Závěr roku: proč stále vyznamenávat jen „hrdiny socialistické práce“?

Blíží se konec školního roku a ve školách se objevují různé akce, které bych zkráceně nazval oslavy „hrdinů socialistické práce“. Vezmou se žáci s vyznamenáním a před nastoupenou jednotkou, pardon – školou se jim předávají různé finanční poukazy, knihy a podobné dárky. Za co? Za to, že byli nejlepší. A jak je ono „nejlepší“ vyjádřeno? Inu, známkami. A také tím, že tyto děti reprezentovaly školu a vůbec si plnily všechny povinnosti. Nechci – opakuji to raději ještě jednou – nechci si z těchto dětí dělat legraci. Jsou to často opravdu milé a chytré děti, které mají i jiné zájmy, než se šprtat na písemky. Jenom chci ukázat, jak zoufalé a antipedagogické jsou tyto „předávačky“ a takto zaměřené „slavnosti“.

Vzdělávání je o tom, aby se děti učily a tím myslím dooopravdy učily, tedy například i z vlastních chyb. Co je víc edukativní: dokonalý a bezchybný diktát anebo diktát s chybami, které žák dokáže detekovat, nalézt a definovat důvod chyby a poučit se z ní do budoucnosti? Tím se vlastně obecně žák učí dovednost pracovat s chybou, nevzdávat to a nehroutit se z ní. Napravit věci, přeorganizovat práci, odložit chybné koncepty. Takto by měl učitel pracovat s celou třídou, se všemi žáky. Kdo se naučil víc, kdo je úspěšnějí: ten, kdo věc hned pochopil a nechybuje NEBO ten, kdo přišel na chybný způsob svého myšlení, dokázal se od něj oprostit a nyní s lepším pochopením než dříve věc zvládne?

V jednom nejmenovaném městě došli s tím bláznovstvím až na vrchol. Je to akce všech městských škol. Mnozí třídní učitelé jsou uprávněně v rozpacích a kroutí jim to nehty u nohou, když mají vybrat ze třídy „toho nejlepšího“. Následně pak musí nejlepšího z nejlepších vybrat ředitel – a mnoho z nich to také dělá s nechutí. A jak to celé končí? Lokální politici pak dětem předávají tu ohromující odměnu. První stupeň: jednorázová odměna ve výši 1 000 Kč pro jednoho nejlepšího žáka prvního stupně z každé základní školy, druhý stupeň: jednorázové odměna ve výši 2 000 Kč pro jednoho nejlepšího žáka druhého stupně z každé základní školy, jednoho studenta alternativního ročníku gymnázia a jednoho žáka základní umělecké školy, střední školy: jednorázová odměna ve výši 3 000 Kč pro jednoho nejlepšího studenta vyššího ročníku gymnázia, jednoho nejlepšího studenta učebního oboru a jednoho nejlepšího studenta průmyslové školy. Ještě chybí plaketa s Pavlíkem Morozovem. Cituji názor z diskuze: „Jo, začít platit za něco, co někdo dělá sám od sebe, je nejlepší způsob, jak dotyčnému sebrat vnitřní motivaci.“

Je mi jasné, že mnozí si řeknou: co je na tom špatného? Zamysleme se spolu, co to vlastně o nás říká. Nejprve bych dal slovo jednomu mému kolegovi, který napsal: „Mně tohle odměňování každoročně dost štve, protože zadaná kritéria úplně odporují férovému školství. Pro mě by byla určitě nejlepší žačkou holčička po obrně, která přes veškerý hendikep každý den dorazí do školy a ze všech sil se učí psát a číst. Pro mě je nejlepší žák klučina s LMP, který se dokáže naučit třeba i malou násobilku. A přesto oba danými kritérii nikdy neprojdou. A to nemluvím o dětech z horších sociálních podmínek. Těch jsou tu desítky. A proč do odměňování nejsou zařazeni i žáci speciální školy? Nechápu také, proč nejlepší prvostupňáček obdrží nejnižší odměnu a středoškolák nejvyšší. A pochybuji, že byli někdy odměněni nějací prvňáčci. Přitom oni jsou přeci ti největší hrdinové škol.“

Naprosto správně. Nejen že jde o hloupou šarádu, ale také o manipulování – ba přímo indoktrinaci – dětí o tom, co je vlastně úspěch a kdo ho může dosáhnout. Příkladem onoho pomýleného uvažování budiž také onen hloupý učitel, který chtěl dát dvěma žákyním ve své třídě k vysvědčení v obálce „pětistovku“ – jeho milostivé osobní stipendium. Protože jen ony mají vyznamenání. A ještě to odůvodňoval touto oslovinou: „prostě jsi jako žák exceloval, tady je odměna – jako v životě.“ Přesně po vzoru těch tisíců učitelek a učitelů, kteří dětem podsouvají, že kdo se dostal na studijní školu – ten uspěl a ten, kdo jde na řemeslo, je lůzr, co na to nemá. Kdo má jedničky, je podle nich lepší než ten, kdo je nemá. Možný tihle učitelé nechodí na srazy po x letech, aby viděli, jak dopadli jedničkáři a jak dopadli trojkaři. Jak může škola připravovat na život a praxi, když se v ní uplatňují pohádkové, nepochybně nesmyslné předpoklady, třeba ten, že „vyznamenání je úspěch“. Není. Vyznamenání pouze ukazuje, že daný žák splnil všechny možné – od chytrých po ty pitomé – požadavky učitelů dané školy, od těch chytrých až po ty pitomé. A že je dokázal plnit dlouhodobě. Není to o talentu a už vůbec to není o specializaci a individuálním zaměření. Hypotetická situace: co je lepší – pokud vědec zná 50% všech oborů a 95% toho svého nebo pokud zná vědec 80% všech oborů? Ten první, o kterého by se porvaly všechny vědecké ústavy, by ale v našich školách vyznamenání nedostal. Žák, který má talent na fyziku (nebo přírodní vědy obecně) nemusí být schopen zvládat stejné nároky jazyků. Což je ostatně i důvod, proč je nesmysl hovořit o víceletých gymnázicích jako o školách pro „talentované žáky“. Není to pravda, protože přijímací kombo matematika + čeština nemusí talent na jeden z těchto oborů (natož na nějaký jiný) tímhle nesmyslným sítem propustit. Hlavou mi prolétl Gerald Durrel a mnozí další, kteří by se na víceletá gymnázia naším přijímacím systémem neprokousali a vyznamenání nedostali ani náhodou – a jejich talent je však nesporný. Vyznamenání možná ukazuje i to, že byl žák dostatečně konformní a nekonfliktní, nikoho nenaštval, do věci nevrtal, otrocky se učil kvanta poznatků a nic učitelům nerozporoval. Vyznamenání může znamenat, že žák byl hodný, choval se moc a moc slušně, takže nebyl důvod mu nepřilepšit tam, kde by u jiného žáka učitel neváhal být přísný. Každý známe ty debaty ze sborovny: „nechci mu zkazit vyznamenání…“

Je mi odporná představa, že je úspěch žáků a odměňování na podobných slavnostech podmiňován samými výbornými známkami nebo vyznamenáním. Je to nepedagogické, diskriminující a hloupé. A je ostudné, že se to drží nejvíce právě na základních školách, kde to škodí nejvíce. Když jsou žáci starší, podobné věci je zajímají – a oprávněně – stále méně. Pokud žák zvládl maturitu, obhajobu, státnice – koho zajímá, jakou hodnotu mají jeho známky? A koho to zajímá v reálném životě? Pokud má někdo firmu, jistě by byl překvapen, kdyby se poptal po známkách ze základky svých nejpracovitějších, nejspolehlivějších a nejkreativnějších zaměstnanců. Na jisté škole, při slavnosti „vyřazování žáků“, je dokonce pořadí žáků ne abecední, ale podle toho, na jakou školu se dostali. Začínají gymnázia, tito žáci sedí v prvních řadách. Poslední místa v místnosti i v pořadí jsou pro učnovské nematuritní obory. Tím je lživé a pokrytectví poselství, předávané celé roky touto školou, definitivně potvzeno.

Co tedy s těmi akcemi? Ať jsou oslavou dobré práce všech dětí. Ať je z toho pravá vzdělávací slavnost, ať si třídy nacvičí program, za který jim ostatní zatleskají. Pokud někoho odměníte individuálně, pak tedy za nějaký statečný, pohotový nebo férový čin – bez ohledu na to, co mu vychází za známku z matematiky. Připravte pro děti absolventská trička, bandany s logem školy, odměňte všechny, protože všechny děti zvládly náročný školní rok úspěšně. To samozřejmě platí, pokud učíte v kvalitní škole, protože tam jsou úspěšní žáci všichni a závěr roku to jen potvrdí. Kdyby žák, který byl týrán učiteli a známkován čtyřkami a pětkami během školního roku a pak byl najednou jeden den v roce odměněn – to by byl vrchol pokrytectví. Pro všechny žáky ve škole musí být úspěch trvalou součástí jejich práce a pak je tedy nabíledni, že všichni společně oslavují i konec školního roku – jako úspěšně uzavřenou kapitolu, po které s optimismem hledíme na tu další. Přesně jak to píše kolegyně Lenka: „My třeba dáváme na konec školního roku diplomy – všem, každému za něco jiného ( i kdyby za každodenní úsměv na tváři) 💁‍♀️ a spokojení jsou všichni.“ Jasně! Kvalitní výuka znamená hledání silných stránek všech dětí. Všech dětí! Pokud chtějí místní politici ukázat, že jim na dobrém vzdělávání záleží, ať vás podpoří osobně ve škole a ne že se budou děti na radnici předvádět jako nějací cvičení mopslíci. A nezapomeňte odměnit, milí kolegové, také sami sebe. Ovšem ne jen tak za nic, i od vás se čeká společný kulturní příspěvek do programu. Tak ať to stojí za to!