Waldorfská škola Dobromysl v Plzni: smutný příběh třídní učitelky

Tohle je příběh o tom, že když učitel prohlašuje nebo si myslí, že je progresivní, nemusí tomu jeho činy odpovídat. Je to také příběh o tom, že ani alternativní škola, která se honosí slovutným jménem Waldorf, nemusí poskytovat kvalitní výuku, dokonce může popřít sama své hodnoty. Je to příběh neveselý, ale zároveň poučný. Začneme ho u Kristýny Šircové, smutné hrdinky našeho příběhu. Vystudovala učitelství matematiky a tělocviku. Jak sama popisuje: „Učit mě od začátku moc bavilo. Dávalo mi smysl rozvíjet děti, jejich talenty a vnitřní motivaci, ta práce mě velmi naplňovala. Postupem času jsem se ale začala trápit. Ne že by mě škola nějak přímo omezovala, ale když jsem chtěla učit trochu jiným stylem, na který jsem si praxí přišla, vždycky tam bylo ze strany vedení nějaké „ale“. Nejvíc mě rozčilovalo známkování. Tedy, dávat známky mi nejdřív nedělalo žádný problém, najela jsem na systém jako všichni. Postupně jsem však přišla na to, že učitele, který přenáší aktivitu a částečnou zodpovědnost ve třídě na děti, známky zpomalují. Přestaly mi dávat smysl a vlastně nedávaly smysl ani samotným dětem a rodičům. Jednoho dne v říjnu jsem se zkrátka probudila a věděla jsem, že chci dát výpověď. Dohodli jsme se, že odejdu na konci ledna.“ Pokud učitel opouští své děti v půli školního roku, měl by pro to mít závažné důvody. Kristýna Šircová odletěla do Nepálu, ale zanedlouho si online sehnala místo. Opět popisuje své myšlenky: „Chtěla jsem školu, kde budu moci hodnotit slovně, učit podle sebe a mít v tom podporu vedení. Také jsem si přála, ať to je škola spíše menší, rodinného typu a s dobrými vztahy mezi kolegy. A také jsem si přála, aby mi nová práce přinesla nějaké výzvy. Čekala jsem, až se ozve Waldorfská škola Dobromysl v Plzni, jejich nabídka mi připadala hodně lákavá. Pohovor na dálku s jejich vedením jsem nakonec měla den poté, co v Praze přistálo mé repatriační letadlo a já se po 199 dnech ocitla opět v ČR. Na další kolo výběrového řízení jsem odjela do Plzně. O pár dní později jsem se pak setkala s celým sborem – na waldorfské škole o přijetí nového kolegy rozhoduje nejen vedení, ale i kolegové. A pak už jsem čekala na jejich rozhodnutí – mně se ta škola zamlouvala moc… Stala jsem se třídní v šestce, i když se waldorfskou pedagogiku spojenou s filozofickým konceptem antroposofie teprve učím.

Líný učitel: Zatím to vypadá jako příběh trochu se hledající, ale dobré učitelky, že? Je ale nutné zmínit jeden (možná překvapivý) fakt. Pokud přijde učitel například do této Waldorfské školy, neznamená to, že rozumí waldorfské pedagogice nebo je v ní dokonce proškolen. Znamená to, že se vlastně učí za pochodu a škola od něho očekává, že se bude vzdělávat a v tomto směru sám rozvíjet.

Kristýna Šircová dále konstatuje: „Učíme se, že dělat chyby je dobré a že se díky nim posouváme dál. Ale snažíme se, držíme při sobě, pomáháme si. Jsme jako jedna rodina.“

Nyní se pojďme podívat, jak práce Kristýny Šircové vypadá ve skutečnosti a jak se také může učit v alternativní škole. Dobře to ilustruje následující událost. I když to odporuje zásadám kvalitního vzdělávání, děti v této škole dostávají domácí úkoly. Jedná se například o soubor příkladů, které mají během týdne doma vypočítat a přinést koncem týdne vypracované. Také týdenní úkoly z českého jazyka – jedná se například o diktáty, které rodiče doma dětem měli nadiktovat a děti zapsat. A tak dále. Úkoly by neměly zabrat více než 30 minut dohromady (tedy 15 minut matematika a 15 minut český jazyk) – tvrdila Šircová. Kristýna Šircová k tomu napsala rodičům mail, kde také uvedla: „Papíry se zadáním budou dostávat každou středu a v úterý ho budou odevzdávat. Kdo ho nebude mít, ve středu bude pracovat v tomu určených odpoledních hodinách.“

V jeden pátek zůstaly všechny děti, kterým něco chybělo (úkol, zápisky) po škole. Vyučování skončilo ve ve 13:05, ale děti zůstaly ve škole až do 17:30! Nezáleželo přitom na tom, že dítě o úkolu nevědělo a nemělo hotové zápisy, protože nebylo celý předchozí týden pro nemoc ve škole. Šircová nebrala v potaz žádné omluvy nemocí, navíc během poškoly křičela na děti, ty plakaly, utíkaly na WC. Pokud jiné dítě chtělo to plačící jít uklidnit, bylo mu to zakázáno. Celá atmosféra byla velmi skličující. Tento incident skončil u řady dětí pocitem křivdy a nespravedlnosti. A co hůř: této situaci byly přítomny mladší sourozenci několika z těchto dětí – poškoláků. Poškoláci je měli dopravit domů, a protože již skončila družina, mladší děti přišly čekat za svými sourozenci. Některé děti nestihly odpolední kroužky, jiné nestihly vlak/bus domů, a protože děti na waldorfské škole běžně nemají mobil, nemohly informovat rodiče, že mají zpoždění. Škola rodiče neinformovala! Stalo se tak, že dítě ani mladší sourozenec daným spojem, kdy ho očekávali rodiče, domů nedojel. Ani následným. Ani dalšími. Páteční blázinec v Plzni, dovedete si představit strach rodičů?

Po této akci, kdy se domů vrátily uplakané a vyděšené děti, se rodiče vzájemně e-mailem zkontaktovali a díky tomu zjistili, co je v hodinách paní učitelky Kristýny Šircové běžné:

• paní učitelka běžně převrací lavice a vysypává z nich věci na zem;
• paní učitelka sebrala z lavice rozdělanou práci spolužačky po škole, když ta byla na WC a nechala ji potom dlouhou dobu hledat, než ji práci vrátila;
• paní učitelka nemá zájem o vysvětlení nějaké situace dětmi, utíná je slovy, že výmluvy ji nezajímají;
• různý přístup k různým dětem, to, co jinému projde (kreslení při hodině), jiný nesmí. Zrovna tak někteří žáci mohou podat vysvětlení, jiní ne;
• i děti, které nejsou přímou obětí tohoto chování, jsou ve stresu. necítí se bezpečně a klima ve třídě není ani náhodou podporující.

To, co je na celé věci šokující, je vysvětlení člena vedení školy a správní rady, Ing. Tomáše Kuby, který zděšeným rodičům tvrdil, že postup Šircové je „zcela správný“ a že u poškoly děti v tomto ročníku běžně pláčou, u něj prý „rok předtím brečeli i kluci a byli po škole dokonce až do půl sedmé„. Kristýna Šircová v následném mailu, který rodičům zaslala, projevila asi tolik seberflexe, jako hroch v bažině. Tvrdila, že to byla pro děti „nutná zkušenost„, napsala „přistoupila bych k tomuto řešení znovu“ a děti prý „často vidí jen svou část pravdy„.  Také uvedla, že „děti narazily na hranici, která se nelíbila ani jim, ani mně, a s obou stran v tom bylo poté i mnoho emocí„.

Líný učitel: Nu ano, jenže si pojďme rozklíčovat, co to bylo za emoce. Děti prožívaly strach, stres a zakoušely pro ně nepochopitelné psychické násilí. Pláč byl projevem bezmoci. Zákaz, aby děti utěšovaly jedno druhé, bylo znakem nulové empatie a bezcitnosti učitelky. Zatímco emoce ze strany učitelky byly jiné: vztek, agrese, nezvládnuté negativní emoce, zastrašování a hrozby. Můžeme souhlasit, že děti opravdu narazily na „hranice“, ale byly to hranice lidské a pedagogické kvality učitelky Šircové.

Jak tohle všechno souvisí s krásnými slovy, kterými se škola propaguje? Jak souvisí slova „s láskou a moudrostí v srdci chceme její činností aktivně ovlivňovat společnost a svět kolem nás“ s pláčem s stresem dětí ve škole? Jak souvisí slova „Dobromysl je waldorfská škola otevřená celé rodině“ s tím, že jsou názory rodičů ignorovány? Přitom pravá waldorfská škola má vztahy s rodiči ty nejlépe rozvíjené ze všech možných alternativních škol. Ne tak Dobromysl. Jak souvisí slova, že „na děti působíme zejména svou bytostí a prací na svém neustálém rozvoji“ s vysypáváním věci a zastrašováním žáků? Největší ironií je, že motto: „Waldorfská základní škola a střední škola Dobromysl Plzeň … protože učit děti jde i jinak“ takto získalo velmi ironický význam.