Petra Mazancová: hlava a srdce a její dvě bubliny

Jsou prázdniny a já se zamýšlím nad různými věcmi, například i nad Petrou Mazancovou, jednou z nejviditelnějších učitelských tváří v médiích. Přivedla mě k mým úvahám četba článku „Propadlíci? Pětka je vizitka učitele. Kantoři by si měli u žáků všímat každého zhoršení“, kde jsem si povšiml věci, u které jsem si jen povzdechl. Předsedkyně Učitelské platformy Petra Mazancová se vyjádřila k pětkám a propadání takto (cituji bez zkrácení): „„Z mého pohledu není problém propadávání nebo nepropadávání dětí, ale individualizace ve třídě. Pro ni musí mít učitel podmínky. Když tam bude mít třicet dětí, tak by se zbláznil,“ uvedla pro Lidovky.cz Petra Mazancová, předsedkyně Učitelské platformy. Kantorům, kteří jsou vedle výuky zavaleni administrativní prací a výkazy, by ideálně měli pomoct asistenti pedagoga, školní psychologové a speciální pedagogové. „Škola má úkol rozvinout děti do jejich největšího potenciálu. Systém to nedělá, protože podpůrné profese, které by k tomu výrazně pomohly, ve školství nejsou,“ míní Mazancová. To je – a od ní ne poprvé! – klasická „špidlovina“. Tuto dovednost politiků dovedl kdysi právě Špidla k dokonalosti: na položenou otázku nejen že neodpověděl, ale dokázal i téma odvést úplně jinam. Ptáte se Petry na propadání a pětky – a ona místo toho začne o pomocných profesích a počtech dětí ve třídě. Je to samozřejmě divné – předsedkyně UČITELSKÉ platformy nehovoří o učitelích, ale o všem jiném. Ale z druhé strany je to pochopitelné, jak vysvětlím v tomto prázdninovém zamyšlení dále.

K jejím slovům by Líný učitel řekl asi toto: má to kapku popletené. Ideální počet žáků ve třídě je plus mínus 24 – 26 žáků! Pak funguje skupnová práce, je tu dostatek nápadů, inspirací, typů řešení, zpětné vazby, vzájemného učení a dalších nezbytných věcí. A takový počet ani většina českých učitelů ve své třídě nemá. Samozřejmě, 20 nebo 22 je taky fajn, ale onen v přáních některých pedagogů často zmiňovaný počet „15 žáků“ je nesmysl. V zimě pět žáků onemocní a nepřijde a najednou máte ve třídě 10 žáků. Místo pěti skupin dvě… je to něco jako když na trénink přijde 25 hráčů nebo 12. V prvním případě máte všechno, i hru dvou týmů na celém hřišti. A v druhém případě? Nanejvýš zahrajete malý fotbálek. Přesně tak i v didaktice. A co se toho „potenciálu“ týká: samozřejmě podpůrné profese pomohou, ale 98% práce v této oblasti musí udělat učitel ve třídě! Individuálním přístupem, diferenciací obtížnosti, dobrou didaktikou. A ty Petřiny „výkazy“ – to už začíná být trapné vymlouvání. Samozřejmě, že byrokracie otravuje, ale kdo ji nemá? Učitelé nemohou rozvíjet potenciál žáků, protože vyplňují výkazy a protože k tomu nutně potřebují pomocné profese – to má být poselství šéfky Učitelské platformy? To jako vždycky, když bude někdo chtít zlepšit nějakou oblast vzdělávání ze strany učitelů, uslyší od ní: „učitelé mají výkazy“? Blamáž.

Ale pojďme nyní obecně k názorům Petry, které jsou často velmi překvapivé. Proč neřekla, že propadat je nevhodné? Proč jindy v televizi odmítla snižování počtu víceletých gymnázií, když i blbý na dvorku ví, že je to alespoň částečné řešení obrovského problému? Protože Petra Mazancová je sama učitelkou Gymnázia Josefa Jungmanna v Litoměřicích. To je její první bublina. Ta škola je přímo prototypem škodlivé žáby na prameni. Bere si na malém městě ty nejlepší žáky ze základek, každý rok otevře dvě třídy primy a pak tyhle nejlepší žáky z okolí podrobí mizernému gymnaziálnímu vzdělávání. Zplundrované základní školy pak jen zírají, jak z jejich talentů a pracantů vyrábějí nemyslící šprty. Že přeháním? Víte, co o této škole napsala inspekce? Tohle: „Převažovalo frontální vyučování metodou řízeného rozhovoru, v některých hodinách s účelným využitím didaktické techniky. Žáci plnili zadané úkoly, reagovali na diskuzní podněty pedagogů, avšak dominantní postavení učitelů omezovalo jejich samostatnost v procesu učení, řešení problémů, vyhledávání a zpracování informací apod. Pedagogové výuku málo diferencovali podle schopností žáků. Ve struktuře hodin bylo možné jen obtížně identifikovat cíl vzdělávání, protože učitelé většinou pracovali spíše s tématem, takže ani v závěru vyučovacích jednotek naplnění cíle neověřovali. Hospitované hodiny často končily v časové tísni zvoněním bez hodnotícího nebo zpětnovazebního závěru. V hodnocení převažovaly motivační pochvaly. Od poslední inspekce nedošlo k žádnému kvalitativnímu posunu v rozvoji schopnosti sebereflexe žáků formou sebehodnocení nebo vzájemného hodnocení. V hospitované výuce byly tyto dovednosti žáků rozvíjeny jen výjimečně“. Zkrátka běžná gymnaziální mizérie. Jenomže tenhle gympl je možná ještě horší, než je obvyklé. Leckdo si pamatuje zdejší rozbroje mezi dvěma tábory učitelů, které tito neváhali ventilovat na veřejnosti, spílat si navzájem i s rodiči a také místo výuky verbovat do svých nepřátelských táborů samotné žáky. Proto dokonce i inspekce napsala to, co často v jejich zprávých nečtete: „Dlouhodobě komplikované mezilidské vztahy“. Výuku charakterizovala třeba i slova studenta: „Opravdu si myslíte, že žákům, kteří chtějí skládat maturitní zkoušku z fyziky, stačí „učitel“, který většinu hodiny zadumaně mlčí, během jejího zbytku zdlouhavě vysvětluje látku základní školy a jediné, čemu rozumí, jsou motory?“ Ve vzduchu létaly soudy, dávaly se výpovědi, bývalá ředitelka našla na klice svých dveří mrtvou kočku. To je i v našem Kocourkově velký bizár.

To bylo před několika lety. Někteří tito učitelé jsou stále ve škole a nyní si představte, že z Vyšší odborné škole obalové techniky a střední školy ve Štětí přichází Petra Mazancová. Vlastně ji stále – jak se říká na vojně – hoří cigareta na nádraží a najednou by měla veřejně do médií říkat, že je třeba zrušit právě ty školy, ve které nyní působí nebo že by se nemělo propadat, ačkoliv její kolegové pětky dávají a propadávat nechávají!? Vždyť by ji tu sežrali na dvě doby. Už takhle jistě svými povinnostmi předsedkyně UP dráždí lecjakého kolegu a kolegyni ze sborovny. Takže i když pedagogické srdce by možná i chtělo, gymnaziální hlava Petru často zabrzdí. A nakonec ji – jak to tak bývá – bohužel i tahle vlastní hlava přesvědčí, že černá je bílá.

Její druhá bublina je samotná Učitelské platforma a FB skupina Učitelé+. Samotná organizace je mocná v práci s médii, i když jsou to vždy jen aktivity několika jednotlivců. Drtivá většina lidí ve vedení jsou gymnaziální učitelé. Progres? Ano, ale jen ve slovech, v hezkých prohlášeních. Hlavně nikomu nešlápnout na kuří oko. A na nějaké činy už čekáme roky – a nic. Kde je třeba ten „etický kodex učitele“? Výbor si raději zaplatí osobní kaučing. A tihle lidé řídí, třídí a cenzurují svou FB skupinu, která se utěšeně rozrůstá. V podstatě je to – kromě občasného vystupování v médiích – jediná výraznější činnost Učitelské platformy. Lidé tu hezky komunikují, kritika vůči vyvoleným je zde zakázána, takže se tu žije jako na obláčku a všichni jsou tak hodní a podporující … A také naprosto mimo realitu škol. Proto se Petra vždycky tak rožněžní, když je řeč o U+, neboť asi vůbec netuší, jak klamnou představu o našem školství ji to dává. Během distanční výuky se podle ní všichni učitelé tolik, tolik, tolik naučili… a semkli se! Kolem vlajky Učitelské platformy! Oko nezůstane suché. Svatá prostoto! Co na tom, že je to malinké promile učitelů, mrňavoučká petriho mistička, stále stejní diskutující? Petra Mazancová si zřejmě není vědoma, že nejde o žádný reprezentativní vzorek učitelské populace – a to ani složením, ani počtem. Myslíte si například, že se za rok distanční výuky objevilo na U+ jediné slovo kritiky třeba na ty stupidní online testy, které používali stovky učitelů? Nebo na výuku gymnázií, která se mnohdy změnila na nekonečnou řadu hodin powerpointových prezentací? Ani náhodou! Tyhle věci v růžovém světě U+ nemají místo… A tenhle učitelský HerbaLife pak Petru vede k veřejnému zobecňování, které naprosto míjí drsnou realitu českého školství. Vždyť těch pár členů vedení Učitelské platformy má tak hezké vize! A na našich gymnáziích se děje tolik úžasných věcí! To, jak daleko je tohle od běžného českého učitele a jak to falšuje optiku gymnaziálního vzdělávání, Petra asi už netuší.

Je smutné, že předsedkyně učitelské organizace, která se tak moc chce podílet na zlepšování vzdělávání u nás, má takové myšlenkové bloky. I když je bezesporu skvělou učitelkou, není schopna či ochotna za těmito obecnými principy stát. Myslíte si, by měl poctivý policista „vytvářet bezpečné a podporující prostředí“ pro svého zkorumpovaného kolegu? Je to hloupá představa, neboť jednak podporujete činnost, která je nebezpečím pro vás i okolí a hlavně se pak na té korupci podílíte. Tohle se Petra bojí pochopit. A v důsledku to ji (a její organizaci) může stát hodnověrnost. Kredit se nebuduje hezkými slovy, ale činy. Hrozí nebezpečí, že si nakonec racionalizujete to, co je krajně nevhodné. Hlava průběhem času většinou srdce přemůže, jak tu vidíme málem v přímém přenosu. Bylo by mrzuté, kdyby Petra Mazancová pokračovala ve svém sešupu: sice bude sedět v různých nadacích a s dalšími chytrými lidmi bude hezky rozmlouvat u různých kulatých stolů a třeba i bude mít přístup až k ministrově psacímu stolu a její obličej se bude zjevovat i nadále v médiích. Ale nakonec by se mohlo ukázat, že se jen podílí na zakonzervování naší dlouhodobě špatné úrovně vzdělávání. Mohlo by se přihodit, že ji budou jen vystrkovat jako hezkého panáka do výlohy, ale v obchodě bude shnilé zboží. To, které se ona sama zdráhá jako zkažené označit. Strach z vyslovení kritiky, zbabělost nazvat věci pravými jmény, falešné kolegiální ohledy a bubliny zkreslující reálný pohled na situaci – to jsou bohužel silná omezení. A proti nim jenom to pedagogické srdce. Najde se nějaký defibrilátor?