Ten kdo kritizuje své vlastní vzdělání, podceňuje sám sebe?

Napsala mi kolegyně a položila otázku, kterou dostávám i na seminářích ve sborovnách. Proto bych rád využil její mail a odpověděl takto nejen jí, ale i dalším kolegům, které by to třeba zajímalo. Kolegyně napsala: „Vaše jméno jsem v čase svých studií neznala. Jsem ročník 1980, žádný div. Poprvé jsem se o Vás dozvěděla v Třebíči před třemi lety od jedné své mladší kolegyně. Tehdy jsem zaslechla cosi o pedagogickém „hitu“ „Líný učitel“. Blíže jsem se s Vašimi názory seznámila přes záznamy z přednášek, které jsou uloženy na internetu. Byť jsem konzervativní učitelka v tom smyslu, že výuku mám poskládanou na konzervativní bázi, sleduji Vámi propagovanou moderní didaktiku, kterou hájíte, se zájmem. Osobnostně tíhnu k introvertním pedagogům, takže leadership v klasickém podání ze mě nikdy nebude. Ale něco z Vašich nápadů vyzkouším, natolik svobodomyslná a odvážná jsem. Moje otázka je následující. Oba jsme prošli klasickou výukou. Každopádně prošel jí zástup podnikatelů, lékařů, skvělých inženýrů, architektů, lidí různých profesí, kteří to s klasickou formou a metodou vzdělání dotáhli daleko. Mají to v hlavě srovnané, mají názor a široký rozhled. Kolik skvělých jmen a osobností, ale i lidí, které potkáváte třeba na plovárně. Pokud bychom podceňovali klasickou frontální výuku a metody vzdělání, které využívali naši učitelé a učitelé našich rodičů a prarodičů, znamenalo by to, že ani samotné vzdělání nás dvou není dost kvalitní. Podceňovali bychom sami sebe.

Máte pravdu, že Vaše metody dávají žákovi příležitost zakusit více činností a možná snáze, rychleji poznat, kam „zaplout“ (do jakých vod zájmů a budoucí profese). Je to forma, jak neupadnout do mentálního stereotypu pro učitele i žáka, chápu. Připouštíte ale, že určitému typu jedinců může klasická metoda také vyhovovat? Brání například roztržitosti a umožňuje více samostatnou práci, vlastní budování hlouběji zaryté cestičky k danému oboru. Nevím. Tedy má otázka. Jak vnímáte to, že klasická výuka Vás nezabrzdila? I s klasickou výukou jste zvládl uspět a vybudovat si poměrně slušné „renomé“, které Vás předchází. Ne všichni ho sdílí, to je jasné, ale myslím, že pro zastánce alternativních a inovativních metod v ČR jste, promiňte mi kapku nadhledu, „otcem zakladatelem“ 🙂 Tedy přesto že se mi Vaše iniciativa zamlouvá, ovšem v provedení, které je schůdné pro introvertně založeného člověka, chtěla bych přesto obhájit. Něco, co dalo našim generacím i nám dvěma základ. I klasické metody svedou vygenerovat úspěšné jedince. Nebo je tady třetí varianta. Možná, že řada věcí (úspěchu, dobrého úsudku a rozhodování) spočívá v úsilí, ve schopnosti vnímat podnět a umět ho rozvést a naplnit. Tedy, že do hry vstupuje „mix“ Vašich vlastností a schopností. Možná, že je odpověď na to „být dobrým člověkem s otevřenou myslí“ vně vyučovacích metod. Těžko říct.“

Líný učitel: Moje odpověď bude nejprve obecná a potom osobní. Není pravda, že když něco , co se vás týká, hodnotíte kriticky, „podceňujete sama sebe“. Když vám špatně opraví auto a vy máte znalosti a dovednosti to posoudit, není to o vás – ale o špatné službě! Čím víc jsem o vzdělávání studoval a přemýšlel, tím horší se mi vlastní vzdělání jevilo. Ano, potvrzuji: vy i já jsme dostali mizerné vzdělání. Je to tak, jak píšete: „samotné vzdělání nás dvou není dost kvalitní“. To tedy rozhodně není! Stejně tak jako „zástup podnikatelů, lékařů, skvělých inženýrů, architektů, lidí různých profesí“ – ti také nebyli vzděláváni kvalitně. Je jisté, že své úspěchy dosáhli ne kvůli svému vzdělání – ale navzdory němu! Stejně jako dnešní absolvent pedagogické fakulty: pokud chce učit kvalitně, musí si vymést z hlavy smetí naváté „školním vzděláváním“ a nahradit ho svým vlastním zdokonalováním a rozvojem. Možná všichni ti úspěšní lidé potkali nějaké kvalitní pedagogy, ale to byla menšinová zkušenost, tito učitelé byli výjimeční a v dané škole netypičtí a ojedinělí. Při analýze toho, jaké měl člověk vzdělávání, se ovšem musí ubránit sentimentu, vždyť vzpomíná na své mládí. Selektivní paměť odvála mnohé naše špatné zkušenosti do milosrdného zapomění. Také je třeba si uvědomit, že když člověk dostával jedničky, poslouchal a plnil si, viděl jen přívětivou tvář učitele. To nebyl můj případ. Když ale člověk sundá růžové brýle, vidí, jak málo kvalitní naše vzdělávání bylo. Pokud už potkal ve škole nějakého učitelé, který byl dobrý člověk, skoro jistě to nebyl dobrý didaktik. Ani z tehdejšího odborného pohledu, natož z dnešního.

Píšete, že „klasická metoda … brání například roztržitosti a umožňuje více samostatnou práci, vlastní budování hlouběji zaryté cestičky k danému oboru“. To je velké nedorozumění. Klasické metody v našich školách jsou výklad (v horší variantě s powerpointovou prezentací), řízená diskuze a práce s mizernou učebnicí. Všechno tohle je frontální výuka. Jak to proboha může vést k samostatné práci? Jak uspávání hadů ve třídách může bránit roztržitosti? To je přece nesmysl. Právě naopak! Tradiční pasivní získávání poznatků od učitele, které má žák za úkol se naučit a je z nich testován, brání rozvoji samostatné práce! Stejně tak jako je vyloučeno, aby z takové výuky žáci získali studijní a pracovní dovednosti. Jak by to bylo možné, když nepracují, neobjevují, netvoří a nehledají své cesty?

A teď osobně. Tak totiž nejlépe mohu odpovědět na vaši otázku: „Jak vnímáte to, že klasická výuka Vás nezabrzdila?“ Mě ale klasická výuka zabrzdila. Stejně tak jako vás i další. Jenomže já jsem ji nahradil z několika zdrojů. Prvním byla rozhodně četba. Verne byl mým nejlepším učitelem zeměpisu, Dumas zase nejlepším učitelem dějepisu, k tomu London, Foglar, May a mnoho dalších. Za první kapesné jsem si koupil knihu a už před vstupem do školy jsem uměl číst a psát. Totálně jsem ignoroval výuku, ze které si vlastně pamatuji jen neustálé psaní a linkování okrajů. Během výuky jsem si kreslil, četl, blbnul, šaškoval, psal a ilustroval své „romány“, kreslil komiksy, vytvářel svůj ilegální třídní časopis nebo zlobil. Dokonce jsem dnes nějaký časopis po letech vyhrabal a mám tu i ukázku „rozhovoru s Večerníčkem“. Zjistil jsem s pobavením, že ho posílám za lepším „na západ“. Jako žák jsem stál na pozici odporu k autoritám, které si můj respekt nezasloužily. Učitelky se mnou většinou jen bojovaly, od první třídy do maturity. Čest výjimkám. Známky mě nezajímaly. Od těch několika učitelů, kteří mě měli rádi, mě víc těšil jejich respekt k mým názorům, než nějaké jedničky. To, jak mě hodnotili učitelé, které jsem nerespektoval, mně bylo lhostejné. To platilo od prvního do posledního dne ve škole. Někam sem umístím jako důkaz obrázek, že jsem měl v šesté třídě na vysvědčení čtyřku. Ty tehdy vůbec nebyly tak časté, jako nyní, alespoň v mé škole. Možná jsem ji měl dokonce v tom roce jako jediný ze třídy. Rodiče z nějakého důvodu neměli pochybnosti o mé inteligenci, takže moc školu neřešili.

Pamatuji si, že když jsme dostali učebnice na začátku roku, přečetl jsem si například celou učebnici dějepisu hned první den a zjistil, že moje znalosti obohatila jen mírně. Pak už mi neměl dějepis ve školním roce co dát. Žádné zajímavé úkoly ani aktivizující metody mě tam nečekaly a koneckonců ani jinde. V podstatě jediná věc, se kterou jsem ve škole nějak pracoval – samozřejmě podle svého a samostatně – byl atlas světa. Jenom ten jsem otevíral se zájmem. Učitelé mě kvůli tomu i okřikovali, když mě zajímaly víc mapy než to, co oni diktovali do sešitů. Učebnice stály za prd, ze sešitů jsem se neučil, protože po sobě přečtu jen tiskací písmena. Vlastně jsem se neučil nikdy nic. Se školou nemám v hlavě spojené žádné příjemné zážitky, jen nějaké žákovské průsery. Všechny pozitivní vzpomínky na mé dětské poznávání světa mám z kroužků, letních táborů, výletů s rodiči, toulání a jízdy na kole, prostě z volnočasové činnosti. Ze školy ne. Střední škola a pak i vysoké školy byly spíše zkouškou mé trpělivosti, pevného zadku a časového rozvrhu než nějakého kvalitního vzdělávání. Dobré pedagogy za celou tu anabázi bych spočítal na prstech jedné ruky a opět – kvalitní didaktik z nich nebyl ani jeden. Dokonce ani učitelé didaktiky nebyli dobrými didaktiky! Do mé vlastní učitelské profese mi mnohem více dalo to, že jsem organizoval letní tábory než studium na pedagogických fakultách nebo doktorát z pedagogiky. Klasická výuka na všech stupních škol mě nejen že brzdila a nudila, ale byla mi bytostně odporná, znechutila mně mnoho témat a připravila o moře času. Kde jsem dnes mohl být a co jsem mohl vědět a dokázat, kdyby mě potkalo opravdu dobré vzdělání!? To se nikdy nedozvíme.

Na závěr jen podotknu, že o sobě píšete jako o „introvertně založeném člověku“, jakoby to blokovalo opravdu kvalitní výuku. Neblokuje. Vidíte, třeba já jsem také introvert a navíc stabilní flegmatik. A vida – i s tímto aparátem mohu být skvělým a skromným didaktikem! 🙂