Zručský zápisník, část II. aneb Jak zprznit mentoring
Ve škole, kde jsem donedávna měl své povinnosti jako školní psycholog, a kde jsem zažíval mnohá pedagogická dobrodružství, jsem se na přání paní ředitelky tak trochu zabýval i didaktickým mentoringem. Měl jsem svou pozornost zaměřit na ty nejmladší členy sboru a poradit jim. Takový byl plán. Navštívil jsem například několik hodin mladé kolegyně, učitelky přírodopisu a fyziky. Bylo to strašné. Všechny byly od první do poslední minuty jen výklad. Mladá a hezká učitelka neměla bohužel ani tušení, jak zvládnout děti ve třídě. Snažila se – poměrně nepříjemným hlasem – překřičet všeobecnou zábavu, a když se ruch zvedl natolik, že to její hlasivky už nezvládaly, vykřikla z posledních sil: „Asi si chcete napsat písemku!?!“
Výklad jede a ve třídě vládne pohodička…
Na ta slova se všeobecný halas ztišil asi o 40%, aby po několika minutách zase zesílil na onu nesnesitelnou úroveň a vedl učitelku k dalšímu zoufalému výkřiku. Její výuková metoda, využívaná beze změny ve všech hodinách, spočívala v promítání prezentace a výkladu. Všeobecný úpadek dodržování pravidel vedl k tomu, že si některé žákyně v posledních lavicích zuly boty a nohy si pohodlně položily až na lavici. Nohy na vedlejší židli (pokud soused chyběl) pak byly přímo normou. Každý si dělal, co chtěl, tedy kromě paní učitelky, který by asi nejraději dělala cokoliv jiného hodně daleko. Byla to naprostá katastrofa, degradace pedagoga a profesní selhání v jednom. Šel jsem za učitelkou a řekl, že takhle to dál nejde. Ona sama brzy vyhoří, práce se jí znechutí a žáci za několik měsíců začnou vytrhávat parkety, pálit je v odpadkových koších a místo práce ve třídě rapovat. Dohodl jsem se s ní, že příští hodinu budeme mít společně a trochu jí ukážu, jak na to. O přestávce jsem za ní přišel do kabinetu, pod paží papíry a v ruce fixy, plný dobré nálady a optimismu. Její kolega v kabinetu se podezíravě zeptal, kam jdeme a co tam budeme dělat. „Jdeme do šesté třídy a vyzkoušíme si tam pár metod, také skupinovou práci,“ řekl jsem mu po pravdě. „Ti nebudou dělat nic!“ prohlásil ten věkem zkušený muž. „Chcete se jít podívat?“ zeptal jsem se ho srdečně. „To by nemělo smysl, mám lepší věci na práci,“ odvětil. „Navíc jsem proti takovým nesmyslům! Žákům se má do osmé třídy ve třídě jen upevňovat kázeň! Teprve pak je možné jim trochu polevit. Takoví, jako vy,“ obrátil se přímo na mě, “jen ničí naše školství!“
Nikdo z moderních pedagogů nechce ničit naše školství. To, co chceme, je úplný opak: toužíme ho mít 
kvalitní. Lépe se pak bude pracovat nám, učitelům, a hlavně našim žákům. Takové ale zdaleka není. Jenomže tohle naše úsilí také znamená, že se na cestě střetneme s těmi, kterým staré pořádky vyhovují. Třeba i lenochům, školometům, vyhořelým, apatickým, nekompetentním a lhostejným kolegům. Můžeme mít za jeden z cílů, že práce nás i naše žáky musí bavit, ale kolik učitelů přemýšlí tímto způsobem? Radost z vyučování bohužel nemá v české státní škole každý. Dokonce je to velmi vzácná emoce, která obecně při práci ve třídě chybí. Ale proč? Vždyť pokud chce učitel upevnit dobrý vztah žáka ke svému předmětu, bez pozitivní emoce to prostě nejde. Aniž bych se nechal odradit, obrátil jsem se na mladou kolegyni: „Jaké učivo chcete v té šesté třídě v této hodině probrat?“ „Difúzi a Brownův pohyb.“ Byl jsem konsternován, proč se takové věci učí už v šestce? Odpověď byla typická: je to v tematickém plánu. Další učitelka, která si na sebe z učiva upletla bič a vrátila své vyučování o dvacet let zpátky v čase. Difúze zní přijatelné, pohyb je k ničemu, řekl jsem jí.
Po té tvrdé zpátečnické masáži jdeme s kolegyní do třídy a já hned začínám jako správný Líný učitel. Rozdělím žáky do skupin a hned zadávám první úkol: „Otevřete si stranu 14 a přečtěte si tam, co je to difúze. Ten, který to pochopí, pak pomůže s pochopením jevu těm ostatním. Vysvětlí jim to, poradí. “ Po této první fázi vzájemného učení následovala další: „Teď vytvořte výukový plakát, kde jev difúze vysvětlíte obrázkem a stručným textem. Ale pozor, jedničku si zaslouží pouze ta skupina, které vytvoří plakát tak, že z něj vše pochopí i páťáci. Ano, doneseme plakáty o třídu níž a pak se uvidí, kdo to zvládl zpracovat dostatečně názorně!“ Třída se dává do práce. Učitelku vysílám, aby chodila od skupiny ke skupině a chválila. Při tomto posilování se kolegyni podařilo to, co jsem předtím při jejích hodinách neviděl ani jednou – usmívala se. Skupiny většinou kreslily ten nejpraktičtější příklad difúze z jejich okolí: sifonovou láhev nebo její moderní variantu, Sodastream. Když skupinová práce na výukovém plakátu skončila, měl jsem pro žáky další úkol. „Vážení, určitě uznáte, že nemůžeme páťákům poslat jen tak něco. Mělo by to mít takovou kvalitu, pod kterou se jako slavná 6. A můžete podepsat. Takže každá skupina postupně svoji práci představí a všichni pak budou hlasovat, zda si zaslouží být naším učebním vyslancem mladším kamarádům.“
Vida, jak žáci hezky pracují. Učiteli stačí se jen usmívat a posilovat.
Po každé prezentaci žáci zvedali ruce na znamení, že plakátu udělují razítko „made in 6. A“. Už předtím jsem zjistil, že všechny týmy vytvořily pěkné plakáty, takže účel této hodnotící aktivity byl primárně teambuildingový. Když se žáci vzájemně chválí (a les rukou je masivní pochvala), zlepšuje to atmosféru ve třídě a v dlouhodobém horizontu i třídní klima. Hodina však ještě u konce nebyla. V posledních minutách měli žáci za úkol zvednutím prstů naznačit, kolik „zlaťáků“ jsme si s paní učitelkou zasloužili za naši výuku v hodině. Někteří žáci při tomto hodnocení učitele zvedali i obě ruce, udělovali tedy dvojnásobné maximum a je jen škoda, že to nemám v opravdovém zlatě. Všichni žáci byli nadšení a příjemně překvapení, pracovali s chutí a s radostí se dělili o výsledky své práci s ostatními. I když žáci od začátku školního roku (tedy zhruba dva měsíce) nic podobného v této škole nedělali, do úkolů se položili rychle a hned věděli, co od nich práce vyžaduje. Spokojený s ukázkou práce ve stylu Líného učitele jsem se obrátil na kolegyni. S pečlivě skrývanou hrdostí a spokojeností jsem se jí zeptal: „Co na to říkáte?“ Odpověděla zamyšleně: „V příští hodině jim budu muset tu difúzi vysvětlit.“
Zpětná vazba: zlaťáky se jen sypou!
Bohužel, i po vystudovaném peďáku i po uvedení do praxe není v mladé kolegyni snad jediná dobrá pedagogická myšlenka. Nemá ani potuchy, jak vypadají světy dobré edukace, jak může vypadat vztah mezi učitelem a žáky, jak lze učit s radostí a láskou. Spadla do pasti špatné sborovny, kde se nic nenaučí. S největší pravděpodobností se z ní časem stane vyhořelá, třídu nezvládající „úča“, která si bude svou autoritu vynucovat výhrůžkami, tresty a pětkami – tak jak to dělá už nyní. Nikdo ji nebude mít rád, nikoho nebude zajímat, co říká, žáci ji budou skákat po hlavě. Nic z pedagogiky neumí, didaktiku neovládá, pedagogickou psychologii nikdy nepochopí. Měli bychom ale být ochotni se učit, vycházet ze své komfortní zóny, odhazovat nepotřebný balast. Učitelé, stejně jako všichni vysokoškolští odborníci, se musí stále vzdělávat ve svých oborech: zejména v pedagogice i didaktice, a také v psychologii, zejména pedagogické, ale i vývojové nebo sociální.
Nejsme však ještě u konce s naším pravdivým a poučným příběhem. Za pár dnů jsem byl na koberečku u paní ředitelky, kde seděla i paní zástupkyně a speciální pedagožka, nepsaný triumvirát Grácií a nositelek „moudrosti“ dané školy. Jenom se na rozdíl od pravých Grácií nedržely za ruce, ale bohužel ani nevyjadřovaly radost. Žádaly vysvětlení. Učitelé ve sborovně jsou po „mé hodině“ neuvěřitelně zmateni. Z vyprávění těchto kolegyň to vypadalo tak, že celá sborovna učitelů nyní úplně ztratila balanc, všichni jsou k smrti vyděšeni a zmateni, chodí po škole jak banda zombií, narážejí do stěn a zmateně si mumlají: „My nemusíme učit podle tematického plánu?“ a „Učivo není to hlavní?“ Paní zástupkyně se mě výhružně zeptala: „Vy si myslíte, že vyučovací hodina, kde není zápis do sešitu, je dobrá? Vždyť z té vaší byl jen jeden obrázek!“ Trpělivě jsem jim vysvětlil, že ta hodina nebyla jen o obrázku. Přece v ní bylo vzájemné učení, týmová práce, prezentace, vzájemné hodnocení, reflexe hodiny…Kdo to tady ve škole má? Sice nikdo (jak jsme bezpečně věděl na základě mých četných hospitací ve třídách), ale ukázalo se, že zde po tom jaksi ani není poptávka. Tak skončila má dráha mentora na této škole….
Jistě, samotný mentoring rozhodně není spásonosný. Ale jakákoliv forma přípravy učitele, ať už je to samostudium, surfování po webech zahraničních škol, diskuze na učitelských fórech, semináře, webináře nebo učitelské konference a také další způsoby potřebují jednu zdánlivě drobnou, ale velmi důležitou věc. Není to ani čas učitele, ani jeho peníze nebo sloní paměť. Je to ochota se učit. Jakmile ochota se učit chybí, může přijít do vaší školy školit Jan Ámos a do takového pedagogického úhoru nic nezasadí. A žáci nic nesklidí.
Text vychází z pasáží, které se objeví v publikaci Líný učitel: cesta pedagogického hrdiny
