovými kartami, i když to tak někdy vypadá. Vedení škol pak musím varovat před podobnými metodami, které jsou ztrátou peněz, času a energie.  Celou věc hezky odkryl autor s nickem „ZVV“ na www.ceskaskola.cz: „Metoda předpokládá, že barvy působí na všechny lidi stejně (což snadno vyvrátí každý učitel výtvarné výchovy), že všichni lidé vnímají barvy stejně (což snadno vyvrátí každý oční lékař) a že impulsivní reakce jsou vždy přesným odrazem hlubokého podvědomí (což snadno vyvrátí každý psycholog). Test je dokonce možné řešit i na obrazovce počítače, takže autoři předpokládají, že na všech monitorech se barvy zobrazují shodně (nad čímž se musí zasmát každý počítačový grafik)“.

Ani nevím, co je horší: ta trapná trivialita nebo ta lež, že někde je nějaké „norma ČR pro střední školy“? A jak mohou být předměty zelené, když výuka je červená?

Tolik citace, doufám, že dostatečná. Původní text o Barvách života byl ale asi třikrát delší, těch stupidností je v té technice mnohem víc. Ale nechtěl jsem se v knize takovou kravinou zabývat příliš. Třeba jednou z věcí, která určitě nebudí důvěru, je to utajování zpráv. Spíše dostanete mobilizační plány, než zprávu Barev života pro školu. Nikdo nesmí nic vědět, nic číst, nic zveřejňovat. To je opak funkce evaluace, se kterou by se mělo přece aktivně pracovat. Další základní věcí by mělo být, že evaluace je každému čtenáři jasná a srozumitelná.  Když se vám v ní objevují semafory a „buldozer pravdy“, musí vám to vysvětlit (samozřejmě za peníze) pracovník firmy. Stejně z toho moudří nebudete, za to vám ručím. Z té věci křičí tolik pochybení a otazníků, že jen slepý by je neviděl, jak jasná je to bouda.  Ale asi ne pro MŠMT, kteří vydali na tento paskvil miliony Kč.  I sám odkaz na wikipedii je dostatečně skeptický, o článcích v médiích nemluvě. Reportéři ČT o tom natočili i dokument . Velmi mne pobavilo věta autora: „My vnitřně víme, že to měří správně.“ Na to mám jen jednu odpověď: „Mnozí zase vnitřně vědí, že je to šarlatánství a podvod. Tunel na peníze, které měly sloužit opravdové diagnostice.“ A toto vědomí je podložené i zvnějšku, základními obory, vědou. Zlatým pravidlem správného měření je, aby otázka byla zcela jasná a srozumitelná každému. Pak dostaneme i odpověď, která nám poskytne potřebné údaje. I kdyby to byl ten jediný důvod, stejně si nikdo rozumný nemůže myslet, že mu Barvy života dají cokoliv užitečného. Ony se totiž neptají jasně a srozumitelně, ale úplně opačně, úmyslně mlží. Kdo by použil měření, které není srozumitelné ani na vstupu, ani na výstupu? Musel by být velmi, velmi hloupý.

P. S. Napsala mi kolegyně: „Pane Čapku, jen doplněk k Vašemu článku Barvy života. Na jedné OA klikáním na barevné koule test zjistil, že nejlepší komunikace mezi vyučujícími je v předmětové komisi Zeměpis. Všichni vědí, že komise je složena ze dvou členů, kteří se nenávidí tak, že spolu nepromluví ani dobrý den.“