Proč se peďáky nezlepší – díl druhý
Proč nemohou pedagogické fakulty lépe připravovat studenty? Jak jsem popisoval v první části, nejsou za to nijak hodnoceny. Pedagogické fakultě, ze které vyjde deset moderních Komenských, z toho neplyne žádný prospěch a je na tom stejně jako fakulta, ze které vyjde deset zaprděných herbartovců. Je to postavené na hlavu. Představme si lékařskou fakultu, která by nebyla hodnocena za kvalitní přípravu lékařů, ale za to, jak hezké obrazy malují docenti na zkrášlení svých ordinací. A tohle velmi úzce souvisí s dalším důvodem, proč nebudou pedagogické fakulty lepší: je to lidmi, kteří tam učí.
Typická katedra
Jak vypadá obvyklá katedra na pedagogické fakultě? Je tu zhruba deset až patnáct učitelů, z nich vzácně nějaký profesor, několik docentů, doktoři a doktorandi. Všichni habilitují a disertují na svých odborných tématech, které nemají s pedagogikou nic společného. Pamatuji se na setkání čerstvých doktorů u rektora. Každý měl představit své téma disertační práce. Já jediný asi z dvaceti kolegů jsem měl oblast, spojenou s pedagogickou praxí. Žasnul jsem, z čeho všeho lze uplést disertačku: „Rozdíl mezi úhlem hrany lyže u klasického a carvingového lyžování“, „Majetkové poměry rodu Javišských z Javišovic“ nebo „Haute couture v pařížských salonech 19 století“ apod. Zajímavé, ale pro přípravu studentů naprosto neužitečné. Nejen z pedagogicko – didaktického hlediska, ale i v rámci náplně jejich oborů to bylo úplně mimo mísu. Ale zpět na katedru: tamních patnáct odborníku z katedry se věnuje hlavně „vědě“, svým akademickým kariérám, grantům apod. a mimo to i učí – ale tito „odborníci“ rozhodně nepřipravují budoucí učitele dějepisu nebo přírodopisu. Učí historiky a biology! A bez mrknutí oka vyhazují své studenty na zkouškách o obtížnosti pro budoucí učitele naprosto nepatřičné. Mezi nimi se skromně skrývá didaktik daného oboru (nebo dva), kteří jediní mají předmět, mající souvislost s budoucím povoláním studentů. Jmenuje se oborová didaktika a jeho úroveň se pohybuje od výborné až po mizernou. Můžete potkat dobrého didaktika – ale jen když máte velké štěstí! Nejspíše si ale setřete ten blbý stírací los. V každém případě je oborové i obecné didaktiky zatraceně málo – o tom ale až příště.
Lidé na katedře
Pokud bych chtěl bonmotem ilustrovat skutečnost, řekl bych, že na katedrách jsou dva typy lidí: staří docenti, kteří už se nepamatují, jak vypadá žák ve třídě a mladí doktoři, kteří ho neviděli nikdy. Někteří ani nemohli, protože učitelské povolání nikdy nevykonávali. Na katedře dějepisu jsou archeologové nebo archiváři, na katedře biologie vědci z Akademie věd, na katedře občanské výchovy teoretičtí filozofové apod. Doslova stovky učitelů z pedagogických fakult šli cestou: student – doktorand – doktor – docent, aniž by přitom opustili univerzitu. Mnohokrát jsem žasl u toho, jak můj kolega říkal studentům na jejich seminární práce: „Tohle ve třídě fungovat nebude!“ – aniž by jedinkrát v životě sám ve třídě jako učitel byl. To se týká i kateder, které by měly být primárně praktické: kateder pedagogiky a psychologie! Šance, že tam potkáte někoho, kdo viděl školu zevnitř, je o trochu vyšší, ale ne o moc. I předměty, které by mohly a měly budoucím učitelům pomoci, se učí pouze jako hromady zbytečné teorie. Můžete si být jisti, že na každé pedagogické fakultě se stále promítají nebohým studentům na přednáškách ty obvyklé kraviny, jako je rozdělení metod (motivační, expoziční, fixační, aplikační…) a další tradiční evergreeny. A nedosti na to, že se učí blbé obsahy, ony se učí i blbým způsobem. Pokud nějaký učitel realizuje své semináře moderními metodami, už se o něm vypráví a jeho semináře jsou beznadějně přecpány. Drtivá většina ostatních učitelů má své powerpointové prezentace a jejich semináře se od přednášek příliš neliší. To co by se možná sneslo na jiných fakultách, je na té pedagogické už trapné. A opět: kvalita výuky jednotlivých vyučujících, její metody výuky a hodnocení i obsahy jsou vedení fakult dokonale lhostejné. Kromě studentů, kteří poměrně často píší stížnosti a petice na své VŠ učitele – většinou však bez odezvy.
Závěr
Takže je tu další důvod, proč u nás nebude příprava budoucích učitelů kvalitní – jde o učitele/akademiky na pedagogických fakultách. Jen málokdo z nich má opravdový zájem připravovat budoucí učitele, protože jim jde výhradně o jejich obor, akademickou kariéru a podle toho vypadá i jejich výuka. Jen velmi málo z nich někdy byli učiteli ve školách, takže nemají ponětí o praxi, pro kterou by měli své studenty připravovat. Kdyby na lékařské fakultě učil zvěrolékař, pořád by byl lékařské praxi blíž, než někteří vyučující na peďáku té učitelské. Výuka kromě zbytečně nahuštěného odborného obsahu není realizována ani kvalitně didakticky. Studenti se tak vlastně nemají ani kde dobrou edukaci učit. Je také důležité zmínit, že zatímco v zahraničí jsou univerzity často majákem progrese a dodávají do škol množství zajímavých podnětů i materiálů, u nás jsou pedagogické fakulty nositelem konzervativních, ba zpátečnických postojů a praxe škol je zajímá jen minimálně. Základní a střední školy jim podobně i odpovídají – nezájmem a oprávněně jim vyčítají jejich odtažitost od praxe. Tedy pedagogická fakulta nejen že dobře studenty nepřipravuje, ale z hlediska skrytého kurikula, postojů k učitelské profesi a sociálního učení sama působí negativně. Absolvent, který je připraven kvalitně, je učiněnou bílou ovcí, který spíše pedagogické fakultě navzdory získal potřebné učitelské skilly. Jak z toho ven? Kromě té písně Olympicu: „dynamit, dynamit, udělá bum“? O tom zase jindy.
Předchozí: Proč se peďáky nezlepší – díl první